Milovala svůj tým, ale nesměla na stadion. „Modrá dívka“ změnila svět fotbalu

Roky bojů a neustálého posouvání hranic, to je ve zkratce historie ženského fotbalu. Právě tento neúnavný boj stojí za celosvětovým růstem popularity tohoto sportu nejen mezi ženami. V mnoha zemích byl ještě v devadesátých letech dvacátého století problém vůbec mluvit o ženském fotbalu. Buď žádný neexistoval, nebo týmy neměly prostředky, a proto byly na špatné úrovni. Fotbal byl mužskou doménou. To se však postupem času změnilo. 

Dnes ženský fotbal roste a zlepšuje se. Zápasy jsou techničtější, rychlejší, padají krásné góly. Důkazem toho bylo mistrovství světa ve Francii v roce 2019. Američanky, Japonky, Švédky, ale také Australanky odehrály skvělé zápasy. Na stadionech je čím dále více diváků, lidi ženský fotbal baví. Přestože na Středním i Blízkém východě je fotbal nejoblíbenějším sportem, a to jak pro muže, tak pro ženy, patriarchální mocenské struktury ženám podkopávají nohy. V některých zemích, jako například v Saúdské Arábii, doteď nefunguje ženský národní tým. Jinde ženám zamezují ve vstupu na stadion, případně ženy čelí různým formám diskriminace jako jinde po světě, například v oblasti mezd či sexuálního obtěžování. 

Tento vzestup ale nevydržel dlouho. Reportérka britského deníku Guardian Suzanne Wracková koncem roku 2018 informovala v sérii exkluzivních textů o rozsáhlém sexuálním zneužívání fotbalistek afghánského národního týmu. Týkalo se to hlavně těch, které žily přímo v Afghánistánu. Některé zažily psychické vydírání, jiné i fyzické týrání. Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) po více než půl roce po zveřejnění kauzy vyloučila některé viníky. I když Wracková nedlouho po vydání textu hlavního viníka jasně označila, trvalo šest měsíců, než FIFA cokoli podnikla. Proč? Jednalo se totiž o mocnou osobu.

Šlo o Keramuddína Kerama, prezidenta Afghánské fotbalové federace. Keram je mimo jiné bývalým guvernérem provincie Pandžšír, má tedy velkou politickou moc a vliv. Toho si byly hráčky vědomy, a proto se také bály se svými zkušenostmi vystoupit veřejně. Tušily, že odplata by přišla rychle a byla by tvrdá. Podrobnosti o zneužívání mnoha fotbalistek, z nichž některé byly mladší než šestnáct let, jsou hrozivé. Nejméně pět hráček vypovědělo, že od roku 2013 do roku 2018 byly sexuálně zneužívány a napadány různými členy Afghánské fotbalové federace. V jednom případě dokonce hráčka oznámila, že jí násilník, kterého však nechtěla identifikovat, držel zbraň u hlavy a vyhrožoval, že jestli promluví do médií, zabije ji i její rodinu. 

Keram údajně vyhrožoval, že z týmu vyhodí hráčky, které nesplní jeho požadavky. To by pro mnohé z nich znamenalo, že přijdou nejen o svou sportovní kariéru, ale hlavně o jediný zdroj živobytí. Napadené fotbalistky měly proto strach. Nesvěřily se ani svým rodinám, neboť se obávaly, že by u nich nenašly podporu. Pro mnoho afghánských rodin představují totiž „jméno“ a „čest“ důležité společenské hodnoty. Keram u vyhrožování vyhazovem neskončil. O dvou fotbalistkách veřejně prohlásil, že jsou lesby, aby je umlčel. Byť afghánské zákony nic takového neříkají, mnozí lidé si stále myslí, že homosexualita je trestná. 

Zneužívání trvalo několik let. Šahila Kúhestániová, bývalá kapitánka afghánského národního týmu, která nyní žije ve Washingtonu, však v rozhovoru pro BBC Persian řekla, že fotbalistky zkoušely kontaktovat FIFA již dříve. V e-mailech líčily, co se jim děje, FIFA však nechala jejich oznámení bez povšimnutí. Bývalá kapitánka národního týmu a ředitelka organizace Girl Power Chalida Popalová, která dnes žije v Dánsku, pro deník Guardian řekla, že k sexuálnímu zneužívání docházelo i mimo Afghánistán v průběhu zahraničních soustředění, například v Jordánsku. Právě Popalové se hráčky svěřovaly. Když viděla, že FIFA není ochotná zareagovat, se souhlasem kolegyň z týmu vyhledala jinou pomoc. Zkontaktovala Wrackovou, se kterou se osobně znala. Z bezpečnostních důvodů nezveřejnily jména ani fotografie obětí. Hlas obětí se však dostal na veřejnost.

Popalová i Kúhestániová uvádějí, že pro oběti sexuálního zneužívání představovala velkou podporu také vyjádření a přiznání jiných žen po celém světě. Odvahu dostaly hráčky poté, co slyšely příběhy dalších zneužívaných žen například v rámci kampaně #MeToo. Sexuální obtěžování a zneužívání se děje po celém světě. Obvinění tohoto druhu zazněla od fotbalistek z Argentiny, Kanady i Kolumbie. V Afghánistánu je však obzvlášť obtížné domáhat se spravedlnosti, systém byl dlouho zaměřený proti sportovkyním a sportovcům obecně. V afghánské tradiční a konzervativní společnosti je pro ženu velmi složité vůbec začít sportovat. Stále mnoho lidí si myslí, že sport, v tomto případě fotbal, je čistě mužským světem, a tato kauza některé jen utvrdila v jejich postojích. 

V červnu 2019 FIFA konečně zakročila a Keram dostal celoživotní zákaz činnosti v oblasti sportu a pokutu ve výši milionu amerických dolarů. Trest ze strany afghánské justice však stále nepadl. Kdoví, jestli se tak vůbec stane. Zatím to vypadá, že je to dávno zapomenutý příběh. Efektivní řešení zneužívání žen si však žádá mnohem více než potrestání jednotlivců. Jak správně řekla Kúhestániová pro BBC Persian, nestačí jen vyhodit prezidenta, je třeba změnit systém. Jednou z možností je usilování o zastoupení žen ve vedení fotbalových asociací. Lze předpokládat, že s větší přítomností žen by muži měli méně prostoru pro zneužívání své mocenské pozice a vlivu.

Ovšem po převzetí moci Tálibánem v srpnu 2021 je budoucnost ženského fotbalu a obecně sportu velmi nejistá. Chalida Popalová pro stanici CBC uvedla, že fotbalistky by měly spálit dresy a smazat všechny stopy své sportovní kariéry na sociálních sítích. Mnoho fotbalistek pak v obavě o svůj život ze země uprchlo. 

Fotbal jako hřích

Ženský fotbal to nemá jednoduché ani v sousedním Íránu. Jeho národní tým patří k těm vůbec nejstarším v regionu a počátky sahají až do sedmdesátých let, kdy vládl Mohamed Réza Šáh Pahláví, poslední íránský šáh. Nicméně ženám byl po čtyřicet let zapovězen vstup na fotbalové stadiony, když hrála mužská družstva. Podle současné tamní vlády tím byly ženy chráněny před hříchem spočívajícím v koukání na „nahá těla“ fotbalistů. To se však nedávno změnilo a dnes už ženy na stadiony smějí. 

Problematika ženských práv v Íránu se od islámské revoluce v roce 1979 a pádu posledního zmíněného šáha vyvíjí. V prvních několika letech byly velmi přísné zákony a pravidla, jež už dnes neplatí. Přesto jsou íránské ženy v základních věcech stále občankami druhé kategorie. Nesmějí navštěvovat všechny stadiony, v rodinném právu nemají stejné postavení, stále platí povinné nošení hidžábu. Proti povinnému zahalování bojují dnes i silně věřící Íránky, které upozorňují, že náboženství je osobní volbou a ve chvílí, kdy jde o nařízení shora, nejde o svobodnou volbu. I silně věřící bojují za práva žen v Íránu. 

Možnost účastnit se mužských fotbalových zápasů ale přišla ze zahraničí. Řídící orgán světového fotbalu FIFA v září roku 2019 nařídil Íránu, aby umožnil ženám přístup na stadion, a to bez omezení. Nátlak se vystupňoval po tragické smrti fotbalové fanynky Sahry Chodájáriové. Kdo byla Chodájáriová, známá také jako „modrá dívka“, a co předcházelo jejímu zoufalému rozhodnutí? 

V mužských šatech na stadion

„Mladá žena se před teheránským soudem upálila,“ psalo se v íránských novinách na na začátku září 2019. Íránským úřadům se dívku podařilo identifikovat teprve po několika hodinách. Jmenovala se Sahra Chodájáríová, ale dnes je nejen v Íránu známá především jako „modrá dívka“ (persky: „dochtare ábí“). Tuto přezdívku získala po své smrti coby oddaná fanynka fotbalového týmu Esteghlal, jehož klubovou barvou je právě modrá. Mimochodem, název klubu v perštině znamená „nezávislý“. 

Hlasitý protest a solidarita se Sahrou byly slyšet také z íránské umělecké scény, kromě Džáfara Panáhího se ozvaly i herečky a herci. A nechyběli ani sportovci. Bývalý záložník Bayernu Mnichov a hvězda íránského fotbalu Ali Karimí ostře kritizoval jednání vlády a žádal zrušení zákazu. Ke kritice se také přidal Ali Daeí, jeden z nejznámějších íránských fotbalistů vůbec. Podobně vystoupila také bojovnice za práva žen v Íránu a zakladatelka slavné facebookové stránky „My stealthy freedom“ Masih Alinedžádová, která však už několik let žije ve Spojených státech. 

V Afghánistánu se na podporu Íránek vzedmula vlna solidarity. Hlavní tváří této iniciativy se stala známá afghánská novinářka a aktivistka Frahnaz Forotanová. Na fotbalovém stadionu v Kábulu skandovaly ženy jméno „modré dívky“. S výraznými černými a zelenými nápisy požadovaly svobodný přístup na stadiony pro íránské ženy. Zpráva o smrti „modré dívky“ obletěla celý svět a nátlak na íránský režim vzrostl nakonec i ze strany FIFA. Její smrt se stala symbolem svobody. Její duch byl také přítomný na utkání, kam se Íránky po čtyřiceti letech dostaly. 

Historický zápas 

Když se ženy v Íránu dozvěděly, že se mohou zúčastnit kvalifikačního duelu o účast na mistrovství světa 2022 v Kataru proti Kambodži, chopily se šance a začaly kupovat vstupenky. Lístky mizely velmi rychle. Podle mluvčí íránského ministerstva sportu a tělovýchovy se ženám prodalo dohromady více než tři a půl tisíce lístků. Prodalo by se ještě víc. Teheránský stadion Ázádí (z perštiny „svoboda“), největší aréna v Íránu, má kapacitu bezmála osmdesát tisíc a patří mezi největší na světě. Íránská fotbalová asociace se však rozhodla, že přístup na stadion umožní pouze omezenému počtu žen.

Fotky ze stadionu kolovaly po Instagramu. Na stadionu bylo mnoho prázdných míst, mužů určitě nebylo sedmdesát tisíc. Muži možná čekali, že zápas nebude tak zajímavý, Kambodža totiž není tak silným soupeřem. Stadion byl přísně rozdělen na mužskou a ženskou sekci. Ženy hlídalo sto padesát policistek v černém čádoru (íránský oděv pro ženy, většinou černé barvy, zakrývající celé tělo). Navzdory tomu se fanynky během zápasu dobře bavily, oslavovaly výkon reprezentace a vzpomínaly na „modrou dívku“. 

Fotbal má v íránské společnosti speciální místo. Afšín Ghotbí, trenér národního týmu v letech 2009 až 2011, v roce 2013 pro televizi Al Džazíra komentoval jeho postavení takto: „Fotbal v Íránu hraje důležitou roli v politických, sociálních, a dokonce ekonomických záležitostech. Lidé, kteří rozhodují o směřování země, neustále používají a zneužívají fotbal pro svůj politický program. Má to své klady i zápory. Vládní finanční prostředky jsou ohromné a pomáhají fotbalu růst, ale zároveň se fotbal stává politicky manipulovanou hrou. Stává se příliš závislým na politickém systému a penězích a začíná fungovat jako politický podnik.“ 

Tyto vazby jsou zřetelné také ve vztahu k ženám. I íránské ženy sportují. Teheránské či isfahánské parky jsou po ránu plné žen, které cvičí bojová umění. Nikdo neví s určitostí, proč je právě fotbal takovým problémem. Proč na fotbal nesměly ženy? Proč je zrovna fotbal tak propojený s politikou, a to nejenom v Íránu? Možná právě proto, že je tak oblíbený. Alireza Bíránvánd, současný brankář a hvězda národního týmu, řekl íránským novinám toto: „Můj fotbalový sen se splnil. Moje žena mohla být přítomná na stadionu a sledovat, jak hraju. Doufám, že jednoho dne budeme v hledišti sedět vedle sebe a sledovat nějaký zápas společně.“ 

Utkání mezi Íránem a Kambodžou, které íránské mužstvo vyhrálo vysoko 14:0, se zapsalo do historie. A to nejen sportu, ale i boje za lidská práva. Po čtyřiceti letech íránské ženy vybojovaly další kousek svobody. Stále ale nemají vyhráno. Zrušení zákazu totiž nebylo všeobecné. Znovu se ženy legálně na stadion Ázádí mohly podívat až na podzim 2021, kdy se hrálo kvalifikační utkání mezi Íránem a Jižní Koreou. Je možné, že Írán ženám vstup na své stadiony opět zakáže. Snad v tom případě FIFA zakročí a ženy o své vítězství úplně nepřijdou. 

Ženy chtějí hrát fotbal, mění společnost 

Írán a Afghánistán nejsou jedinými státy Středního a Blízkého východu, kde ženy ve sportu čelí bezpráví. V nedaleké Saúdské Arábii čelí ženy zákazům v mnohých sportovních disciplínách. Už na začátku padesátých let dvacátého století byla snaha vytvořit ženský národní fotbalový tým. To se zatím nepodařilo. Pokaždé musely ženy od své snahy upustit ve prospěch ultrakonzervativních náboženských představitelů země, kteří mají v Saúdské Arábii nesmírný politický vliv a moc. V takových podmínkách silná vůle žen nestačí. Nezbytná je podpora ze strany rodiny, a hlavně pak zájem státu prosadit změny na úkor náboženských představitelů. 

Od roku 2018 alespoň funguje saúdský ženský fotbalový celek, který si dál název „Zelený tým“. Název odkazuje na snahu o šíření povědomí o environmentálních problémech, které sužují celý svět. Tým vznikl s podporou saúdského režimu a zúčastnil se Global Goals World Cup (Světového poháru globálních cílů). Jde o aktivistický fotbalový turnaj pro ženy v rámci Spojených národů. Nápad vznikl v roce 2016 v Dánsku. Cílem projektu je zvýšit povědomí o klíčových společenských otázkách, jako jsou hlad, chudoba a změna klimatu. Saúdky tak cestují po světě a hrají fotbal. Hrají v hidžábu stejně jako Íránky nebo některé Iráčanky.