Rok s covidem, rok v nových rolích, rok, kdy je normální cítit se divně. Zmůžeme víc?

Ženy si podle průzkumů všeho nakládají trochu víc. Trochu víc se starají, trochu víc se nervují. Už v dubnu loňského roku varovala klinická psycholožka Leona Jochmannová v Českém rozhlase, že má klientky, které kolabují z toho, jak se snaží být skvělé. A to jsme měli za sebou první měsíc epidemie. Jak vypadáme my i naše děti po roce?

Přirozeně divné

„Celoroční život v provizoriu bez jasného konce se podepisuje na psychickém zdraví celé naší populace. Je přirozené cítit se v současné době divně – je to normální pocit v nenormální situaci,“ říká Barbora Janečková, zakladatelka Sociální kliniky, která poskytuje zdarma psychoterapii lidem, kteří si nemůžou dovolit za ni platit.

Psycholožka Ivana Štefková se cítila divně na podzim. „Proškrtávala jsem sobě i dětem diář. Vymýšlela jsem různé varianty řešení. Pořád dokola. Přestala jsem zvládat každodenní maličkosti. Obalit do druhého dne učebnici v nezvyklém formátu najednou prostě nešlo. Uvědomila jsem si, že mi do života plíživě vstoupila nová psychická zátěž. Zátěž, která je nenápadná, ale vyčerpává mě a ubíjí. Připravuje mě o nadhled,“ vzpomíná psycholožka. Sedla si a vytvořila krátký dotazník, který se ptal na pocity a prožívání, a ten sdílela na sítích a svém webu. 

Odpovědělo přes sto lidí. „Představte si škálu od 1 do 7. Jednička znamená, že vše je stejné jako dřív, sedmička znamená, že se vše změnilo. My jsme teď na pětce. Prožíváme přetížení, máme dojem, že je toho na nás moc. Opakovaně zažíváme situace, kdy nevíme, jak se rozhodnout. Nemůžeme plánovat. Prožíváme nejistotu, bezmoc a ztrátu kontroly. Nevíme, co bude, a jestli se vyplatí vydávat další energii,“ interpretuje výsledky své ankety Štefková.

Podle ní se v nás, ženách, matkách, kolegyních, pečovatelkách, dcerách a vnučkách, teď objevuje celá škála pocitů, které bývají protichůdné, sužující, smutné, sebemrskačské, vystrašené. Nejen, že se snažíme mít pod kontrolou něco, co nelze, ale situaci nám ztěžují i různé naučené vzory a role, které v současné realitě přestaly fungovat. „Do všeho vstupují zdánlivé drobnosti a kratičké momenty. Manžel vychází po skypování v 11.40 z pracovny a s úsměvem se ptá, co si spolu dáme k obědu. Vyrušil mě přitom z hluboké práce, nemám žádný plán co k obědu, je mi to upřímně úplně jedno a poslední věc, kterou mám v plánu se zabývat, je oběd. Řešení se najde. Ale můj pocit vlastní vnitřní výčitky, že bych měla mít tou dobou hotovou svíčkovou a na sobě jen krajky, nemizí tak rychle,“ svěřuje se v dotazníku jedna z žen, která začala s pandemií pracovat z domova.

Čísla místo lidí

Štefková upozorňuje, že nároční k sobě jsme i v čase, kdy máme prostor odpočívat nebo nic nedělat. „Klademe na sebe nároky i při trávení volného času. Řešíme, co vytvoříme, vyrobíme, zhmotníme, zvládneme. Když jsme unavení, přirozeně plány odpadají. Nemáme sílu nic vytvářet a ještě si to vyčítáme,“ shrnuje autorka ankety.

Odborníci mimo jiné doporučují myslet na to, že to, co zažíváme, je dočasné. „Situace spojená se současnou pandemií je situace mimořádná – jednou skončí. Nesmíme si na ni zvyknout, protože takto normální život nevypadá,“ říká Daniel Štrobl, vojenský psycholog, který má s adaptací na mimořádné situace řadu zkušeností. Lidé se musí přizpůsobit nestandardní situaci bez ohraničeného trvání a jasných vyhlídek. A Štrobl varuje, že adaptace na nové podmínky je důležitá k přežití, může ale – vystresovaným rodičům podobně jako vojákům, kteří přicházejí z války – zkomplikovat návrat do normálu. Pandemické výročí může podle psychologa mít paralelu s prvním výročím jakékoli traumatické události, například úmrtím někoho blízkého, a naše prožívání může mít charakter posttraumatické stresová reakce. 

Možná se teď cítíme víc jako věci, čísla, než jako lidi. Našimi životy někdo neustále smýká a manipuluje, vymezuje hranice a rozhoduje o nás. Někdy je to pro nás k nesnesení. A stejně to cítí naše děti. Podle odborníků potřebují mít pocit, že se s nimi počítá, a že mají možnost se na dění podílet. Co jim nejvíc pomáhá? „Myslím, že děti teď nejvíce potřebují zažívat věci, které jim přinášejí radost. V době několikaměsíční frustrace a sociální deprivace je to naléhavější úkol, než třeba distanční výuka,“ dává příklad psychoterapeut a psychiatr Peter Pöthe. 

Největší chyba

Že se děti, hlavně ty náctileté, teď cítí mizerně, vyplývá nejen z průzkumů, ale i z každodenní reality organizací, které s nimi pracují. Jednou z nich je i Centrum LOCIKA. „Pozorujeme u dětí alarmující nárůst apatie, depresí, úzkosti a sebepoškozování. Potřebujeme s nimi otevřít diskusi, ptát se jich na jejich potřeby, zapojit je do života komunity. V Norsku například premiérka uspořádala tiskovou konferenci, na které půl hodiny odpovídala na dotazy dětí z celé země. To se u nás asi nestane, ale i tak můžeme děti zapojovat, nechat je rozhodovat o společných plánech, poprosit je, aby staré sousedce donesly nákup nebo vyvenčily psa,“ říká Petra Wünschová, ředitelka Centra LOCIKA pro pomoc dětem ohroženým násilím v rodinách.

Wünschová taky upozorňuje na to, co ve zdravě fungujících rodinách možná není na první pohled zřejmé – školy bývají záchrannou sítí a bezpečným místem pro děti, které nemají bezpečný domov. Tým Centra LOCIKA pozoruje u svých klientů, se kterými řeší násilí v jejich rodinách, alarmující propad jejich životní situace. A nemyslí se tím nezájem nebo apatie. Tyto jsou podle odborníků v ohrožení života, upadají do hlubokých depresí, sebepoškozují se, plánují sebevraždy. „Od ledna tohoto roku k nám přišel bezprecedentní počet dětí přímo z ulice. Jsou v akutní krizi, vůbec nevědí, jak dál, a hledají pomoc,“ vysvětluje Wünschová.

„Necítím se doma v bezpečí celej život, rodiče se kvůli mě hádaj každej den, mlátí mě a někdy je to fakt bad, mám sebevražedný sklony a pocity úzkosti.“ „Ty tam pak nejseš, když utěšuju tříletého brášku v pokoji, protože se vedle mlátěj a hází po sobě věci. Ty tam nejseš, když se pak přesunou na mě a že je to všechno jen moje vina.“ „Máma mi často říká, že jsem její největší chyba,“ svěřují se děti a dospívající Centru LOCIKA na jeho instagramovém účtu.

Na dvou frontách

Pod obrovským tlakem jsou momentálně i učitelé a učitelky, kteří mají svoje vlastní děti. Psycholožka Ivana Štefková o nich mluví jako o bojovnících na dvou frontách. Snaží se maximálně věnovat svým žákům a co nejvíc jim toho předat, přitom nemají čas svoje děti doučovat nebo je při online výuce prostě jen podpořit. 

„Učím online z práce podle rozvrhu, někdy i do půl třetí. Nestíhám ani pořádně udělat oběd, takže děti pořád baští nějaké polotovary. Odpoledne připravuji věci do školy a dělám opravy, mezitím holkám pomáhám s věcmi, které ze zadání nepochopily. Připojovat se dopoledne musí samy, protože já tu nejsem,“ svěřila se Štefkové jedna z respondentek jejího dotazníku. Druhá doplňuje: „Trápí mě vzdělání vlastních dětí. Některým se nevede dobře a ztráta režimu se mi jako fulltime pracující online učitelce nedaří nijak nahrazovat.“

„zMůžeme“ víc, než si myslíme

Šest bodů proti bezmoci – šest obyčejných věcí, které může kdokoliv z nás okamžitě začít dělat a bojovat tak proti bezmoci a apatii, teď veřejnosti představuje zmíněné Centrum LOCIKA, Sociální klinika a Český institut biosyntézy. Organizace založily iniciativu zMůžeš víc, která nabízí něco, po čem všichni toužíme – jednoduchá řešení. Jsou to tipy na dobrou komunikaci a pěstování vlastní odolnosti nebo vysvětlení, jak účinné je obyčejné objetí. „I když se situace jeví jako bezvýchodná, nejsme bezmocní. Existují zdánlivé maličkosti, které můžeme dělat sami pro sebe – a pokud máme energii – i pro své okolí. Záleží na každém z nás, co nás pozitivně nabíjí a kolik toho zmůžeme,“ říká Barbora Janečková ze Sociální kliniky.

Rady vycházejí z psychoterapeutických metod a vojenské psychologie. Vracejí se k tomu, co vždy fungovalo, s důrazem na mezilidský kontakt a sounáležitost. Na webu www.zmuzesvic.cz jsou i příklady k následování – inspiromat drobností, kam lidé z celé republiky přidávají své nápady a příklady toho, co dělají pro sebe a své okolí, a co jim pomáhá překonat současnou situaci. Lidé pro děti z celého sousedství organizují venkovní bojovky, plánují komunitní zahrádku, sdílejí si tipy, jak potěšit seniory, nebo školní úkoly na ven, aby vytáhli děti od obrazovek počítačů.

Za uplynulý rok jsme se podle Ivany Štefkové už naučili, co nám pomůže a uleví. To je beze sporu naše výhoda a jedno z mála pozitiv, které na posledních dvanácti měsících najdeme. Soustředíme se na to, co můžeme ovlivnit, a vychutnáváme si drobné radosti. Zaměřujeme se na přítomnost, na to pozitivní a na to, že daná situace jednou pomine. Usilujeme o to být nápomocní. „Taky se vracíme k sobě, k meditaci, k tělu, k vděčnosti. Mnohdy nás zachraňuje humor. Jsou chvíle, kdy se zasmějeme přes slzy. Útěchu nacházíme také ve víře nebo modlitbě. Pokud pečujeme o druhé, učíme se nejdřív pečovat o sebe, ať máme odkud brát,“ vyjmenovává psycholožka. 

V situaci permanentních změn a nejistoty se vracíme ke staré známé nabíječce – vztahům. Právě naši nejbližší, ať už je to rodina nebo přátelé, nám pomáhají, inspirují nás, nenechávají nás dopadnout na dno. „I když je na současné situaci matoucí, že nám doporučuje se od druhých distancovat, jsou zároveň oni druzí často tím nejúčinnějším zdrojem, odkud můžeme čerpat síly pro zvládání této těžké situace. Je pro nás důležité vědět, že na to všechno nejsme sami,“ dodává Ivana Štefková. 

Podle autorit ze všech možných oblastí je právě teď čas zbavit se balastu, který v životě máme. Ať už toho konzumního, nebo toho, který někdy pěstujeme mezi lidmi. Ukazuje se, na kom nám doopravdy záleží, kdo nám stojí za poslání dopisu, za rozhovor po skypu, když už všichni doma dávno spí. Ukazuje se, komu doopravdy záleží na nás. A někdy máme to štěstí, že nějaký nepovšimnutý lidský poklad leží přímo vedle místa, kde zrovna stojíme. A teď je ideální doba ho zvednout, oprášit a nepustit.