„Šli jsme pěšky tři dny.“ Reportáž z hranice válečné zóny
Hodiny a hodiny čekání v mraze a děsivé nejistotě. Nedaleko ukrajinsko-polské hranice čekají vysílení a otřesení Ukrajinci na odvoz do bezpečí. Jedním směrem proudí materiální pomoc a druhým lidé, kteří se snaží opustit zemi, která se ocitla ve válce. Zvláštní zpravodajka v Polsku zachytila situaci na hraničním přechodu Medyka.
Čtyři rodiny ráno. Minus šest stupňů. Zima zalézá za nehty. Kouří se od úst. Čtyřiadvacetiletá Karina Krenta, na hlavě kulich, na zádech batoh, stojí na hraničním přechodu Medyka. Tu a tam se od něj trousí černé siluety.
Tah na Polsko svítí jako červený had, auta se sotva sunou. Dochází benzín i voda.
Karina přijela z Prahy. Ví, že tu na polsko-ukrajinské hranici ještě nějaký čas bude mrznout. Její rodina je prý dvacet kilometrů od hranic, stále na Ukrajině. To při současné situaci může znamenat den i dva. Tah na Polsko svítí jako červený had, auta se sotva sunou. Dochází benzín i voda. Každý se snaží opustit zemi, která se ocitla ve válce. „Možná to bude trvat ještě déle. Jeden člen naší rodiny se ztratil po cestě,“ říká perfektní češtinou mladá žena. Až se shledají, chce vzít svou mámu a své příbuzné s sebou do Prahy, na Žižkov, kde žije.
Bez mužů, bez rodičů
O kus dál muži nakládají malou dodávku. Chystá se vyjet v protisměru exodu, zpět na Ukrajinu. Osazenstvo: několik mužů a jedna žena. „Musíme to udělat pro svou zemi,“ říkají zasmušile. Moc toho nenamluví. Chystají se do boje. Ostatně přes přechod se dostávají jen ženy, cizinci a děti. Ukrajinští chlapci jen do šestnácti let. Těm starším hrozí, že budou muset bránit zemi – ať chtějí, či ne.
„Šli jsme na hranici pěšky tři dny, občas nás někdo popovezl,“ říká Oxana, kterou doprovází její třináctiletý syn Maxim. I ona mluví česky. Kdysi prý žila v Brně. Teď se ale chystá za známými v Polsku. Přijela de facto jen s malou kabelkou, nic jiného si s sebou nebrala. Nebyl čas. „Jen jsme za sebou zavřeli dveře.“ Se dvěma dalšími ženami musely dovézt do bezpečí čtyři děti, nejmladšímu bylo šest. Jak dlouho se v Polsku zdrží, zatím nedokáže odhadnout. „Už na nás čekají, tak ahoj!“ Rozloučí se spěšně.
Foto: Profimedia
Přečtěte si: Rozhovor s odbornicí na Ukrajinu
Míla O'Sullivan se zaměřuje na feministický výzkum mezinárodních vztahů a feministická bezpečnostní studia. V rozhovoru vysvětluje pozici ukrajinských žen nejen v dnešních tragických dnech, ale i během let, které nastaly po první ruské invazi na Krymu v roce 2014.
Ve tmě na obrubníku sedí dvě sestry, Julia (28) a Mariane (20). „Chceme se dostat do Berlína,“ říkají. Někdo ze známých prý už pro ně na hranici jede. Jejich obličeje ve tmě osvětlují displeje mobilů. „Už snad za hodinku,“ doufají. Neodchází se jim lehko. „Nechali jsme tam rodiče. Náš táta nemůže odejít, má brannou povinnost. Maminka ho tam nechtěla nechat. Přemlouvali nás ale, že my musíme pryč,“ říkají sestry. Tulí se k sobě v dece, kterou přes ně někdo přehodil, u nohou dva kufry.
Ještě před nedávnem bylo pro mnohé nemyslitelné, že by se letitý konflikt s Ruskem přelil i na Západní Ukrajinu. Ruská agrese mnohými otřásla.
„Nechci mluvit,“ říká stroze Ljudmila s bujnými vlasy. Její kamarádka Paulina omluvně vysvětluje: „Přežila útok na Charkov, myslím, že je z toho otřesená“. Po sedmihodinovém čekání na hranici se těší, že nasednou do auta kamarádů a odjedou pryč – na sever, do Švédska. Zatímco dobrovolníci rozdávají horký čaj a deky, šoféři čekají v omrzlých autech na své příbuzné. Někteří i několik hodin.
Tou dobou na ukrajinskou hranici míří i český podnikatel Karel Herzig. O pár hodin později už čeká u perónu stanice Přemyšl hlavní nádraží se svou cedulí vyrobenou z krabice, na které se píše, že poskytne zdarma odvoz do Prahy pro sedm lidí a zajistí jim i ubytování. „Nejel jsem pro nikoho konkrétního, ale už mám prvního pasažéra,“ říká.
Plyšák pro děti, polévka pro všechny
Polské dobrovolnice rozdávají dětem plyšové medvědy. Horký žurek nebo zelňačku. Jiné zas do mikrofonu vyvolávají: „Tři lidi do Krakova. Gdaňsk! Jede někdo do Gdaňsku? Čenstochová!“ Občas se zvedne ruka a tu pak následuje skupinka utečenců. Posledním vlakem ze Lvova přijelo na 1600 lidí. Někteří ve vlaku, který se na hodiny zastavil v polích, neměli ani místo k sezení. Celou cestu stáli. V nervózní atmosféře probíhajícího konfliktu. O nedostatku jídla a pití nemluvě.
Na druhé koleji řetěz rukou nakládá spěšně potraviny a vodu na cestu zpět. Směr Kyjev.
Nestěžují si, jsou v bezpečí. Ne jako mnozí jiní, kteří se dosud tísní v krytech hlavního města Kyjeva.
Zatímco se vagon po vagonu spořádaně vyloďuje na nástupiště a mizí v registračním centru, na druhé koleji řetěz rukou nakládá spěšně potraviny a vodu na cestu zpět. Směr Kyjev.
Historická budova nádraží v jindy poklidné Přemyšli se stala noclehárnou, výdejnou proviantu, základnou hasičů a dobrovolníků i tiskovým centrem, z něhož vysílají štáby do celého světa.
Dva muži z Konga, kteří přijeli z Kyjeva, kde byli za prací, se u obsluhy nádražní restaurace snaží objednat čerstvě vymačkaný džus. „Tady nejsme v Intercontinentalu, pánové, tady jsme na frontě,“ směje se servírka.
Poláci pomáhají efektivně, neúnavně a s úsměvem. Jsou si moc dobře vědomi, že Ukrajinci teď bojují i za ně.
Fotoreportáž: Česko stojí za Ukrajinou
Fotografka Jana Plavec včera strávila mnoho hodin na demonstracích proti vojenské agresi Ruska proti Ukrajině. Na tvářích lidí je vidět šok a pohnutí, ale také odhodlání, solidarita a rozhodnost. Naše srdce je s Ukrajinou!
