Zvolme si první českou prezidentku!

Projekt Prezidentky má od začátku silnou symbolickou rovinu. Nenápadné gesto, jako byla vize brýlí „pro první prezidentku“, nás před rokem přimělo přemýšlet. Proč je pro nás žena v nejvyšší státní funkci v naší politické realitě stále tak nedosažitelná? Proč se jí žádná z dosavadních kandidátek nikdy vážněji nepřiblížila, proč se před třemi lety nikdo nepozastavil nad tím, že žádná žena dokonce ani nekandidovala, proč máme dojem, že tu silné, schopné, morálně pevné ženy ani nejsou? Kde je naše Zuzana Čaputová?

Už po několika týdnech přípravy projektu bylo zřejmé, že se ptáme špatně. O prezidentku tu tolik nejde; nedosažitelnost funkce je jen zosobněním hlubších systémových nerovností, které ženy vydělují ze správy věcí veřejných. Dokud tu budou stále přítomné překážky na úrovni politické i společenské, žen v politice, ve veřejném prostoru a v rozhodovacích pozicích nepřibude. A pokud, tak zoufale pomalu. (Podle údajů Fóra 50% by se dnešním tempem dosáhlo rovnosti zastoupení žen v politice zhruba za 150 až 200 let.)

Celé jaro jsme tak psali o konkrétních jevech, které ženám komplikují politické působení jen proto, že jsou ženy, o pánských klubech, o kvótách a jiných nástrojích, jejichž zavedení se společnost zatím zuřivě brání, ale i kvótách na muže, které kupodivu nikomu příliš nevadí. Psali jsme o nárocích na veřejně činné ženy, které nutí ty, jež na to mají žaludek, stát se všehoschopnými supermankami (ale zároveň nesmějí selhat ve své úloze manželky a matky a musí unést nespočet útoků na svůj vzhled). Vyslechli jsme mnoho argumentů i argumentačních faulů. Naše hledání žen ve vrcholné politice se protnulo se startem letošní volební kampaně Pirátů a STAN, kde ženu náhle hledali úplně všichni, a šovinistické a sexistické podhoubí české politické scény až na kost odhalila kauza Dominika Feriho.

Celé jaro se nám při tom zhmotňovala před očima. Ona, první prezidentka. Jaká by měla být? Nemáme na ni i my samy až přehnaně vysoké nároky? A proč by se s ženou v nejvyšší státní funkci mělo něco změnit?

Hněv žen

Sledovat politiku vlastní země a cítit občas hněv a frustraci – to je společné všem občanům. Věci veřejné přitahují naši pozornost především – a často výhradně – ve chvílích, kdy nesouhlasíme se způsobem, jak je s nimi nakládáno. Když sledujeme, že země nabírá směr, kterým se ubírat nechceme, a v nejvyšších patrech politiky nás zastupují lidé, jichž si nevážíme a jejichž rozhodnutí mají dopad na naše reálné životy. Taková je ale demokracie; ti, kteří nás vedou, byli k této moci zvoleni, a každé čtyři roky máme možnost je vyměnit a doufat ve změnu.

Hněv žen může mít ještě jinou příchuť. Celé dvacáté století – a už dvacet let století jednadvacátého – nás reprezentují politici, kteří nesdílí naši životní zkušenost. Výzvy, které život staví před ženy a před muže, jsou různé, ale k těm ženským panuje menší ohled – zapomíná se na ně v legislativě, nemyslí se na ně při sestavování finanční i sociální politiky státu. Hlas, který chybí, nemůže být slyšet. Nelze říci, že je rozhodováno o nás bez nás; ženy samozřejmě v politice jsou, politicky pracují, na moci se podílí. Jak velký ale ten podíl je? To víme velmi přesně: v českém parlamentu je to jedna pětina. V nejvyšších funkcích pak mnohem, mnohem méně.

Můžeme politika nebo političku zcela oddělit od jeho pohlaví, jak naznačují hlasy, které tvrdí, že se rozhodují u voleb pouze podle názorů a odvedené práce dané osoby? Je skutečně tak moc jedno, kdo „má co v kalhotách“? Ve světě, kde se životní cesty obou pohlaví pohybují po obdobných křivkách od narození až po důchod, kde drtivou většinu povolání, veřejných funkcí, rolí v domácnosti a při výchově dětí zastávají ženy i muži přiměřeně rovnoměrně, tam by to zřejmě jedno bylo. My v takovém světě ale nežijeme. Ti, kdo proklamují svou nestrannost, jsou součástí problému. Pokud problém odmítají vidět, přestože ho mají v datech, studiích i v prostých počtech před očima, šance na změnu je jen malá.

Je ženský leadership jiný? Často se skloňuje větší empatie a schopnost kooperace, která se ukázala například při řešení pandemické krize – světové lídryně se projevily jako schopnější i proto, že lépe vnímaly obavy občanů a dokázaly včas naslouchat expertům. Je ženský leadership lepší? Tady už si odpovězme každý sám. Pokud se ale jako společnost hlásíme k rovnoprávnosti a rovnosti šancí, měly by ženské lídryně mít stejné právo být úspěšné, jako selhávat. Ale to bychom je „tam“ nejdříve museli pustit.         

Schopných žen máme dost

Na lístečku se jmény žen, které bychom si mezi našimi kandidátkami na prezidentku uměli představit, jich bylo přes dvacet. Mezi prvními jsme oslovili jadernou fyzičku Danu Drábovou, jejíž jméno se v diskusích o potenciálních kandidátkách objevuje nejčastěji. Účast v projektu zdvořile odmítla. Už v té chvíli bylo zřejmé, že námi vybrané ženy nebudou ladit s tím, koho si ve funkci představuje veřejnost. 

Symbolickou kandidaturu na stránkách časopisu odmítla i bývalá ombudsmanka Anna Šabatová. Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková svoje rozhodnutí se projektu neúčastnit vysvětlila takto: „Skutečnost, že by mne jiné ženy rády viděly jako českou prezidentku, mi připadá velmi lichotivá, ale není to reálné. Je to práce, kterou neumím, nemám takovou vůli k moci a myslím, že bych nedokázala oslovit většinu národa. Vedla jsem maximálně tak tým dvaceti lidí – ale celou zemi? Umím být právnička, soudkyně nebo advokátka, případně vzdělávat v právu, nic víc. Takže z těchto důvodů o tomto typu služby společnosti neuvažuji.“   

• Více hlasů, než kolik je vítězných možností. V některých situacích pak používá nejen hlasy plusové, ale také hlas minusový. 
• Díky větší paletě sesbíraných hlasů dokáže volební metoda lépe zachytit preference voličů a dosahuje výsledků, které přesněji odrážejí vůli voličů. 
• Všechny hlasy od jednoho voliče mají stejnou váhu a volič je může, ale nemusí využít. 
• Zároveň platí, že pro každou z možností lze hlasovat pouze jedním hlasem. Pro udělení minusového hlasu je nutné rozdat alespoň dva plusové. Počet plusových a minusových hlasů se může měnit podle konkrétní volební situace. 
• Díky efektu více hlasů vítězí v Janečkově metodě kandidáti, kteří jsou přijatelní pro nejširší procento voličů. Tím dochází k oslabení populistů, extremistů a kandidátů, kteří rozdělují společnost. Právě v tom je D21 unikátní oproti tradičním volebním systémům, v nichž mají voliči jen jediný hlas. Kandidát, který chce zvítězit, vede pozitivní a konstruktivní kampaň, aby dosáhl také na hlasy voličů svých oponentů. 
• Volbu více preferenčními hlasy si můžete vyzkoušet v naší symbolické volbě první české prezidentky. Ženu prezidentku volíme od 21. do 24. června on-line. 

Zvolte ji!

Ženy, na kterých se výběr ustálil, si navzájem nejsou podobné. Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity, o své možné oficiální kandidatuře už mluví. Adéla Šípová se nyní podle svých slov soustředí především na výkon senátorské funkce. Miroslava Němcová, dlouholetá poslankyně za ODS, má ke kandidatuře nakročeno a představuje typ zkušené političky. Lenka Bradáčová svou práci na vrchním státním zastupitelství nepovažuje zdaleka za hotovou. Rut Kolínská se politicky angažuje minimálně, ale jako svou možnou nástupkyni ji kdysi jmenoval Václav Havel. Všechno to jsou však ženy, které ve svých životních drahách prokázaly vlastnosti, které si v ideálu prezidentské funkce představujeme: schopnost vést, schopnost naslouchat oponentům, pracovat na tom, aby se v České republice lépe žilo, projevit rozhodnost i vědět, kdy ustoupit.

Vy, naši čtenáři a čtenářky, jste v odpověď na výzvu jmenovali další schopné a úspěšné ženy. Nejčastěji jmenovanými jsme doplnili naši pětici kandidátek – jsou to místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourová, brněnská politička a zastupitelka Jihomoravského kraje Barbora Antonová a bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. Od 21. do 24. června jim můžete dát hlas v online volbách dvěma preferenčními hlasy. V pátek 25. června se dozvíme, kdo se stane symbolickou první českou prezidentkou.

Vybíráme (ne)vyváženě

Reálné prezidentské volby mají termín začátkem roku 2023. Můžeme si být jistí, že stejně jako v posledních letech – a jak je to ostatně obvyklé i v jiných demokratických zemích – budeme sledovat souboj silných výroků, proklamativních postojů, populismu, strašení libovolným vnějším i vnitřním nepřítelem. Říká se, že politika je už taková, a kdo ji takovou nechce, ať do ní nechodí. Biologický esencialismus, kterým často argumentují ti, kteří muže vidí jako „přirozené“ lídry, se ale v našem složitém, zrychleném, globálním, post-pandemickém světě začíná vyčerpávat. Vidíme na vlastní oči, že pokud je politika vedena skrze ego a tvrdé prosazování jednostranných zájmů, poškozuje to v důsledku všechny. I pokud bychom dali zastáncům přirozenosti za pravdu, že ženy jsou od přírody empatičtější, mírnější a otevřenější kooperaci – není právě tohle leadership, který naše země potřebuje?

Naše prezidentská kandidátka je, jak se někdy říká s posměšným přídechem, genderově nevyvážená. Vybíráme pouze z žen. Nastavujeme tak pomyslné zrcadlo skutečným, mnohem důležitějším volbám, kde velmi často vybíráme pouze z mužů. Ani jedna z těch možností není správná. Mysleme na to, až budeme v ruce držet opravdový volební lístek.

Heroine pořádá panelovou diskusi s pěti potenciálními kandidátkami na prezidentku, které znáte z titulní strany našeho speciálu. 20. 10. 2021 v Centru architektury C.A.M.P. v areálu Emauzského kláštera promluví Danuše Nerudová, Miroslava Němcová, Lenka Bradáčová, Adéla Šípová a Rut Kolínská. Diskuse bude moderovat Martin Veselovský. Dále vás čeká welcome drink, motivační talk Barbary Havelkové, občerstvení a networking s lidmi, kterým není lhostejný osud naší země. O prodeji vstupenek na akci se dozvíte více na konci června!