Michelle a Barack. Dvojice memoárů ukazuje, co rozdělovalo nejmocnější prezidentský pár světa

Memoáry Michelle Obama Becoming (v češtině Můj příběh) mají přes 400 stran a pokrývají celý její život až po konec druhého prezidentského mandátu jejího manžela. Barack Obama končí své paměti A Promised Land (v češtině letos vyjdou v nakladatelství Argo) krátce po úspěšném útoku na Usámu bin Ládina, přesto potřeboval zhruba 750 stran. S Barackem a jeho politickým životem strávíme mnohem víc času a dostaneme se do mnohem většího detailu. Obě knihy jsou v originále k dostání i v audio podobě, kterou namluvili sami Barack a Michelle. A podání je to v obou případech příjemné a profesionální, jak se u špičkových politiků dá očekávat.

Proč jsem se rozhodl jít číst dvě rozsáhlé autobiografie, a ještě několik životopisů k tomu? Platí samozřejmě jistá zvědavost historická i lidská: jak se člověk stane ze studenta chlapíkem, který může – teoreticky – zahájit jadernou válku? Jaké jsou zkušenosti prvního černého amerického prezidentského páru a jak jim internet budoval kampaně i ničil život? A hlavně, velmi osobně: jak mění extrémní nasazení a morální výzvy profesionální politiky lidi a vztahy? Jsou vztahové a osobnostní karamboly a proměny vrcholných politiků, které vidím kolem sebe v Česku a v Americe, stejné?

Rozděleni původem

Obecně nejméně známé jsou asi nejmladší léta obou Obamových. Oba pochází z velmi odlišných prostředí, ani jedno nicméně nepřekypovalo materiálními statky. Barack žil prakticky bez otce, jeho matka se ale rychle přesunula k druhému manželství do Indonésie. Až po dalším rodinném krachu se pak vrací na Havaj k prarodičům, které vykresluje jako typické bílé a v podstatě konzervativní lidi, kteří si zakládali na rodině a tvrdé práci. Do života si tak mladý Barack odnáší nejen nedůvěru k manželství jako instituci, ale přibere i zvláštní mix hodnot a neukotvenost toho, co by tedy vlastně v životě chtěl dělat. Vzor hlavy rodiny Barackovi do velké míry nahrazuje babička. To, co považuje za svou identitu, se ale u něj objevuje až krátce před třicítkou. Podle vlastních slov sám sebe poznal až v Chicagu.

Máloco totiž ukazuje hloubku a komplexitu pro nás těžce pochopitelných rasových pnutí, jako drama kolem Sheily Jager, ženy, kterou Barack ze svých vzpomínek přes několikaletý vztah vymazal (a než Garrow v květnu 2017 vydal svoji knihu, nikdo o ní nevěděl). Jejich hádky se často točily kolem tématu, které poškodilo řadu jiných černých politiků. Třeba populární senátor Richard Newhouse měl bílou manželku a musel se tak vyrovnat s řečmi, že „mluví černě, ale spí jako běloch“ (talks black, but sleeps white). 

Barackova identita se podle všech dalších záznamů a vzpomínek vyvíjela dosti komplexně a přináší otázky, které dokáže už zodpovědět jen on sám. Například: objevil svou esenciální „černošskost“ (která do té doby byla naředěna spoustou dalších identit od kansaské po indonéskou), z níž se pak odrazila jeho vůle k velké politice – nebo se rozhodl k velké politické kariéře, a z daných možností se rozhodl zcela vědomě odkázat na afro-americkou identitu coby smysluplnou startovací platformu? Nutno také poznamenat, že i jeho vlastní rodina zápasila s rasismem. Jak jeho kansaská babička přiznala Michelle, ona sama, babička černocha, se na ulici bála lidí tmavé pleti. 

Rozděleni rasou

Z úplně jiné perspektivy pak rasu nahlíží Michelle. Zpochybnění její identity přicházelo ne v podobě vnitřního tázání, ale dle jejích slov hlavně když ji ostatní děti napadaly, že „mluví jako bílá“. V tu chvíli začala přemýšlet o tom, co to vlastně znamená a jak se sociální, vzdělanostní a rasové normy mísí. Vyprávění o jejím zmatku působí upřímně a pro někoho, kdo vyrostl jako příslušník jasně majoritní barvy pleti, je ilustrativní. Michelle si pak později v životě všímá toho, že často je jedinou nebílou, nebo dokonce jedinou ženou v místnosti, a často to různě reflektuje. 

Pro čtenáře ze střední Evropy tady nastává zvláštní problém. Na rozdíl od Baracka Michelle velmi často uvádí rasu jednotlivých lidí. Bushovi nebo Bidenovi tu jsou „vlastně docela milí lidé“ a barva jejich pleti zmiňována není, ale zkorumpovaní politici jsou „stará bílá politika“, právník, který proti nim bojuje, je „black superhero“, a samozřejmě dojde i na kontroverzní otázku rasových a genderových kvót, kdy Michelle sama u výběrových řízení do firmy prosazuje kandidáty, kteří jsou nejen „chytří a pracovití, ale také nejsou bílí muži“. Je diverzita dobrá? Určitě. Je pro bílého muže méně komfortní číst knihu, která se orientuje takto? Jednoduché to není.

Sama Michelle se pokusí naznačit, jak při kampani v Iowě pochopila, že ti hodní pracující lidé, kteří chtějí jen poctivou výplatu a mít klid, jsou vlastně stejní lidé jako její černá rodina. Nicméně i po této katarzi a sebereflexi pokračuje v původním trendu. Překvapuje i těžko pochopitelné zdůrazňování rasy ve chvíli, kdy popisuje ženskou krásu (což dělá poměrně často). Časté formulace o ženách coby „velmi vzdělaných, nádherných a černých“ působí jako snaha říkat nahlas něco, co podle Michelle ty ženy zřejmě neslyšely dost často. 

Rozděleni rodinou

Jedna z věcí, kterou knihám můžeme věřit takřka bezmezně, je základní shrnutí rozdílu v životních šancích obou Obamových. I když je Michelle na začátku jejich vztahu v „pozici moci“, tedy mentorkou mladého stážisty, jejich kariérní dráhy se začnou rychle rozjíždět různými směry a tempy. Barack je hyperúspěšný ve škole a stane se prvním černým prezidentem prestižního odborného žurnálu Harvard Law Review. Michelle zatím postupuje v kariérních žebříčcích dál, dva roky dává energii do vztahu na dálku a do velké míry čeká. Jakmile se pak Barack vrátí za ní do Chicaga, začne se ona posouvat do méně placené a z jejího pohledu smysluplnější práce na radnici a v neziskovém sektoru. On se věnuje „svým věcem“, hlavně pak politice. 

Podle Baracka v té době Michelle dává jasně najevo, že ji to obtěžuje a nezajímá, na volební setkání s ním chodí z povinnosti. Tady pak dochází k jedné z největších disonancí mezi autobiografiemi: Barack mluví o otrávené Michelle, které nabízí prostor se politice nevěnovat, ona to ale do značné míry popírá. A přidává už v této fázi mnoho ujištění, že sama plně věřila vizi svého muže a tomu, že je dost možná určen k velkým věcem. 

Pak přijde svatba, Barackova nová role lokálního zákonodárce a cestování do státního senátu, a Michellina jasně vyjadřovaná touha po dětech a stabilitě. Michelle miluje děti: jako malá si hraje s panenkami (a schovává matce antikoncepci, aby bylo vyrobeno další dítě), na střední i vysoké se stará o děti a jasně říká, že být matkou je její zásadní přání a část identity. A není v tom ani náznak omluv nebo pochyb. Právě toto období je vrcholem obou knih. Barack se trápí, že při práci na státních zákonech nenachází dostatečné pochopení u ostatních a musí dřít, domů se dostává pozdě a nepřináší žádné podstatné peníze, respektive mnohem méně, než by bylo třeba. Michelle se trápí, protože počít dítě se nedaří. Neustále obchází lékaře (a sama si aplikuje injekce) a zkouší sladit ovulační cyklus s náhodnými příjezdy nespolehlivého Baracka. 

S velkou odvahou mluví Michelle o svém samovolném potratu, pocitech, které jí to přineslo, tabu, na které narážela, a vztahové terapie, které s manželem podstoupili. Jedná o velmi nehrdinské vypsání života řadového nižšího politika a ceny, kterou musí platit jak on, tak hlavně jeho okolí. Později se ta dennodenní dřina a marnost ozývá už jen ozvěnou, případně se zmiňují útrapy i vyhoření nejbližších spolupracovníků, ale syrovosti popisu tohoto období se už nevyrovná.

Gender jako téma zůstává stále. Obamovi jsou rodiči dvou dcer, oba otevřeně bojují za rovnost a oba se snaží velmi přiznaně rovnost podporovat i aktivním zvýhodněním žen ve výběrových řízeních či při diskuzích. Barack pak se snaží řešit i „atmosféru, ve které se ženy nedostanou ke stolu“, nenabízí však žádný speciální návod. Odlišná východiska Barack vnímá i skrze životy své svobodomyslné matky a spíše konzervativní babičky, které slouží coby ilustrativní příběhy různých možností žen. Naopak pro Michelle se jedná o téma mnohem osobnější. Jako úspěšná profesionálka se dobrovolně vzdá kariéry pro možnost mít rodinu, ale dál zdůrazňuje obdiv k úspěšným ženám, obklopuje se jimi a snaží se jim aktivně v kariéře pomáhat. 

Rozděleni povahou

Jedna věc je v porovnání obou knih zřetelná. Barack píše příběh sebe jako muže, který toho hodně pokazil, je nedostatečný, stal se větším symbolem, než kdy chtěl, ale věří v lepší budoucnost. I když to po čtyřech letech Trumpa a masivní pandemické krizi může vypadat jako přílišná skromnost a Obama se může zpětně jevit jako dokonalý prezident, množství slibů, které nesplnil, není nijak malé. I kdyby to však stokrát byla jen taktika, je natolik konzistentní s jeho vystupováním v dané době, že na čtenáře zkrátka funguje. Po dočtení máte pocit, že jste strávili čas s chlapíkem, který doopravdy rád čte a orientuje se ve světě, nerozhoduje úplně rád, ale když to musí být, tak to udělá, má ze sebe občas srandu a pro zábavu si chodí házet míčem s kamarády. 

Michelle se o podobný trik nesnaží. Předkládá příběh ženy, která našla svůj hlas, nemá ráda politiku, ale kvůli manželovi se obětovala, miluje svou rodinu, své dcery a je velmi pracovitá a cílevědomá. A neústupná. K sebekritice dojde dvakrát. Jednou, když si uvědomí, že vyčítat Barackovi nespolehlivost a stále na něj čekat vlastně nemusí, a zachrání manželství tím, že začne řídit rodinu podle jasných rozpisů. Podruhé, když se upřímně diví, že věci, co říká na pódiu, vyznívají tvrdě a nepříjemně, i když jí osobně všichni mají velmi rádi. A zapracuje na řeči těla na pódiu. Všechno, co dělá, je vydřené, odpracované a plné až železné vůle. Zatímco Barack občas jde hrát basketbal, protože ho to baví, ona zdůrazňuje, že vstává v pět ráno a tvrdý workout je součástí její rutiny.

Tyhle dva archetypy provokují ze dvou důvodů. Za prvé, Barack cíleně a systematicky snižuje svoje úspěchy – ale může si to dovolit. První černý prezident, Nobelova cena míru. Jeho autorita je automatická a všichni mu ji připisují. Michelle se naopak vzdala všeho, aby mohla mít děti a podporovat Baracka. To, že má potřebu hlasitě zdůraznit, že dostát této úloze důstojně a být dobrou matkou, manželkou i reprezentantkou státu není jednoduché a zahrnuje to tunu neviditelné práce, je zcela namístě. 

Spojeni nenávistí

Co prezidentský pár spojuje asi nejvíc, jsou útoky na jejich rodinu. Konspirační teorie tu byly i předtím, než se Barack Obama stal prezidentem Spojených států, ale za něj nabraly zcela novou dynamiku a legitimitu. Coby čtenář cítíte frustraci ze stále se vracející vylhané kauzy Barackova rodného listu. Cítíte bezmoc poté, co roky přísně dodržovaný postup lež ignorovat nefunguje, a Obama ztrácí přízeň voličů i nervy. 

Zatímco Barack musel vydržet útoky na svou víru (ve skutečnosti vlažný křesťan, v pověstech radikalizovaný muslim), místo svého narození či vztahy s nejradikálnějšími černými hnutími, útoky na Michelle měly úplně jinou příchuť. Od „příliš aktivní“, po ty nejtupější útoky na její vzhled, rozměry nebo hlas, a to i z řad politiků. Opět se ukazuje, že urážky vůči mužům a ženám mají jinou povahu a útočí na jiná citlivá místa.

Barackovi nikdo nepíše, jaké má líce nebo zadek. Když se Michelle snaží upravit národní jídelníček, konzervativní komentátoři ji napadají jako tlustou a řeší, kolik přesně kalorií bylo v žebrech, která si dala, jestli je v pořádku, aby si vzala kraťasy, nebo jestli je nebo není vůči Obamovi příliš mateřská. I ten velmi úzký výsek politiky, kterému se věnovala, byl opakovaně napadán kombinací sexismu a rasismu. 

Závěr Michelliny knihy je pak i momentem, kdy se cítí jako žena dvakrát poražena. V prezidentských volbách prohraje Hillary Clinton, kterou vykresluje jako dřívější soupeřku, ale také osm let sloužící spolupracovnici svého muže a vrcholnou profesionálku. Zvítězí ale muž, který ještě pár měsíců před volbami oznamuje, že je správné ženy sem tam chytit za klín. V tu chvíli Michelle zbývá už jen naděje, že další generace žen zvládne svět zařídit lépe. Že jednou budeme mít svět, ve kterém není ani výhodné, ani normální útočit na političky skrze jejich vzhled, ani ženy nebudou muset obětovat vše a ustoupit do pozadí, aby mohli jejich manželé realizovat svoje politické ambice. Důležité je to i proto, že mnohé z výše popsaného platí i pro Česko (jen ty rasistické útoky u současných politických špiček chybí).

Memoáry prezidentského páru nabízí ještě jeden zajímavý úhel pohledu: na to, jak vypadá partnerský vztah lidí, kteří se oba angažují na nejvyšší úrovni. Co všechno stojí proti vztahům politiků? Pokud se politice chtějí věnovat oba, čelí celé sadě problémů. Oddělovat osobní vztahový život, stranické prostředí, řešit rozpory nejen na úrovni běžné politiky, ale i „co je vhodné říct, aby to nevyznělo příliš špatně“, neustále přítomný střet zájmů. Neustále hrozící konflikt musí na vztah nakládat velkou zátěž, a i když jsou partneři schopni reflexe, vystavuje je to neustálé zkoušce. Plyne z toho, že jeden nebo druhý se musí upozadit – anebo žít v trvalém napětí. 

Z pohledu ženy, která k tomu upozadění svolila, je život s politikem i tak jednostranně nesnadné cvičení. Nepravidelná pracovní doba (ve smyslu „neustále“), balancování mezi ochranou soukromí a snahou neodlidštit se veřejnosti, povinné veřejné vystupování a přenesená odpovědnost za činy partnera. Ženě vrcholného politika se často dostává nedůvěry až nenávisti (vzpomeňme si na Dagmar Havlovou), a k už tak složité roli se jí přidávají vyšší a vyšší překážky, které musí přelézt. Při tom přelézání na ně uplatňujeme vesměs mnohem vyšší morální standardy než u mužů. Pokud si muž předjedná věc, je za schopného, žena pak za manipulativní intrikánku. Pokud se žena snaží vystupovat rozhodně a hlasitě, je odesílána do říše hysterie.

Ani jeden z životopisů Obamových nám na tyto problémy nedává srozumitelný návod. A při velmi pozorném čtení je vidět, že i tento úspěšný pár si něco protrpěl, musel udělat mnoho kompromisů, a jejich prezentovaný obraz není vždy úplně přesně v souladu s realitou. To ovšem z knih nedělá o nic méně pozoruhodné čtení.