Je učení doma pro děti lepší než škola? Počet domškoláků i kvůli covidu roste
Tak trochu jsme si to během covidové pandemie vyzkoušeli všichni. Ač většina rodičů z distanční výuky svých dětí nebyla nijak nadšená, počet dětí v domácím vzdělávání během posledního roku a půl dál rostl. Proč chce tolik rodičů v domácím vzdělávání dál dobrovolně pokračovat?
Zatímco dvě dnes už dospělé děti Ivety z jihočeských Volar prošly klasickým školním systémem, u třetí dcery s myšlenkou domácího vzdělávání koketovala už ve školce. „Nechtělo se mi trhat dítě od maminky, sama dcera na to myslím nebyla vnitřně připravena,“ říká Iveta s tím, že nejdřív neměla odvahu do domácího vzdělávání jít. S covidem se situace urychlila, i proto, že Iveta se řadí mezi odmítače vládních opatření. Do první třídy tak Ivetina dcera chodila jen pár měsíců, než se školy uzavřely a zavedla se distanční výuka. Společně poté už přešly na domácí učení. Dceři zpočátku doma chyběla kamarádka ze třídy, nyní se ale učí doma už druhým rokem a spokojené jsou obě. „Jedeme svým tempem, chodí na kroužek a odpoledne je venku s dětmi, pro mě je to naprostá úleva,“ dodává Iveta.
Svobodné učení
I syn Markéty z Velkých Albrechtic prožil doma během covidu část první třídy a část druhé. A Markéta tak zjistila, že domácí učení s ním v pohodě zvládá. Do té doby přitom o domácím vzdělávání nikdy neuvažovala. „Nejsem žádná šílená biomatka, ale najednou jsem s údivem zjišťovala, kolik známých učí děti doma, a vůbec to nejsou Marťani ani divnolidi,“ shrnuje s nadsázkou. Rozhodnutí jí posvětila i její matka, učitelka v důchodu, a tak se její syn Tobiáš nyní, ve svém třetím školním roce, vzdělává doma a třikrát týdně chodí do komunitní unschoolingové skupiny.
Škola může být celý svět
Domácí vzdělávání se větví do několika směrů. Zatímco homeschooling označuje prostě domácí vzdělávání, unschoolingové vzdělávání je založené na víře, že vzdělávání by mělo probíhat jaksi mimochodem, samo o sobě, v rámci žití. Rodiče tak dětem nechávají absolutní svobodu a věří, že si cestu k poznání najdou samy. Další variantou unschoolingu je pak tzv worldschooling, směr, v němž rodiny s dětmi vedou nomádský styl života, hodně cestují a věří, že děti se nejvíc naučí pobytem v různorodém prostředí.
„Z klasické školy jsem syna dva roky vyzvedávala unaveného a otráveného,“ vzpomíná Markéta a raduje se, že v unschoolingové škole zažívá syn jiné formy vzdělávání. „Není to vyučování, kde by poslouchal učitelku, hleděl do sešitu a vyplňoval cvičení v pracovním sešitě. Vrací se domů nadšený, je to úplně jiná energie,“ říká Markéta, která doufá, že její syn u domácího vzdělávání vydrží co nejdéle. Za hlavní přednost „domškoláctví“ považuje možnost být se synem, učit ho. „Pro někoho to samé ale může být nedostatkem. Děti vlastně provázíme učením od momentu jejich narození. Ale jakmile dosáhnou věku tří let, šoupneme je do ústavu, ať je učí někdo jiný,“ říká Markéta. Ta měla pocit, že první třídou o syna přišla. „Do dvou odpoledne byl ve škole, když přišel, chtěl si od školy odpočinout, úkoly jsem ho obtěžovala,“ shrnuje další důvody, které ji nakonec vedly k tomu, že syna převedla na domácí výuku.
Ve školním roce 2019/2020 bylo v Česku na domácím vzdělávání celkem 3874 dětí, v loňském školním roce jejich počet vzrostl na 4557. Velkou část přeběhlíků k domácímu učení má na svědomí právě covid. A předpokládá se, že v aktuálním školním roce bude počet „domškoláků“ dál stoupat. Velká část zájemců o domácí vzdělávání a obdobné neinstitucionální formy výuky se sdružuje ve facebookové skupině Domácí a komunitní vzdělávání, která čítá přes 20 tisíc členů – převážně matek, které mají výchovu dětí ve svých rukou především, zatímco na otcích je obživa rodin. Dříve se rodiče pro domácí vzdělávání rozhodovali především kvůli možnosti umožnit svým dětem volnější režim a individuální přístup, dnes převažuje hlas těch, kteří děti chtějí uchránit před rouškami, testy a souvisejícími opatřeními proti covidu.
Chtěli byste učit své dítě doma?
„Poslední rok jsou – alespoň podle rodičů, s kterými komunikuji – velmi častým důvodem právě vládní opatření,“ potvrzuje vzdělávací konzultantka Veronika Vieweghová, na kterou se obrací řada rodičů hledajících komunitní školu či jiné alternativní formy vzdělávání. Podle Vieweghové covid také umožnil řadě rodičů nahlédnout hlouběji do systému. Časté je ale i to, že rodiče si během covidu distanční výuku s dětmi vyzkoušeli a zjistili, že by to nemuselo být tak komplikované, jak si dosud mysleli. „Dalším důvodem pro domácí vzdělávání bylo zjištění rodičů, jak školy (ne)fungují a jak to mnohé děti i samy doma zvládají, obzvlášť ty, které už před covidem měly různé problémy. Třeba potřebovaly jiné tempo či přístup, chtěly hlouběji vysvětlit problematiku, cítily nejistotu při zkoušení či zažívaly šikanu,“ dodává Vieweghová.
Distanční neznamená domácí
Zároveň Vieweghová varuje před srovnáváním covidové distanční výuky a domácího vzdělávání. Zatímco u distančního vzdělávání je výuka v rukou učitelů a rodič nemůže ovlivnit množství látky, v individuálním domácím vzdělávání má rodič půl roku na to, aby s dítětem zvládl dané množství učení, než dojde na přezkoušení. A je na každé rodině, jak k tomu přistoupí. „Někdo si přenese učení ze školy domů a děti se učí z učebnic a vyplňují různá cvičení. Jiná rodina dává větší prostor dětem a nechává se vést jejich tempem, zájmy, vývojovými skoky či senzitivním obdobím. Často se jde do mnohem větší hloubky, než je látka v daném ročníku, a to i díky mnoha exkurzím a návštěvám divadel a muzeí,“ připomíná Vieweghová.
Pomoc školákům
Po měsících distanční výuky byl pro některé děti návrat do školních lavic stresující. Kvůli pandemii mnoho dětí vůbec nedostalo šanci se správně vzdělávat. Jejich rodiče neuměli svým dětem pomoct. Některé rodiny měly nicméně štěstí – jejich dětem pomáhali asistenti. Příběhy tří žen, které svůj volný čas obětovaly cizím dětem, ukazují, že jejich práce měla a má smysl.
V Česku žijí děti, které si nemohou vybrat budoucnost. Některé zachraňují asistenti
Přesto se někteří z rodičů poté, co si s dětmi vyzkoušeli domácí výuku během covidu, zase vrací zpět do školského systému. To je i případ Kristýny Štarhové z Prahy. Její syn studoval dva roky na Scio škole, když přišel covid. „Po zkušební době na jaře, kdy se takto učily všechny děti, jsme zjistili, že bychom tuhle formu výuky chtěli zkusit naplno. Nehledě na to, že se nevědělo, jaká bude situace po prázdninách,“ vzpomíná Kristýna. Minulý školní rok tak Kristián strávil v domácím vzdělávání, hodně času s Kristýnou trávili venku v přírodě, nebo s ní jezdil v rámci její divadelní práce. Pak mu ale začali chybět kamarádi.
„Absence sociálního kontaktu je asi hlavním problémem domácího vzdělávání,“ říká Kristýna. Její syn podle ní nebyl zvyklý řešit běžné záležitosti se svými vrstevníky, deficit se mu snažila kompenzovat zájmovými kroužky, ale ty byly v době covidu nedostupné. Když se pak Kristýně změnil i pracovní rytmus a vládní opatření umožnila znovuotevření škol, rozhodla se vrátit Kristiána zpět do školního systému.
Od tohoto školního roku nastoupil Kristián do 4. třídy už na běžnou pražskou základní školu. „Vidím na Kristiánovi, že je teď opravdu šťastný, že může být součástí kolektivu,“ říká Kristýna. Celá rodina se znovu učí zařadit do školního systému, bojuje zatím s úkoly, které považují za nadbytečné. Vyzdvihuje ale nápomocnost školy i třídní učitelky. „Vyšli nám velmi vstříc. Měli jsme obavy, že na nás budou pohlížet s despektem, ale opak byl pravdou – lepší přijetí jsme si nemohli přát,“ dodává Kristýna, která se ale rozhodně nebrání tomu, že by se k „domškoláctví“ jednou s Kristiánem vrátili. „Pokud se nám v životě naskytne taková příležitost, například delší pobyt v zahraničí, a Kristián s tím bude souhlasit,“ dodává.
Vlastním tempem
I dvě dnes už dospívající dcery vzdělávací konzultantky Veroniky Vieweghové prošly pětiletou domácí výukou. Veronika se rozhodla pro domácí výuku dcer proto, že dcery podle ní potřebovaly jiné tempo vzdělávání. „Byly velmi zvědavé a většinu času trávily venku a učily se životem. Už odmala jsem se jim hodně věnovala a když jsem hledala pro a proti, jedním z důvodů, proč do individuálního vzdělávání jít, byl fakt, že holky už většinu osnov první třídy zvládly před nástupem do školy, včetně čtení a počítání. A pro mě jako matku nedávalo smysl trhat rodinu, když jsme oba s bývalým manželem byli doma,“ vysvětluje Veronika.
Těžké je i kloubení práce a výuky či nutnost vystačit s příjmem pouze jednoho rodiče, související je pak únava a vyčerpání i nové nastavování vlastních hranic a limitů.
Přesto se po čase rozhodla obě dcery do školského systému vrátit. Její tehdejší manžel, spisovatel Michal Viewegh onemocněl a pro Veroniku bylo obtížné péči o manžela skloubit s výukou dětí na 2. stupni. Po rozvodu s manželem navíc začala pracovat, návrat do systému si vyžádaly i její dcery samotné. „Obě jsou společenské a chtěly být ve větší komunitě,“ vysvětluje Veronika, proč dnes už její dcery studují na osmiletém česko-anglickém gymnáziu.
Nejčastější je domácí vzdělávání právě v mladším školním věku, podle statistik MŠMT je nejvíc domškoláků mezi prvňáky a jak děti stárnou, tak jich v domácím vzdělávání ubývá. U mladších dětí je také domácí výuka jednodušší, ať už proto, že ještě nemají tolik zkušeností s učením, nebo proto, že jde o snadnější látku i pro rodiče. Těm pro to, aby mohli své děti vzdělávat doma, stačí dnes na prvním stupni pouze maturita, až při případném vzdělávání druhostupňových dětí potřebují i vysokoškolský titul (případně garanta, který jej má). Vzdělávat děti doma na druhém stupni lze až od školního roku 2016/2017, do té doby to šlo pouze u mladších dětí. Každý domškolák pak musí být oficiálně zapsán v nějaké kmenové škole, kde je každé pololetí přezkoušen.
Škola života
Podle Vieweghové se rodiny „domškoláků“ často mohou setkat s nesouhlasnými reakcemi širších rodin a svého okolí. Těžké je i kloubení práce a výuky či nutnost vystačit s příjmem pouze jednoho rodiče, související je pak únava a vyčerpání i nové nastavování vlastních hranic a limitů. Mnoho rodičů podle Vieweghové přiznává, že na začátku měli strach, zda zvládnou dětem předat dostatek informací a zda to, že nemají pedagogické vzdělání, nebude na překážku. „Na konci říkají, že největší překážkou si byli nakonec oni sami se svými přesvědčeními, obavami, strachy a omezeními, které jim právě domácí vzdělávání a velmi intenzivní společné rodinné soužití pomohlo odstranit. A našli jinou rovinu lásky, partnerství a rodičovství,“ dodává Vieweghová.
Kolik dětí se učí doma?
Počty žáků mimo školní vzdělávání postupně rostou. Zatímco v roce 2016 jich bylo 2067, každý rok jich přibydou vyšší stovky. V roce 2020 jich tak bylo už 4557. Za letošní rok ještě nejsou počty uzavřené.
Zdroj: MŠMT
Rodiče si na domácím vzdělávání pochvalují větší svobodu, kterou s dítětem mají. Kristýna k výhodám domácí výuky řadí časovou flexibilitu, zaměření na individuální potřeby dítěte, větší propojení vzájemných rodinných vztahů. „A v době covidové nemuset sedět před monitorem při online výuce, ale zažíval věci prakticky,“ dodává. Stejně jako ostatní rodiče „domškoláků“ mluví o radosti z toho, že se mohla svému dítěti věnovat každý všední den. „Uvědomuju si ale, že to je nestandardní, šlo to jen díky tomu, že si svou práci mohu korigovat sama,“ dodává.
Podle Markéty k načerpání školních osnov v domácím prostředí stačí mnohem méně času než při pobytu ve škole. „Ten čas jsem se synem, můžeme objevovat svět, kdy chceme a jak chceme,“ říká Markéta. Vzdělávat doma své dítě je ale zároveň časově i finančně náročné – jak se obtížnost výuky postupně během let zvyšuje, může být nutné zapojit doučovací programy na internetu či soukromé učitele. Zásadní je i to, že rodič, který dítě doma učí, nemá příliš času na jinou práci a tak obvykle tyto rodiny žijí pouze z jednoho příjmu.
Stejně jako Markéta se svým synem Tobiášem by i Iveta s dcerou na domácím vzdělávání zůstala, co nejdéle to půjde. „Pochybuji, že v českém školství dojde v brzké době k nějaké změně. Zatím vychovávají poslušné otroky nevybočující z řady,“ domnívá se. Zároveň ale dodává, že by českému školství přála, aby děti jednou vychovávalo s láskou, respektem a podporou individuality takovou, jakou umožňuje domácí výuka. „Věřím, že se to přehoupne,“ dodává optimisticky.
