Můžete být, kýmkoli chcete, věří marketingová ředitelka a matka dítěte s postižením

Veselá, energická, empatická Lenka Koenigsmarková působí jako úspěšná a spokojená žena. Spolu s manželem žijí v Praze a vychovávají dvě děti, devítiletého Bena a pětiletého Maxe. Brněnská rodačka Lenka pracuje jako marketingová manažerka firmy Mattel, práce ji baví a zároveň má i slušný příjem. Je jí pětačtyřicet, stejně jako jejímu manželovi. Mladší syn je těžce postižený, což se rodina dozvěděla, když mu bylo půl roku. Z rozhovoru s Lenkou si odnáším její přesvědčení, že život s hendikepem neznamená nutně pád do beznaděje a zoufalství. Na Instagramu vede Maxovi účet. Její velké přání je, aby společnost více chápala, že i s postižením se dá žít plnohodnotný a  šťastný život. Téma inkluze a znevýhodnění ji provází i v její práci. Mluvíme i o tom, jak mohou hračky ovlivnit společnost a co v této oblasti výrobci hraček podnikají.

Jako malá měla Lenka běžné dětské sny. Chtěla být kosmonautkou, princeznou nebo herečkou. Pak ale přišla revoluce. „Všechno se změnilo. To, co jsme jako děti měli v plánu. Najednou se otevřely nové možnosti. Šla jsem na humanitní gymnázium a pak, protože jsem nevěděla, co přesně chci dělat, na ekonomku,“ vzpomíná Lenka na devadesátá léta a na to, jak si vybrala školu, která jí dala různé možnosti uplatnění. Po škole krátce pracovala jako auditorka, ale brzy pochopila, že to vůbec není povolání pro ni. Náplň práce spočívala v neustálém počítání, Lence ale také vadilo, že auditory nikdo nemá rád a všichni se jich bojí. Svou auditorskou kariéru tak ukončila po devíti měsících a přece jen zkusila ten marketing. „Jenže kvůli něčemu takovému musel jet člověk do Prahy,“ vysvětluje Lenka, jak to fungovalo v době, kdy všechno nebylo ještě propojené internetem. Vystřídala pár míst a pak skoro deset let pracovala v Legu.

Plníme přání pro Ježíška

„A teď už skoro deset pracuji v Mattelu, hračky jsou mi souzené,“ usmívá se spokojeně nad prací, kterou považuje za inspirativní i užitečnou. Někdy v době, kdy přecházela z jedné firmy do druhé, založila rodinu. Díky tomu, že pracovala na podobné pozici jako bezdětná i jako matka, může srovnávat, jak ji to v práci ovlivnilo. „Když jsem neměla děti, vnímala jsem práci víc akademicky. Když jsme třeba uváděli řady inspirované dětskými filmy, naučila jsem se nazpaměť, o čem ty filmy jsou a co to je za postavy, teď to samozřejmě všechno dobře znám, všechno to mám nakoukané,“ vypráví. Jako jistý benefit vnímá Lenka i to, že v obou případech nastoupila do firmy, která se v té době potýkala s ekonomickými problémy, tedy byla celosvětově v červených číslech.

Ačkoliv si dnes firma Lego vede nadmíru dobře, tehdy se dokonce uvažovalo i o prodeji, a stejně tak Mattel v době, kdy nastoupila, měl ekonomické problémy. „Ale zvedlo se to. Tím nechci říkat, že na tom mám nějaký obří podíl, protože Česká republika tvoří asi jedno procento ze světového obratu, ale je hezké sledovat, jak se ty firmy se svými problémy snaží poprat.“ Teď v pandemii se výrobcům hraček vede dobře, prodávají více. „Rodiče chtějí děti zabavit, ale chtějí jim také dopřát radost,“ vysvětluje Lenka. Hodně lidí podle ní odložilo nákup auta nebo drahé dovolené, ale nešetří právě na těchto středních výdajích. Když mám všeho nad hlavu, říkám si, že jsem ten, kdo plní dětem přání pro Ježíška,“ říká s trochou nadsázky Lenka.

Při přemýšlení o tom, co mohou hračky dětem dát, se dnes uvažuje mnohem komplexněji než v minulosti. Mattel bere v úvahu i psychologickou stránku hraní. Zjistilo se například, že holčičky kolem pěti či šesti let mívají tendenci o sobě začít pochybovat. „Nemusí to být nutně vina rodičů, kteří by jim říkali, že něco nezvládnou. Velký vliv má i okolí a společnost, ve které je stále zakořeněné, že holčičky by měly být pěkné a hodné. Holčička přece nezlobí,“ vysvětluje Lenka.

Anglicky se tomu říká dream gap. V Mattelu se snažili podpořit sebevědomí malých dívek třeba pomocí rozhovorů s inspirativními ženami, které měly od malička velké sny. „Hledali jsme ženy, které dělají něco zajímavého, třeba i v oblastech vnímaných tradičně jako mužská doména. Chtěli jsme ukázat, že ženy mohou uspět všude.“ Popisuje, jak udělali například panenku podle Ester Ledecké, v současné době prý dokonce uvažují i o panence, která by znázorňovala Zuzanu Čaputovou. „Připadá nám jako velmi inspirativní žena, ale míchat dohromady politiku a hračky je ošemetné. S politiky je vždycky problém, že si nemůžete být jisti tím, co zítra udělají,“ vyjadřuje Lenka své pochyby nad nápadem, který ji ale zároveň láká. Výrobu by každopádně museli povolit v USA, takže se panenky inspirované slovenskou prezidentkou asi jen tak nedočkáme.

Letos se v Mattelu zaměřili ještě na další oblast, totiž na konkrétní benefity, které hra s panenkami pro dětský vývoj znamená. „Často vnímáme hraní s panenkami jako trochu podřadnou holčičí zábavu. Dítě, které si staví lego, působí chytře, zatímco zábava s panenkami bývá vnímána jako něco jednoduchého nebo hloupého. Ukázalo se ale, že významně rozvíjí sociální dovednosti dětí, učí se takovou hrou, jak vycházet s ostatními, jakým způsobem komunikovat,“ vysvětluje Lenka.  

Umět přijmout pomoc

Věčné téma slaďování rodinného a profesního života řeší Lenka s grácií i díky své šťastné povaze. „Teď jsem měla hovor s kolegyní z Turecka, má nějaké zdravotní problémy s dcerou, musí s ní cvičit a chodí s ní denně na různé terapie. Je z toho vyčerpaná, i proto, že o ni má strach. Řekla jsem jí, že jestli jí můžu poradit jednu věc, musí se naučit různé věci delegovat a na lidi okolo sebe se prostě spolehnout,“ vrací se Lenka k významu důvěry, která je pro spolupráci v týmu potřeba. V práci, ale i doma. „Moje maminka, která u nás také bydlí, protože je nemocná, se mě jednou udiveně ptala, jestli mi nevadí, že mi paní na úklid přeskládala kořenky. Nejenže mi to nevadí. Mně je to vlastně úplně jedno,“ osvětluje Lenka důležitý aspekt toho, jak delegovat část starostí na ostatní. Jde to jen v případě, že člověk rezignuje na to, že bude mít vše neustále pod kontrolou. Jinak by různé služby, které využívá, neměly vlastně ani kýžený dopad.

„Kdybych měla něco zpětně ve svém životě měnit, určitě bych už nechtěla být tou dokonalou superženou, která všechno zvládá sama. Jako mladší jsem si neuměla říct o pomoc,“ vzpomíná. Podle Lenky může vést právě neschopnost říct si o pomoc a spolupracovat k tomu, že někteří lidé zůstanou sami. „Proč byste s někým byla, když si všechno zařídíte sama?“ ptá se. Bez schopnosti spolupráce, ale i kompromisu se těžko vytváří rodina. Nakonec jsou to právě hodnoty, jako je empatie, solidarita a spolupráce, které by ženy měly do veřejného prostoru přinášet. To se ovšem těžko slučuje s touhou po dokonalosti.

Nemají s tím zkušenost

„Důvod, proč vedu instagramový profil pro Maxe, je snaha vysvětlit, že štěstí nemá s hendikepem nic společného, že můžete žít šťastný život, i když máte hendikep anebo vychováte dítě s postižením,“ vysvětluje Lenka. S rodinou bydlí v pražské čtvrti, která je pro život velmi přátelská. „Zlé reakce jsou naprostou výjimkou, ale přesto na vás lidi koukají a nevědí, jak se mají chovat, často se dívají soucitně, což není zrovna příjemné. Nejlepší jsou děti, které se ptají, co to má Maxík za super vozík a proč na tom vozíku je. Jejich rodiče u toho omdlívají hanbou, ale ty děti se chovají přirozeně a berou to jako něco normálního,“ popisuje Lenka reakce okolí.

Rodina má srovnání s Řeckem, kam jezdí každé léto s dětmi k moři. Tam jsou lidé mnohem víc zvyklí a chovají se úplně normálně, s Maxíkem si povídají, když se tam projíždí po bezpečném plácku. „Pořád ještě si asi neseme dědictví komunismu, kdy byli lidé s postižením odsunuti někam mimo a zavřeni v ústavu,“ říká Lenka. Tohle minulému režimu vyčítá ze všeho nejvíc. Když mluví o tom, jak děti s postižením, které mohly s podporou vyrůstat v láskyplném prostředí v rodině, trpěly v ústavech, je to jediná chvíle, kdy v jejím hlase zazní hořký tón.

Lenka si dobře uvědomuje, jak velké štěstí má, že její rodina netrpí materiální nouzí. Sociální systém, na který jako žadatelé o různé pomůcky a další pomoc s manželem narazili, je totiž podle ní zcela nefunkční. „Tři roky trvalo, než nám dali příspěvek na péči. Kdyby byl manžel s dětmi sám, neměli by skoro žádné peníze,“ nastiňuje jedno ze základních úskalí české sociální pomoci, kterým je velká byrokracie, přemíra kontroly a dlouhé časové lhůty. „Požádáte o ten příspěvek, oni pozastaví žádost, pak ji obnoví a zas pozastavují a obnovují a tak pořád dokola. Nakonec si to vymůžete, ale ten systém je strašně složitý, takže věřím, že řada lidí vůbec nemá šanci tím projít,“ vysvětluje, jak systém nefunguje.

Podobně to bylo i s pomůckami, které dostali často až ve chvíli, kdy byly pro Maxe moc malé, nebo se speciálním kočárkem potřebným v zimě, který se v Česku nedá ani koupit, natož aby ho české pojišťovny proplácely. „Vypadá to, jako by to celé vymýšlel někdo, kdo s tím nemá vůbec žádnou zkušenost,“ shrnuje Lenka svůj dojem z fungování sociální pomoci. Co podle Lenky naopak funguje v Česku dobře, jsou různé neziskové a charitativní organizace i solidarita ve společnosti. Totálně selhává jen stát.

Lenčina rodina aktuálně prochází další fází. Pro Maxíka se povedlo najít dobrý denní stacionář, takže manžel může jít opět do práce. Rekvalifikuje se na záchranáře, ale i zde byla cesta ke kurzu administrativně tak složitá, že to podle Lenky řada lidí vůbec nemůže zvládnout. V sociální oblasti by se toho podle ní mělo hodně změnit – a i proto má ambice jít do politiky. „Budu senátorka a pak se stanu prezidentkou. Myslím to smrtelně vážně, dám si jen pár let, až budu ještě o něco starší,“ dodává. V Senátu by ráda zúročila své znalosti a nabyté zkušenosti k tomu, aby se v Česku lépe žilo lidem se znevýhodněním.

Článek vznikl ve spolupráci s naším partnerem – společností Mattel.