Můj syn je profesionální hráč her. Tlak na výkon je i v esportu, říká máma gamera
Vyháníte své dítě od počítače ven? Možná mu tím bráníte v kariéře. Hraní her je také sport, ve kterém se dá dostat na vrcholovou úroveň. Chce to talent, úsilí a disciplínu – v esportu jako v jakémkoliv jiném sportu. Máma nadějného hráče, který je na cestě stát se profesionálním gamerem, zjistila, že kdo chce uspět, potřebuje ještě něco navíc – zázemí pro trénink a podporu rodiny.
Křach! Zvuk praskajícího dřeva mě vyděsí. Vylekaná vběhnu do pokojíčku. Tam sedí malý dvanáctiletý prďola. Jako v transu kouká do monitoru. Vzteky brečí a díry, kterou udělal v překližce na stole, si moc nevšímá. Můj syn dohrál do konce jednu z nejtěžších PC her Dark Souls. Čert vem stůl. Chápejte – můj syn poprvé v životě překonal nějakou náročnou zkoušku. Hecnul se. Šel přes limit.
Když to vyprávím kamarádce, okamžitě mi dává morální sprchu. „Nevím, co ti na tom přijde úžasný. Kluka necháš válet u kompu, ničí si záda, a ještě je agresivní. Nemáš rozum. Měl by být venku na hřišti. Co si jako myslíš, že z něj bude?“ Kdybych tenkrát tušila, co vím dnes, odpověděla bych jasně: „Bude profesionální hráč her. Bude ho živit, co ho baví.“
Jsem strašná matka. Co z toho mýho chudáka bude? Ta otázka mi strašila v hlavě dlouho. Proč by z něj mělo být něco špatného, jsem nechápala.
Místo toho jsem se rozbrečela pod tíhou kamarádčiných výčitek. Jsem strašná matka. Co z toho mýho chudáka bude? Ta otázka mi strašila v hlavě dlouho. Proč by z něj mělo být něco špatného, jsem nechápala.
Prošli jsme maratonem kroužků. Chodil na fotbal. Nebavilo ho to. Chtěl si s klukama jen tak kopat do balonu a tím jim to kazil. Nejstarší z kluků Pepík měl pěkně ostré lokty a nebál se je použít. Na sobotním zápasu Pepíkův tatínek řval na vlastní dítě: „Kopej to pořádně, ty sračko!“ Nikdo se nedivil. Nikdo si nekladl otázku, co z Pepíčka jednou bude.
Hra na čerstvém vzduchu
Zkoušeli jsme i hřiště u nás za barákem. Hřiště bylo plné maminek s kočárky, které venčily své školkové ratolesti. Vydali jsme se do akce. „Brý den, může Hynek ven?“ žvatlá můj druhák do domovního telefonu. Nemohl. A nemohl ani Vilém ani Jarmila. Obcházíme sídliště stejně, jako jsem to před třiceti lety dělala na našem sídlišti já sama. Děti ven nesmějí. Protože by tam byly samy.
Videohry pro feministky
Videoherní průmysl a gamingový svět už dávno není doménou mužů, respektive náctiletých kluků, a téměř polovinu v něm tvoří ženy. Proměnily se ale i hry? Jsou sexistické, nebo jde o nafouknutou bublinu? A máte co hrát, když se nechcete koukat na svou postavu oděnou v ocelových bikinách?
Slibuju rodičům, že budu dělat na lavičce sedící dozor. Postupně sbírám šestičlennou partu brebentících šmoulů a vyrážíme do parku. K večeru vracím šmouly rodičům. Maminka Jarmilky mi vyčinila: „To jste na ně nemohla dávat trochu pozor? Co jste to za matku? Vždyť je celá špinavá.“ Práskla mi dveřmi před nosem a Jarmilku už nám nikdy nepůjčili.
Někdy tou dobou se svět kamarádů mého syna smrsknul na prostor před monitorem v jeho dětském pokoji. Paradoxem je, že s lidmi z onlinu trávil venku víc času než třeba se spolužáky. Chodili spolu na skejt, na laser game nebo do kina.
Věděla jsem, že je potřeba podchytit jednu zásadní věc. Moc dobře si ze svých pubertálních časů v online světě pamatuji, že člověk tam narazí na kdeco a na kdekoho. Ostatně toto téma je dnes ještě palčivější, než tomu bylo před dvaceti lety, a týká se dětí i dospělých. Musela jsem synovi vysvětlit, že na internetu není radno důvěřovat každému, kdo tvrdí, že je mu třeba 14 let, a jak fungují všemožní online predátoři, podvodníci a zloději. Diskuze zabrala a syn mi s důvěrou hlásil jakýkoliv podezřelý pokus o kontakt.
Co se dá naučit při hraní
Některé PC a online hry jsme hráli společně. Strávili jsme spolu hodiny ježděním v tancích a oba jsme poslouchali zajímavosti ze světa bitevní techniky od našeho společného virtuálního kamaráda Olega. Sloužil v polské armádě a znal nejrůznější detaily druhé světové války. Syn z toho, co se od něj dozvěděl, dělal referáty do vlastivědy a později do dějepisu. Na mobilu jsme spolu budovali opevněné město v Clash of Clans. Syn se tím učil spolupráci, plánování zdrojů a také komunikovat s různě starými lidmi z různého sociálního zázemí.
S malými i velkými sportovci v profesionálním sportu pracují trenéři, lékaři, fitness trenéři a mentální koučové a psychologové. Protože sportovci pracují pod obrovským tlakem a stresem. Musejí mít zmáknutou motivaci. Vyhrává se totiž hlavou.
K zajímavým situacím docházelo, když jsem synovi organizovala oslavu narozenin. Občas jsem si zahrála nějakou gamesku s klukama; v prostředí her jsou si všichni rovni a všichni si tam tykají. Když mě pak kluci viděli na oslavě, byla jsem pro ně najednou „paní“ a nemohli uvěřit, že můj syn má tak boží mamku, která paří hry s ním.
Oficiálním jazykem světa gamingu je angličtina. Zatímco jeho spolužáci měli jedničky z písemek, ve škole se nenaučili to podstatné: používat jazyk jako denní součást komunikace, a tím méně v tom jazyce přemýšlet. Uznávám, že zrovna tento aspekt zahrnuje i jednu nevýhodu: syn umí sprostě nadávat v dalších pěti jazycích.
Dovedete si představit hraní počítačových her jako kariéru pro své dítě?
Jak se stát profesionálním gamerem
„Mami, potahal jsem hru,“ kulí na mě oči v té době už asi čtrnáctiletý syn. „Hitnul jsem Diamond 1,“ pokračuje dál. „Mami, tam už se dostávají jen ti nejlepší,“ vysvětluje mi zapáleně. Je srpen 2020 a na mě vyskočí článek o nové esport univerzitě. Pecka! Obratem kupuji tréninkové lekce jako dárek synovi k narozeninám. Tomáš „Nightshare“ Kněžínek je tou dobou jeden z nejznámějších trenérů. Modla mladých hráčů. Modla takových kluků, jako je ten můj. Hraje totiž hru League of Legends (zkráceně LoL).
Trénink znamenal obrovskou změnu. Syn dostal zpětnou vazbu, dozvěděl se, že má skutečně talent a ve svém věku je na úrovni začínajících profi hráčů, kteří jsou skoro o pět let starší. Takže máme novou metu: pokud se syn do půl roku dostane o další úroveň výš, má smysl ho v jeho cíli stát se PROgamerem podporovat. Dostal se tam za tři měsíce.
Začal pronikat do světa gamingu díky komunikačním platformám, jako je třeba Discord. Věnoval hodiny studiu herních postav, mechanik, statistik. Sledoval zápasy profi hráčů a odkoukával od nich techniky a taktiky. A já dělala to samé z druhé strany. Bylo mi jasné, že konkurence bude veliká a že si to syn v ledasčem představuje jako Hurvínek válku. Když aktivně děláte nějaký sport, potřebujete spoustu věcí. Já jsem za poslední dva roky investovala do nového stolu a kvalitní židle, protože počítač se de facto stal pracovním místem, kde syn tráví stejně času jako my dospělí v práci. Hráči také potřebují rychlé a hlavně stabilní připojení k internetu.
Dřív nebo později se neobejdou bez kvalitního monitoru, výkonného procesoru a grafiky. A rozhodně záleží na kvalitní myši a klávesnici. Nekvalitní myš za pár stovek je nepřesná. Myší zaměřujete cíl podobně, jako když střílíte z pušky. Křivá muška nebo pomalá a nepřesná myška rozhodují o bytí a nebytí.
V mezičase si syn našel tým. Neoficiální česká 3. liga a parta kamarádů. Ujala se jich velká herní organizace a já měla pocit, jako když se fotbaloví špunti dostanou do sparťanské přípravky. V realitě to ale bylo tak, že tým jen používal jméno organizace, ale nikdo se o ně nestaral. Realita oficiálního druholigového týmu není o moc lepší. A přesně tohle je ta fáze, kdy vaše dítě potřebuje podporu a vhled zkušeného dospělého. Protože když podporu nedostane, riskujete, že ztratí hromadu času. Bude se plácat v bahně bez pořádného vedení a nic se nenaučí. A pokud se něco naučí, budou to spíš špatné herní a hlavně mentální návyky, které odkouká od ostatních podobně nezkušených lidí.
S malými i velkými sportovci v profesionálním sportu pracují trenéři, lékaři, fitness trenéři a mentální koučové a psychologové. Protože sportovci pracují pod obrovským tlakem a stresem. Musejí mít zmáknutou motivaci. Vyhrává se totiž hlavou. Své životní zápasy v hlavě prohrála celá řada špičkových a velmi nadaných sportovců. Proto je gaming nazýván esportem. Princip je stejný. Je tu obrovská konkurence stejně trénovaných a talentovaných lidí.
Esport je hodně mladým oborem a v mnoha ohledech tu chybí profesionální zázemí, vedení a v neposlední řadě peníze. Z pohledu zvenku nám marketing značek říká, že do gamingu jdou obří peníze. Na druhý pohled už to taková hitparáda není. U nás funguje jenom pár týmů, které si mohou dovolit profi kouče a trenéry na všech úrovních soutěží. Zbytek je dílem party nadšenců, kteří dělají, co dokážou a co je s dostupnými prostředky možné. Jen málo týmů má možnost školit své trenéry z řad bývalých hráčů a rozvíjet je v oblasti správných didaktických a metodických postupů.
Disciplína, trénink a velká podpora
Aktuálně týmy koučují kluci, kteří už jsou příliš staří na to, aby hráli na špici. O hře vědí všechno, ale své hráčské zkušenosti dost často neumí předávat dál. A není to jejich chyba. Vidím u nás mnoho talentů, které potřebují vedení a pomoc. A ve 25 letech už navíc potřebujete seriózní příjem. Pokud mohu soudit, příjmy jsou na české esport scéně zatím dost tabu.
Stejně jako v klasickém sportu – pokud chce patřit ke špičce, musí dřít.
Velmi dobře si uvědomuji, že můj syn nikdy nebyl vystaven takovému tlaku, jaký ho teď čeká. Bez dobrého vedení svého cíle dosáhne jen stěží nebo ho to psychicky zlomí. Proto jsem hledala pomoc. A našla jsem ji. Syn má trenéra z 1. české ligy. Startuje přípravu na hraní v soutěžích mimo Česko. Má mentálního kouče a psychologa v jedné osobě. Má harmonogram dne, ve kterém má své místo škola, počítač i fyzické cvičení. Poprvé zažívá tlak na výkon a stres z neúspěchu.
Stejně jako v klasickém sportu – pokud chce patřit ke špičce, musí dřít. Šest hodin denně škola, dvě hodiny denně příprava do školy a domácí povinnosti. Do programu si musí zařadit fyzickou aktivitu – procházky, cvičení, posilovnu. Musí zcela změnit jídelníček a životosprávu. To klade nové nároky i na nás jako rodinu. Syna čeká tvrdý rok maximální disciplíny, velkých změn v režimu a náročný úkol všechno to psychicky ustát.
Dnes šestnáctiletý mladík na to vše nemůže být sám. Potřebuje podporu. Mentální, rodičovskou, finanční. Je škoda, že mnozí hráči, kteří dnes hrají, takovou podporu nikdy neměli. Mohli se dostat dál. Mohli dneska hrát ve světě. A mohli dělat to, o čem spousta z nás dospělých sní nebo píše statusy na sociální sítě – dělat, co je baví.
Bývala jsem pařmenkou. Hrála jsem hry. Dnes je hraju já i můj syn. Stala jsem se matkou PROgamera. Stala jsem se „pařmamkou“.
