Občas mi přišel dopis z vězení. Znám ale i dobré konce
„Pořád mi to stojí za to,“ říká o své práci Miroslava Vokounová Krepčíková, ředitelka Nadačního fondu Propolis 33. Za téměř dvacet let v sociální sféře potkala děti v těch největších životních krizích a viděla zblízka, kde systém selhává.
Kdo vás první napadne, když se řekne hrdinka?
Žena, která přestože prošla nějakou krizovou situací, dokázala sebrat sílu a jít dál. Může to být někdo, kdo pracuje na velké změně ve společnosti, nebo žena, která pomáhá jiným lidem v krizi. Anebo vytváří krásný harmonický domov a pečuje o děti. Prostě žena, která žije odvážně svůj vlastní život, dokáže říct ano a dokáže říct i ne. Dá na to, co sama cítí.
Vy jste vždycky cítila, že chcete pracovat v pomáhajících profesích?
Už když jsem chodila do školky, učitelky řešily s mámou, že si hraju s mladšími dětmi a starám se o ně. Ale představa, že bych pracovala v sociální oblasti, doma velkou podporu neměla, a tak mám maturitu z účetnictví. Nakonec jsem ale stejně speciální pedagogiku vystudovala a celý život pracuju s lidmi. Účetnictví se mi taky hodí, nemohla bych ale dělat jenom to. Víte, mám takový dar. Když si sednu někam na lavičku nebo jedu vlakem, vždycky někdo přijde a začne mi vyprávět svůj příběh. Umím se napojit na lidi, poznám, jak se cítí. Mám to tak od mala.
V minulosti jste pracovala s matkami samoživitelkami v azylových domech nebo s dětmi ve výchovných ústavech. Odtud máte zkušenosti s OSPODem neboli sociálkou, jak se u nás někdy říká? Pro mnoho rodin je to takový strašák…
Ano, jako paní Zubatá z filmu Kolja. Někdy se objevuje představa, že sociální pracovnice odebírají děti. Ale takový pohled je nespravedlivý. Ať už jde o porodnictví, sociální práce, nebo soudnictví, neměli bychom zobecňovat na základě jedné zkušenosti.
Mluvila jsem jednou se sociálními pracovnicemi, které mi vyprávěly, že děti, které musely z rodin přemístit do ústavu, jim pak udiveně líčí: „Teto, já jsem měl řízek!“ nebo „Oni nám tu perou oblečení!“. Nebo „Já jsem poprvé slavila Vánoce!“ nebo „Už se učím barvy!“. To mi řeklo dítě, kterému bylo deset let.
Miroslava Vokounová Krepčíková
Vystudovala speciální pedagogiku, v pomáhajících profesích působí už dvacet let. Byla sociální pracovnice a metodička školní prevence. Pracovala s hendikepovanými dětmi v rámci podpory v rané péči i s dětmi s poruchami chování ve výchovných ústavech, s matkami samoživitelkami v azylovém domě, s rodinami v krizi i se seniory v pečovatelské službě. Působí také jako mentorka osobního rozvoje a ceremonialistka v transformačních rituálech.
Před osmi lety se účastnila workshopu s touto tematikou, který pořádala Lilia Khousnoutdinova. Následně Miroslava začala tyto kurzy také lektorovat a před třemi lety společně založily Nadační fond Propolis 33, v němž zastává funkci ředitelky. „Nadační fond Propolis 33 jsme zakládaly právě proto, aby dostala prostor i témata, která jsou v naší společnosti stále ještě tabu. Podporujeme organizace i jednotlivce, kterým chybí finance. Nedosáhnou na podporu ve formě grantů, ale velice usilují o změnu, a tím vlastně pomáhají osvětu šířit dál do společnosti,“ říká. Zároveň intenzivně spolupracuje s organizacemi, které se zabývají právy, pomocí, podporou a ekologií, jako je například Česká ženská lobby nebo Liga lidských práv.
Jak se s takovými rodinami pracuje dál?
V současné době je to tak, že se děti odebírají z rodin až ve chvíli největší krize, kdy jim chybí základní věci, jídlo nebo bydlení, nebo se tam děje něco opravdu špatného, co má nezdravý vliv na jejich život a vede to k traumatizaci. Například domácí násilí. Rozhodně nejsem propagátorkou ústavní péče, ale je velmi důležité, aby dítě i rodina byly včas dostatečně zabezpečené a pracovali s nimi sociální pracovnice a další odborníci, kteří se touto tematikou zabývají, v rámci takzvané sanace rodiny. Jenže takových lidí je nedostatek, takže se stává, že se k rodinám v krizi podpora nedostane. A pak to končí odebráním.
Pokud jde o domácí násilí, je vůbec šance, že se dítě může do rodiny vrátit, že to pro něj bude někdy bezpečné místo?
Když se s rodinou správně pracuje, tak ano. Některé OSPODy mají možnost spolupráce s psycholožkami a psychology, kteří se do práce s rodiči zapojí. Systém je propojený, ale troskotá prostě na nedostatku lidí, odborníků. Ví se to roky. Já sama to vidím celých sedmnáct let. Odvážela jsem děti do psychiatrických léčeben. Vyzvedávala děti na záchytech po útěcích. Dělala jsem jim doprovod do vězení za rodiči. Odtrhávala jsem od sebe kluky větší než já, když se rvali. Nebo i holky, což bylo leckdy mnohem horší, tekla krev. Řešila jsem děti, které procházely sebepoškozováním, doprovázela jsem je na gynekologii po zneužití.
Spoustě věcí se dá předejít, ale jako společnost jim pořád nejsme schopni věnovat pozornost. A to, že dětem chybí psychologická a psychiatrická pomoc, není zdaleka problém posledních tří let.
Za ty roky jste ještě nezahořkla?
Ne, vůbec, pořád mi to stojí za to. Jasně, už nejsem v tom věku, kdy bych stála s praporem na barikádě a křičela „takhle ne!“.
Někdy je mi líto, jak málo věcí se posunulo k lepšímu, ale jinak pořád cítím to poslání. Propojovat lidi, aby mohli spojit své talenty a něco tvořit. Naslouchat jim, zajistit jim potřebnou podporu nebo je třeba v tu správnou chvíli obejmout.
Zažila jste i dobré konce?
Jsem vděčná, že s některými dětmi, z nichž už jsou dnes dospělí, jsem stále i třeba po šestnácti letech v kontaktu a vím, jak žijí. Spousta z nich se vrátila domů k rodičům v době nástupu na střední školu nebo učiliště. Někteří zvládli školu dodělat, jiní ne, ale přesto teď už pracují, mají rodiny a občas si napíšeme. Jsem na ně moc pyšná, že se jim daří.
Nezvládl to každý, občas mi také přišel dopis z vězení, ale vážím si toho, že mi napsali. Nebo že jsem to byla já, komu volali, když je zatkla policie a měli povolený jen jeden telefonát.
Kde podle vás systém a společnost nejvíc selhávají?
Jednoznačně v nedostupnosti psychologické a psychiatrické péče, v nedostatku pedagogicko-psychologických poradců a poradkyň. Tohle se musí řešit, je to i součást prevence. Věci se pak neřetězí a dítě to zlé nepředává dál další generaci.
Zároveň ale troskotáme na přístupu, že když má moje dítě potíže, je zkrátka nějak rozbité. Ono samozřejmě potřebuje podporu, ale já taky. Musím se postarat o sebe a ošetřit, jestli i moje chování, byť neúmyslné, něco nespouští. Jestli moje dítě nepřebírá třeba nějaký mezigenerační vzorec. Nelze k tomu přistupovat stylem „tady máte moje dítě, opravte mi ho“. Vždycky je to věc celé rodiny.
Rodič je automaticky brán jako autorita a v kolektivní mentalitě jsme benevolentní i vůči fyzickému trestání dětí…
Ano, je to jedno z těch tabu. Ale také si neuvědomujeme, že ne vždycky je agresor v jádru zlý. Někdy je to prostě sám zoufalý bezmocný člověk, který když přijde domů, vypustí všechno nahromaděné a sveze se to po dítěti. Stěžejní je práce s emocemi a tu se musíme všichni učit. Ideálně v rodině. Nebo aspoň ve škole. Na to se zapomíná. Proto jsem ráda, že náš nadační fond Propolis 33 oslovují i organizace, které dělají přednášky pro školy. O menstruaci, o dospívání, o finanční gramotnosti nebo sociálních sítích. Je to prevence. Má to velký dopad, když si dvacet dětí poslechne něco, co jim může změnit život.
Jaký projekt, kterému se Propolis věnuje, teď nosíte nejvíc v hlavě?
Porodní témata. Je to i moje velké osobní téma, tak jsem ráda, že se na tom můžu podílet. U mého porodu bylo asi deset lidí a až na jednu věc se všechno z mého porodního plánu porušilo. Velmi mě to zasáhlo a působilo to problémy v našem vztahu s mužem. Chci, aby moje dcera jednou měla možnost rodit jinak. Ve svých projektech propojujeme odborníky a odbornice ze všech zúčastněných oblastí: lékaře a lékařky, porodní asistentky i duly. Když jsou v souladu, rodící ženy pak mohou dostat adekvátní podporu.
Ještě před pár lety mi připadalo, že porodní asistentky nebo duly snažící se o podporu přirozených porodů a lékaři a lékařky jsou jako dva nesmiřitelné tábory, které se vůči sobě potřebují vymezovat.
Podle mě vzájemná nedůvěra panuje hlavně proto, že část lidí má svou zajetou rutinu a bojí se změn. Proto jsem nesmírně vděčná, že do toho šel od začátku spolu s námi Ondřej Šimetka (přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky LF OU a FN Ostrava a senátor Parlamentu ČR – pozn. red.). Díky prvním lékařům, kteří jsou změně otevření, pak i ostatní vidí, že je to možné a že to dává smysl, najdou odvahu to zkusit. Pomáháme teď porodnicím k získání porodního gauče, který umožňuje rodičkám pohodlně si zvolit aktivní porodní polohu a během porodu ji třeba i měnit. K tomu zajišťujeme školení a po ostravské porodnici přicházejí další zařízení, která si gauč pořizují.
Ale zdaleka se neangažujeme jen v oblasti porodnictví. Zajímá nás každé téma, které znamená podporu lidem v krizi v jakékoliv fázi a oblasti života. Ať se týká těhotenství, porodu, výchovy, nebo i posledního rozloučení. Pokrýváme vlastně cestu celým životem.
