Úspěšné fotbalistky: Jsou to lesby a mužům se nevyrovnají. Hloupými poznámkami to jen začíná
Síla předsudků vůči ženskému fotbalu rozhodně nepolevuje. Hráčky jsou napadány kvůli vzhledu či sexuální orientaci. Potýkají se také s nerovnými podmínkami a bagatelizováním svého výkonu. Mistrovství Evropy ve fotbale žen, které se letos v červenci konalo v Anglii, sice vzbudilo velkou pozornost a přilákalo rekordní množství diváků, přesto se věci mění jen pomalu.
„Ženský fotbal je jako koňské dostihy. Jen na oslech.“ Jde o jeden z mnoha nepěkných výroků o ženském fotbale, které se vyskytují nejen na sociálních sítích. Konkrétně s tímto se napřímo setkala fotbalistka Saskia Matheis z Werderu Brémy, která o svých zkušenostech nedávno hovořila v jednom televizním rozhovoru.
Typická pro podobné výroky je jejich srovnávací rovina. Pravděpodobně neexistuje další ženské sportovní odvětví, které je tak často poměřované se svým mužským protějškem. A které by se neustále muselo potýkat s tolika společenskými předsudky, sexismem či – v lepším případě – jen hloupými poznámkami.
Na místě je respekt
V únorovém komentáři pro magazín Reportér dala ligová hráčka Kateřina Bužková průchod své frustraci, když se razantně proti neustálému srovnávání a hledání vad na „jejím“ sportu ohradila. Co kdyby se najednou Barboře Špotákové začalo vyčítat, že nehází oštěpem stejně daleko jako muži, ptá se. Překvapivě se do těchto úvah veřejně nikdo nepouští. Proč asi?
S ženským fotbalem je to jiné. Většina diskutujících má pocit, že jsou povoláni vyjadřovat se k tomu, co je na něm oproti tomu mužskému takzvaně špatně. Celý problém skvěle vystihla bývalá trenérka německého národního týmu Silvia Neidová.
„Opravdu nechceme, aby byl každý z ženského fotbalu nadšený, ale zasloužíme si respekt. To je z mého pohledu důležité. Také nejsem o spoustě sportů přesvědčena a nešla bych se na ně podívat, protože se mi nelíbí. Ale respektuji výkony těch, kteří je provozují,“ řekla.
Aby se ženskému fotbalu patřičného respektu dostalo, musela by se společenská diskuze primárně oprostit od předsudků a klišé, které ženský fotbal provází od nepaměti. Asi historicky nejfousatějším předsudkem zůstává neustálé osočování hráček z lesbické orientace, jenž má své hluboké kořeny v počátcích fotbalu, který se tehdy profiloval jako zábava bílých heterosexuálních mužů vyšší střední třídy.
Ženy v offsidu
Aktuální vydání čtvrtletníku Football Club se věnuje fenoménu ženského fotbalu.
- Můžou hrát i kluci? Proč je ženský fotbal v USA tak populární?
- Spalte své dresy. Těžký osud afghánských hráček po návratu Tálibánu
- 170 stran čtení o fotbalové kultuře
Proto to v počátcích měli těžké i hráči tmavé pleti při svých pokusech proniknout do evropského fotbalu. Nakonec byli přece jen fotbalovým hnutím akceptováni, ale ženám to hanlivé osočování z homosexuální „neženskosti“ zůstalo. Protože být lesbou v tomto kontextu neznamená být homosexuální ženou, nýbrž v přeneseném slova smyslu být mužem. Fotbal přece hrají pouze muži!
„Všechny jsou na ženský“
Mnohdy tento pohled dokázal nabýt až absurdních rozměrů. V roce 1994 se funkcionáři švýcarského regionálního klubu FC Wettswill-Bonstetten (dnes 4. liga) rozhodli rázně zakročit proti vlastnímu ženskému týmu, kdy hráčky obvinili z ohrožování mravní výchovy mládeže. Na mimořádném zasedání předsednictvo klubu překvapeným hráčkám oznámilo, že se jejich tým s okamžitou platností rozpouští.
Dokonce si klub v tiskovém prohlášení stěžoval, že byl hráčkami zneužit pro veřejné ukojení jejich „abnormálních lesbických tužeb“. Dál se stalo, co se stát muselo – příběhu údajného „lesbického“ týmu se s chutí chopila bulvární média a řádně ho rozmázla. A i když se hráčkám nakonec dostalo podpory veřejnosti a oficiální místa odsoudila postup funkcionářů FC Wettswill-Bonstettenu, škodu napáchanou touto kauzou šlo odčinit jen stěží.
Téma homosexuality v ženském fotbale je stále živé. Je za tím i otevřenost fotbalistek. Na rozdíl od machistické heterosexuální kultury mužského fotbalu, která je v tomto ohledu pro hráče velmi svazující, nemají dnes některé hráčky problém říct, že jsou lesby. Nepodléhejme iluzi, že v mužském fotbale homosexualita neexistuje – je tam procentuálně zastoupena úplně stejně, jako v kterékoli jiné společenské skupině. Ženské prostředí je v tomto ohledu pouze tolerantnější a ženy také nemají potřebu propojovat fotbal s nějakou vyhraněnou představou heterosexuálního ženství. Na druhou stranu je to pro hráčky frustrující, když je jejich coming out často vnímán pouze jako potvrzení zažitého klišé, že fotbal hrají lesby.
Je s podivem, že se téma sexuality dodnes v mediálním diskurzu objevuje. Své o tom ví také brankářská stálice německého národního týmu Almuth Schult (VfL Wolfsburg), která byla nedávno při interview konfrontována s dotazem, jaké to je, když jako jedna z mála v národním týmu dává přednost mužům a ne ženám. Mužů se na jejich sexuální orientaci nikdo neptá. Hrají fotbal, to přece hovoří za vše.
Méněcenný fotbal
Předsudky spojené se sexualitou představují jen jeden z dílků skládačky. Téměř denně hráčky zažívají různé projevy sexismu, hloupé průpovídky nebo verbální napadání ze strany diváků. Asi nejhorší je, když jsou původcem toho všeho lidé, kteří by přirozeně měli být vaši partneři, měli byste k nim mít důvěru a jste s nimi v každodenním kontaktu – trenéři, členové realizačního týmu.
Když se nový trenér uvede větou: „Kdo všechno z vás je homosexuální?“, budete asi mít problém si k němu vytvořit vřelý vztah. Na takové nevhodné chování poukázala nedávná reportáž německé veřejnoprávní televize, která vyzpovídala hráčky napříč soutěžemi – od amatérské úrovně až po prvoligové profesionálky. Zajímavé bylo načasování, kdy reportáž byla zveřejněna v době právě probíhajícího ženského mistrovství Evropy v Anglii. Poměrně jasně poukázala na skutečnost, že hnutí Me Too se ženskému fotbalu vyhnulo obloukem neprávem.
Hráčky většinou uplatňují jedinou strategii, která jim přijde smysluplná – hanlivé projevy nekomentují a snaží se je přejít. Anonymně se ale hráčky svěřily, že problém je daleko hlubší a často se musí doslova obrnit trpělivostí, aby dokázaly čelit útokům ze všech stran. Když diváci začnou skandovat „výměna dresů“ či „mužatky“, pomyslíte si asi něco o nedostatečné gramáži mozkové hmoty dotyčných. Když ale trenér začne hodnotit pozadí hráček a jejich vzhled, aby jim pak jedním dechem vyčetl, že „nikdy nedosáhnou úrovně mužů“, je to více než na pováženou.
Jen pro pořádek: ženský fotbal jako celek určitě není sexistická žumpa. Tento problém je celospolečenský a souvisí také s tím, jak je nahlížen společenský přínos mužů a žen. Ženy v tomto srovnání stále tahají za kratší konec provazu.
Nejinak je tomu i ve fotbale, kde ženské týmy často nemají ty samé tréninkové podmínky jako jejich mužské protějšky. V už citovaném rozhovoru se Almuth Schult pozastavila nad tím, že na rozdíl od mužů nemají hráčky VfL Wolfsburg, sedminásobného mistra, wellnessové zázemí s bazény a saunou. Mužské zázemí využívat nesmějí. Na přímý dotaz médií reagoval klub šalamounským vyjádřením, že tréninkové prostory žen a mužů jsou porůznu rozesety v areálu a jejich případné vzájemné využívání by nebylo dostatečně „pragmatické“. Každopádně mluvčí klubu přispěchal s příslibem nové sauny. Tak uvidíme.
Zaslouží si fotbalistky stejné podmínky pro trénink jako muži?
V tomto případě se jedná o přední tým německé ženské Bundesligy, který je společně s Bayernem Mnichov a Eintrachtem Frankfurt jako jeden z mála schopen nabídnout hráčkám profesionální podmínky blížící se mužským týmům. Jak vidno, i zde má rovnost své limity.
Aby se fotbalistky neustále necítily jako sportovkyně druhého řádu pouze proto, že hrají fotbal, bude nutné, aby se nerovnosti a nevhodné chování začaly aktivně řešit už na klubové úrovni.
Heroine je mediálním partnerem projektu Girl Power – speciálu o ženách ve fotbale.
