Moje Heroine: Přestaňme se tvářit, že se nás stáří netýká, dokud nejsme staří, říká Simona Bagarová
Důstojnou a kvalitní péči ve stáří si přejeme pro sebe i své blízké a je jen na nás, zda se jí dočkáme. Záleží, kdy a zda si pustíme téma stáří a umírání k tělu. Další hrdinka, která vzešla z výzvy Moje Heroine, je vystudovaná sociální pracovnice Simona Bagarová. Před šesti lety se stala dobrovolnicí v domově seniorů. Rozčarování z ne vždy kvalitní a důstojné péče ji přimělo pokusit se o změnu. Její nevládní organizace MILA se snaží o to, aby bylo dobře seniorům i těm, kteří o ně pečují. Pro Heroine sepsala zážitky, které nám připomínají, že senioři jsme my všichni.
Umřít ve spánku, bezbolestně a doma je odpověď většiny lidí na otázku, jakou smrt by si pro sebe přáli. Takový scénář se ale podaří málokomu. Doma umírají pouze dva lidé z deseti. Je stáří a smrt prožité doma tou jedinou možností na šťastný konec?
Příběh první: Budu vás kontrolovat
„Aha. Tak to cítíte? A můžu pro vás ještě něco udělat? Máte nějaké přání?“ ptala jsem se pana Bohumíra, když mi při pravidelné návštěvě oznámil, že dnes zemře. Téměř devadesátiletý pán, který strávil celý život v divadle Říše loutek a dobrých pět set jich vlastnoručně i vyřezal. Rodinu neměl, poslední roky žil v pečovatelském domě a denně kreslil nové postavičky. I teď, když už mohl jen ležet v posteli. „Jedny hašlerky kdybyste mi přinesla,“ odpověděl na mou nabídku splnit mu „poslední přání“.
Objali jsme se, poděkovali si za hezký společný čas a já odešla.
Přinesla jsem mu během chvíle pro jistotu dvoje. Mezitím, co jsem byla pryč, roztřídil kresby za poslední týdny a předal mi ty, které vybral do připravovaných omalovánek. Nabídla jsem mu totiž před nějakou dobou zprostředkovat jejich vydání, aby jeho každodenní snažení mělo ještě větší smysl, a od té doby jsme se nad jejich přípravou pravidelně potkávali. „Jenom mi slibte, že ty obrázky se dostanou opravdu k dětem. Já vás budu seshora kontrolovat,“ řekl mi důrazně, ale s úsměvem a naprostou vyrovnaností.
Objali jsme se, poděkovali si za hezký společný čas a já odešla. Druhý den jsem se dozvěděla, že pan Bohumír nezemřel. Váhala jsem, jestli do pokoje jít, vždyť jsme se tak rituálně rozloučili! Když nezemřel ani třetí, ani pátý, ani osmý den, do pokoje jsem se vypravila. „Vy jste si to rozmyslel?“ ptala jsem se s úsměvem hned mezi dveřmi. Rozpaky z toho, jak se chovat a co říct, najednou zmizely. Zasmáli jsme se, on pokrčil rameny a pokračovali jsme v přípravě omalovánek.
Odešel až další týden. V nemocnici, kam ho převezli kvůli banální zdravotní komplikaci. Omalovánky jsem nechala vytisknout a místo plánovaného záměru prodávat je a zisk předávat panu Bohumírovi jsem všechny odvezla do Říše loutek, kde je rozdávají dětem, a jednotlivé obrázky dokonce nabízejí ke stažení zdarma na svém webu.
Příběh druhý: Pražské Jezulátko
„Máte krásný šaty!“ říkala jsem paní Anně, která si zrovna plnila své každodenní kolečko chůze po druhém patře domova seniorů, kde poslední roky žila. „Ty jsou starší než vy, holčičko,“ řekla mi téměř stoletá žena s bystrou myslí a pevnou vůlí, díky které každé ráno aspoň trochu cvičila a každé odpoledne aspoň trochu chodila po chodbě. Ale život už ji nebavil.
„Už bych ráda zatáhla roletu,“ říkala mi často. Měla pocit, že už její život nemá žádný přínos, a navíc velmi špatně slyšela a jakékoliv povídání s ní netrvalo déle než deset minut, protože si člověk rychle vyčerpal hlasivky. Kdykoliv jsem objevila sebemenší náznak zájmu o nějaké téma, snažila jsem se ho chytit. Jako třeba vzpomínky na to, jak kdysi chodila do Pražského Jezulátka. „Mohly bychom tam spolu jet, kdybyste chtěla,“ nabízela jsem jí. Promyšlený plán s autem, které nás odveze tam i zpátky, ale odmítala. Se svými ani ne padesáti kily necítila dost síly na takovou výpravu.
O pár dní později jsem jí aspoň přinesla porcelánovou sošku Jezulátka, která se v obchodě naproti kostelu prodává. Měla radost a dala si ji na noční stolek tak, aby na ni dobře viděla. Mám pocit, že u člověka, kterému je téměř sto, je ubíhající čas vidět téměř den po dni. I paní Anně den po dni energie ubývala, až jsem ji jednou nepotkala chodit po chodbě, ale našla ležet v posteli. V jejích propadajících se očích jsem viděla, že umírá, a potvrdily mi to i pečovatelky. Nejedla, nepila, tělo postupně utlumovalo svou činnost. Pobyla jsem u ní chvíli, ale cítila jsem, že mě moc nevnímá, a nechala jsem ji v klidu.
Jak velká musí být bezmoc takhle starého člověka, když je ochoten se raději zabít než další nekonečné minuty nebo hodiny čekat.
Vrátila jsem se druhý den. Upřímně mě překvapilo, že ještě žije. Ale bylo vidět, že velmi trpí a čeká, až ten okamžik smrti konečně přijde. Musela být tak vyčerpaná! „Dejte mi polštář, já se chci udusit,“ řekla mi tak zoufalým hlasem, až mě bodlo u srdce. Jak velká musí být bezmoc takhle starého člověka, když je ochoten se raději zabít než další nekonečné minuty nebo hodiny čekat. „Já už chci umřít! Proč to nejde?“ ptala se mě a já popravdě odpovídala, že nevím. Když uplynula další nekonečná hodina, požádala jsem sestru, aby jí dala nějaký prášek na uklidnění. „Nech ji bejt, to je konec,“ řekla mi. Vrátila jsem se do pokoje paní Anny a začala jí jemně masírovat ruce. V jedné z nich držela sošku Jezulátka.
Příběhy hrdinek v magazínu Heroine
Příběh úžasné osobnosti z výzvy Moje Heroine 2022 přinášíme také v každém čísle tištěného magazínu Heroine. Portrét hrdinky měsíce Simony Bagarové čtěte v únorovém čísle s Miřenkou Čechovou na obálce.
Později jsem přidala i masáž nohou, hlazení po vlasech a střídala to s prostým sezením u postele a držením za ruku. Hledala jsem laický způsob, jak ji uklidnit. Podařilo se. Postupně začala dýchat klidněji a usnula. Počkala jsem ještě pár minut, pohladila jsem ji, řekla v duchu svou tradiční větu „jestli už máš odejít, tak běž“ a odešla jsem. Druhý den ráno mi přišla od syna paní Anny zpráva, že zemřela. Šla jsem se do domova podívat. „Poprosila jsem pohřebáky, jestli by ji nespálili i s tím Jezulátkem od tebe. Držela ho v ruce až do konce,“ řekla mi hodná pečovatelka Maruška.
(Ne)šťastný konec
Je smutnější příběh paní Anny, která trpěla, ale nakonec zemřela v klidu ve spánku ve své posteli? Nebo příběh pana Bohumíra, který se smrtí vědomě pracoval, a nakonec naposledy vydechl v nemocnici? Je naše touha po rychlé a bezbolestné smrti ve spánku opravdu univerzálním receptem na šťastný konec?
„Dřív jsem si myslela, že je lepší umřít ve spánku, ale teď, když jsem poznala umírání zblízka, už si to nemyslím.“ říká Saša, která pracuje v hospici a je jednou z hrdinek mé knihy HOŘÍM o pěti nejlepších pečujících, které jsem při své práci poznala. „Někdy je lepší umřít se vším, co k tomu patří, protože i to loučení má něco do sebe. Možnost obejmout své blízké, podívat se na sebe, odpustit si nebo si ještě něco říct. O to se smrtí ve spánku ochudíš. Ve spánku bych možná chtěla zemřít tehdy, když bych věděla, že mám všechno srovnané.“
Myslím si, že odcházení je něco, co dělá život plným. Naplněnost života není v tom, být šťastná, bohatá a krásná.
Je to právě kvalita našich vztahů, která rozhoduje o tom, jaké je naše stárnutí a odcházení. Neexistuje jeden univerzální recept na šťastné stáří a šťastný konec. Stejně jako jsme každý jiný v dětství a v dospělosti, prožíváme různě stáří i blížící se smrt a máme různé potřeby. Čím pravdivěji k sobě i druhým jsme žili, čím kvalitnější vztahy máme, tím větší šanci máme na to, že náš konec bude vyrovnaný. Potvrzuje to i Saša.
Kniha Hořím
Kniha rozhovorů s nejlepšími pečovateli a pečovatelkami, jaké Simona Bagarová poznala. HOŘÍM je kniha o obyčejných zázracích a hlubokých poznáních z každodenního kontaktu s pacienty a klienty. Příběhy, které dojímají, i ty, u kterých se usmíváte.
„Myslím si, že odcházení je něco, co dělá život plným. Naplněnost života není v tom, být šťastná, bohatá a krásná. Já sama potřebuju, aby jeho plnost byla i v odřeknutí, bolesti a odevzdávání něčeho. Nakonec i sebe, a tedy smrti. Mám pocit, že je ve společnosti neustálý tlak na výkon, krásu a dokonalost místo na plnost. Ale přece i bolest k životu patří a někam tě posouvá. Jenže lidé ji vytěsňují, a když onemocníš, zasypou tě spoustou argumentů, co jsi dělal špatně, z čeho tu nemoc máš a hlavně, že musíš zůstat pozitivní.
Naštěstí se společnost začíná pomalu měnit. Vidím to třeba už jen na tom, kolik lidí nám nabízí dobrovolnictví. Já to čtu tak, že chtějí zažívat plnost ve svém životě. Umírání je pro mě naplňování života do konce. I když je to zříkání a odevzdání, tak pořád vnímám, že i to je život. Život při umírání.“
Možná přece jen existuje jeden univerzální recept pro všechny, jak podpořit naději na šťastnější stáří. Vědomě pracovat s tím, co život přináší. Přestat vytěsňovat vše, co je nám nepříjemné. Čelit otevřeně krizím ve vztazích i v komunikaci. Připomínat si, že zdravé vztahy jsou to nejdůležitější na světě. Přestat se tvářit, že se nás stáří netýká, dokud nejsme staří. Všichni jsme senioři.
„No Shame. No Fear.“ – speciální poselství nové kolekce answear.LAB
No Shame. No Fear je název kolekce vyjadřující sílu a boj za změnu. Jedná se nejen o sílu žen a jejich snahu změnit ženskou roli ve společnosti, ale i symbol boje a síly lidí, kteří musejí nyní čelit smrtelné hrozbě.
Kolekce je k dostání na Answear.cz. Výtěžek z prodeje bude věnován organizaci Červeného kříže #helpforUkraine.
Answear je partnerem projektu Moje Heroine.
Kdo je podle vás Moje Heroine 2022? Znáte výjimečnou ženu ze svého okolí? Dejte nám o ní vědět a nominujte ji!
