Mezi „blázny“ se prý ztratím, říká psychiatrička. Tělo si předsudkům navzdory ozdobila po svém

„Když jsem vyrůstala, moje máma neustále držela nějaké diety,“ vzpomíná Anna Moricová. „Už jako dítě jsem měla vžité, že nevypadám dobře – právě proto, že si to sama o sobě myslela máma. Hlavně dcery tohle hodně přebírají. Závodně jsem plavala a děti se mi často smály, že vypadám jako chlap. Svůj vzhled a svoji váhu jsem řešila vlastně celou pubertu. Měla jsem obrovský výdej energie a do toho jsem prakticky odmítala jíst, protože jsem si připadala tlustá. Myslím, že podobné zážitky má bohužel dodnes spousta dospívajících: tělo se mění, je to velký zlom. Člověk si na sebe samotného musí zvyknout a těžko se s tím smiřuje,“ uvažuje.

Moricová je povoláním psychiatrička. Svoje zážitky z medicínského prostředí začala už během studií dokumentovat na svém facebookovém blogu Deníček psychiatričky, na jehož motivy vznikla před dvěma lety stejnojmenná kniha. Později vydala svoji románovou prvotinu s názvem Až půjdeš, zavři za sebou: hlavní hrdinkou je mladá studentka medicíny Lucie, která se kromě několika dalších bolestivých traumat ve svém životě potýká s anorexií.

Ke svému tělu si Moricová v dospělosti našla cestu způsobem, který se nakonec v jejím životě ukázal jako nečekaný zdroj kontroverze: skrze tetování. Obrázky na těle budoucí lékařku fascinovaly odmalička. „Líbila se mi představa, že se moje tělo může stát jakýmsi plátnem, na které se bude kreslit,“ říká. „Už asi ve třinácti jsem se rozhodla, že si nechám tetování udělat. Když jsem to nadhodila doma, rodiče se zděsili.“ Pro příbuzné Moricové mělo totiž tetování tehdy jasné konotace – vězení a kriminalitu. „Naše rodina je hodně konzervativní. Nikdo u nás potetovaný nebyl. V tehdejší době navíc byly ve společnosti obecně předsudky vůči tetování mnohem rozšířenější, než jsou dnes,“ objasňuje Moricová.

U lidí mladších osmnácti let je v Česku pro tetování vyžadován souhlas zákonného zástupce – na vysněnou první „kérku“ si tak musela počkat. Vytoužený milník přišel ve dvaceti v podobě obrázku Malého prince s liškou. „Tu knížku mám hrozně ráda, navíc miluju francouzštinu a několikrát jsem jí četla i francouzsky. Když jsem s tetováním přišla domů, otec se mnou půl roku nemluvil.“

Tou dobou už Moricová studovala medicínu na Karlově univerzitě. Zejména představa lékařky s tetováním byla pro její rodinu neskousnutelná. „Spílali mi, že přece nemůžu být potetovaná, protože mě pacienti nebudou brát vážně. Že je to odporné, že s tetováním vypadám hnusně. Než jsem si našla přítele, často jsem slýchala, že kdybych nebyla takhle počmáraná, tak by mě třeba někdo měl rád. Mrzelo mě, že našim nedochází, že tetování pro mě má nějaký význam a líbí se mi. Dodnes slýchám, že toho jednou budu litovat. Že si je nechám odstranit.“ Jako u řady lidí, kteří si tetování nechají udělat, totiž pro Moricovou nakonec nezůstalo jen u jednoho. Její paže v současnosti zdobí hned několik obrázků.

Mezi spolužáky na vysoké podle Moricové převládaly spíše pozitivní nebo neutrální reakce. Horší to bylo u vyučujících. „Někteří se okázale podivovali nad tím, jak chci takhle dělat doktorku. ‚Kolegyně, to vám nevadí, co máte na sobě?' Na zkoušky jsem kvůli tomu často chodila s dlouhými rukávy, aby tetování nebyla vidět. Obvykle zabralo, když jsem opáčila, že chci být psychiatrička. Psychiatrie se totiž na medicíně často nevnímá jako plnohodnotný lékařský obor. Často pak přišly rádoby vtipné poznámky na způsob, že mezi těmi blázny se to stejně ztratí.“

Text vznikl ve spolupráci Heroine a módního e-shopu Answear.cz.

foto: Ondřej Košík styling a make-up: Natálie Host produkce: Linda Majerová