O čem mluvíme, když mluvíme o kvótách
Pro příklad toho, jak vypadá politika bez kvót, dnes nemusíme chodit daleko. Včerejší fotografie ze startu kampaně koalice Pirátské strany a STAN by se dala popsat mnoha termíny, od krotkého manelu po nekorektní sausage párty. Mezi modrými saky je vidět jen jedinou ženu, Olgu Richterovou. Prostě to tak vyšlo?
Existují slova, která umějí diskusi doslova unést. V okamžiku, kdy se takové slovo objeví, je jasné, jakým směrem bude debata pokračovat, či dokonce i jak skončí. Jedním z takových slov jsou nepochybně kvóty. Obvykle se o takto polarizujících pojmech říká, že mají zhruba stejně příznivců jako odpůrců, ale u kvót jako by to neplatilo – mohlo by se zdát, že mají v podstatě jen odpůrce.
Přesto se ale v některých státech nebo některých institucích používají, a v jisté podobě fungují i u nás. Přesto se masové demonstrace proti nim nekonají. Jak to s nimi tedy je? Jsou jediným opravdu účinným nástrojem na cestě k genderové rovnosti, nebo jsou cestou přímo do pekla a začátkem nové, ještě horší nerovnosti? Na tuto otázku můžeme odpovědět hned v úvodu zcela jednoduše – nejsou ani jedním. Pokud si diskusi tentokrát nenecháme unést, můžeme zkusit prozkoumat, co kvóty znamenají doopravdy.
Potřebujeme kvóty?
Česká republika v mezinárodním a zejména evropském srovnání genderové rovnosti dlouhodobě a opakovaně vychází jako země, kde je velmi malý podíl žen v pozicích, které můžeme označit jako mocenské a rozhodovací. A to přesto, že podle údajů Českého statistického úřadu ženy v současnosti tvoří zhruba 45 % ekonomicky aktivního obyvatelstva ČR, zároveň tvoří 56 % studujících všech vysokých škol a 60 % jejich absolventů.
