Selhání maskované za úspěch. Summit OSN proti klimatické změně žádnou změnu nepřinese

V sobotu skončila dvoutýdenní Konference OSN o změně klimatu v Glasgow, COP26. Kromě konference OSN zde proběhly také zasedání stran Kjótského protokolu a Pařížské dohody. Já jsem Glasgow navštívila díky ročnímu feministickému školení pod Green European Foundation, během kterého jsme zkoumaly, jak spolu souvisí genderové nerovnosti a změny klimatu.

Zatímco ekologická stopa muže je v průměru vyšší než ženy, negativní důsledky klimatické změny více dopadají na ženy. Stačil jeden pohled na fotografii globálních lídrů, kteří o budoucnosti planety vyjednávali, a moje naděje na hledání řešení s ohledem na genderové nerovnosti byly ty tam. Najít ženu na fotce dá totiž docela zabrat. I tohle byl důvod, proč jsem se rozhodla namísto oficiálního COP26 strávit většinu času v Glasgow na paralelní akci People’s Summit, kde se těžko nehledaly ani ženy, ani radikální návrhy na změnu.

Teď sedím v kinosále s respirátorem umazaným od make-upu, ledovým potem na chodidlech a nečekanou menstruací a zapíjím už druhý prášek na bolest. Sálem se rozléhá skandování za klimatickou spravedlnost. „End climate imperialism!“ Schovávám platíčko ibáčů do batohu a u toho odpovídám s dalšími lidmi v sále: „NOW, NOW, NOW!“

Než jsem do Glasgow přijela, COP26 jsem si představovala zjednodušeně jako jednu obří halu, kde v jedné části horuje Barack Obama, zatímco v další se seskupují Extinction Rebellion a FFF. Brzy jsem zjistila, že takovouhle chaotickou halou se stalo celé Glasgow. Zatímco politické proslovy a vyjednávání se konají v modré zóně, do které se dostanou jen vyvolení, v zelené zóně se sdružují některé environmentální organizace, „zelené“ byznysy nebo mládežnické organizace a dostane se sem skoro každý.

Rozhodla jsem se, že oželím selfíčko s Obamou, chit-chat s Borisem Johnsonem nebo promluvu Elizabeth Wathuti (s těžkým srdcem) v modré zóně i soutěž o nejpreciznější greenwashing v zelené zóně a zůstanu většinu svého omezeného času v centru města, kde se neslzí nad dojemnými proslovy jako spíš nad celou letošní konferencí. A nejsou to slzy štěstí.

Frustrace z prázdných slibů

Zase leje. Dojídám svůj kus sendviče s cizrnou za pochodu a sleduji procházející protestující, kteří mají na sobě zavěšené cedule s přeškrtnutým NET ZERO. A sakra. Net Zero je totiž takové druhé jméno letošní konference. Jedním z proklamovaných cílů COP26 je se zavázat k uhlíkové neutralitě do roku 2050. Kolik emisí uhlíku vypustíme, tolik taky pochytáme. Jednoduchý.

Akorát že vůbec. „Jen to nahrává do karet korporátům a fosilnímu průmyslu,“ rozčiluje se jedna z protestujících. Byznysy, ale i státy se zavazují k tomu, že pochytají do roku 2050 svoje emise, přestože k tomu potřebné technologie zatím nefungují. Díky čekání na nejistý technologický pokrok můžou emise zvyšovat vesele dál. „Celej COP26 je jeden velkej greenwashing,“ říká druhá protestující naštvaně a jde si stoupnout do řady pro test na Covid.

Ani jedna z žen se neúčastní oficiálního COP26, ale akce People’s Summit pořádanou Koalicí COP26, během které se scházejí aktivisté*tky z celého světa, aby se mobilizovali, strategizovali a sdíleli frustraci z prázdných slibů a nedostatečně rázných kroků politických elit a korporátních gigantů. Takže zatímco v modré zóně je víc lobbistů fosilního průmyslu než delegátů*tek kteréhokoli státu, v rámci People’s Summitu se účastníme workshopu o tom, jak žalovat Shell.

Před zmenšeninou antického chrámu čekám asi pět minut, než mi zkontrolují pásek, který značí, že jsem dnes měla negativní Covid test. Vcházím do prostorné místnosti s pódiem, zřejmě divadla. Prostor kolem jeviště je oblepen protestními plakáty proti greenwashingu, uhlí, fosilním korporacím nebo kapitalismu. Myslela jsem si, že jdu na panelovou diskusi o feministické vizi klimatické spravedlnosti, ale už podle počtu mužů v sále mi dochází, že jsem se překoukla v programu. Jdeme žalovat Shell. Alespoň teoreticky. Fascinující, ale nic pro mě.

Změna od kořenů

Rychle hledám alternativy. Zachvátí mě FOMO. Panel o Amazonu, dekolonizaci, budování důvěry v rámci klimatického hnutí nebo workshop o obraně práva na protest? Nakonec se rozhoduju pro debatu o grassrootovém aktivismu a hledání alternativních uspořádání společnosti v kinosále o pár ulic dál. Čepice, šála, batoh… zvedám se a přebíhám.

Na potemnělém podiu se střídají aktivisti*tky z různých koutů světa, od Filipín přes Argentinu až po Skotsko. Oblíbený oxymóron „udržitelný růst“ je nahrazován slovy jako nerůst nebo solidární ekonomika. Diskutující zdůrazňují nedostatečné zohledňování dopadů změn klimatu na komunity původních obyvatel a upozorňují na to, že jedenáct hlavních sponzorů summitu vyprodukovalo za rok 2020 více skleníkových plynů než celá Velká Británie.

Filipínská aktivistka Mitzi Jonelle Tan, která diskusi moderuje, zmiňuje také omezenou komunikaci s aktivisty*tkami z Glasgow při přípravě konference. Potom ale už se diskuse stáčí přímo k různým alternativám celospolečenského či komunitního uspořádání, která podle lidí v sále nepřijdou shora z modré zóny, nýbrž zdola od grassrootových hnutí.

Nezůstalo jenom u slov. V pátek se odehrál pochod městem, kam přišlo 100 tisíc protestujících, někteří aktivisté a aktivistky se pak rozhodli protestovat proti některým skupinám a byznysům přímo v zelené zóně. Před vstupem do zóny i jednotlivými stánky stáli s bannery a papíry nadepsanými „Pozor, GREENWASHING!“.

„Akcí chceme upozornit veřejnost na nebezpečí korporátního greenwashingu. Net Zero je těmito a dalšími společnostmi podporovaná strategie, která korporátním gigantům umožní dále znečišťovat planetu, dokud nebude vytěženo úplně vše,“ říká mi Daisy z iniciativy Glasgow Calls out Polluters.

Jinou planetu nemáme

Duní mi v hlavě. Nemůžu zastavit proud myšlenek. No more blablabla.  Chci si na chvíli odpočinout, pospíchám na střetnutí s poslankyní Evropského parlamentu o genderově motivovaném násilí, ale potřebuju spíš čaj a sušenku. Zastavuju se, na tvář mi padají drobné kapky vody. Jako kdyby na mě někdo stříkal z rozprašovače na pokojovky. Nandávám si sluchátka. Do uší mi začne hrát Majk Spirit a jeho písnička Ženy treba lúbiť, která bohužel není o moc víc intersekcionální než celý COP26. Už jen pár hodin a jedu zpátky domů. Do země, kde budoucí premiér zpochybňuje vliv člověka na globální oteplování.

Titulky novin se plní sliby z modré zóny o zastavení odlesňování nebo snižování emisí metanu (tedy alespoň ty zahraniční, v Česku COP26 média příliš nezajímá), ale obří mobilizace aktivistů*tek pod Koalicí COP26 z feministických, indigenous (původních, poz. red), mládežnických, klimatických, odborových, náboženských či jiných hnutí a organizací zůstává bez většího mediálního zájmu. 

Když však modrá zóna upřednostňuje společnost kamarádů fosilního průmyslu, jsou alternativy a řešení přicházející zdola v současnosti to jediné, co nám zbývá, jestli chceme dál obývat tuhle planetu.