Narovnat politiku znamená zrušit neviditelné kvóty na muže

Je zajímavé, že ona zdánlivě rovnostářská poučka o tom, jak jsme si přeci všichni rovni a nemusíme řešit pohlaví, směřuje nejčastěji k feministkám, přestože by si ji potřebovala daleko spíš připomínat druhá strana. Třeba když se zaměstnavatel ptá mladé uchazečky o místo, zda plánuje děti. To jako kdyby na tom najednou záleželo. „Ehm, ještě jsme to s přítelem neřešili.“ A místnost rázem znovu osvěží rovnostářský duch francouzské revoluce – po menším intermezzu už opět nezáleží na tom, co má kdo mezi nohama.

On se vůbec v poslední době ozývá hlas přísné genderové rovnosti především ve chvíli, kdy by se mělo ženám nějak aktivně pomáhat – třeba kvótami. Naopak v každodenním běhu věcí, kdy se kupříkladu do české Sněmovny co pár let po stovkách nasáčkují noví (a staronoví) muži, je zdá se namístě takový výsledek přirozeného chodu věcí jen tiše akceptovat a uklonit se. Neviditelný penis trhu promluvil – a kdo jsme my, abychom křivili jeho harmonii? O zástupech mužů rozhodl samovolný spád prozřetelnosti dějin, nikým neregulovaná vůle falu nepokřiveného pozitivní diskriminací.

A přeci jen letos vůbec poprvé nebude závěrečná debata v předvečer voleb vypadat jako Studio fotbal. Mezi mužské lídry se zatoulala výjimka Markéta Pekarová Adamová – jen aby potvrdila pravidlo a demonstrovala, jak funguje tzv. skleněný útes: zatímco skleněný strop označuje neviditelnou překážku, kterou musí žena prorážet na cestě k výkonné pozici, skleněný útes označuje jakýsi stejně „přirozený“ horizont, po kterém se žena vyhoupne do řídící pozice ve chvíli, kdy je daná instituce na prahu zániku, pročež její čelní funkce ztratí svou někdejší lákavost a muži dobrovolně vyklidí pozice.

Proč k nám ženy nechtějí?

Nejsem fanoušek pojmů jako skleněný strop, protože mi připadají moc měkké, estetické, korporátní, společensky odpovědné. Realitu bych pojmenoval naplno: rozdělení rolí v dnešním politickém světě určují kvóty na muže. Jen jsou tak silně zabudované do všech pater systému, že je vůbec není nutné přikazovat: co je internalizované, netřeba formalizovat. I proto bych si přál, aby kvóty prodělaly určitý re-branding. Kampaň za kvóty na ženy by nyní nebyla kampaní za kvóty na ženy, ale kampaní za zrušení těchto zažraných kvót na muže.

Poslední roky se čas od času oddávám krásné sociálně-inženýrské představě: Jaké by to bylo, kdyby se zavedla povinnost zipových kvót na kandidátkách? Muž a žena na střídačku? Kandidátní listina, která by nebyla schopná prostřídat deset mužů s deseti ženami, by prostě nebyla platná. Nemyslete si, nebylo by to tak hrozné, jak to vypadá – v mém snu by to bylo mnohem horší. To pravidlo bych nezaváděl rovnou, pak by se to dalo různě právně napadat a bouřit se proti tomu. Dal bych na to stranám celé jedno volební období. Měly by čtyři roky na to, aby od základů změnily svůj přístup k ženám.

Co by následovalo? Tak předně, argument „oni k nám nechtějí“ by úplně vymizel. Zato by se začal by psát na flipčárt na strategických schůzkách stranických sekretariátů, a to s vyděšeným dvojitým otazníkem. „Proč k nám ženy nechtějí??“, ptala by se vedení stran – nejdřív sebe navzájem. Pak by přišly focus groups: „Proč k nám nechcete??“

Do půl roku od vyhlášky by začaly velké náborové kampaně. Slaďování práce a soukromí by se stalo silným politickým tématem. Do roka by se mu věnovala epizoda Focusu Václava Moravce. Stávající „výkvět přirozeného výběru“ v českém Parlamentu by se v příštích volbách změnil k nepoznání. Věkově starší straníky by mnohdy nahradily jejich manželky – věřím, že ve většině takových případů by to byla osvěžující změna.

Politika by se změnila od základů. Nutnost by poháněla neuvěřitelnou produktivitu stran při hledání nových tváří, členek, lídryň, kandidátek. Brzy by se začaly zřizovat celé instituty pro koordinaci rovného zastoupení. Stejně jako kdyby najednou začali rodit muži – do roka by se tomu věnovalo NASA, do dvou let by v každé obci vyrostl moderní porodní dům a do pěti let by byl volně dostupný digitální porod 4.0, díky němuž by těhotný muž porodil bezbolestně v teple domova s pomocí aplikace.

Politiku by zaplavily ženy – což by nikomu nemělo moc vadit, protože přeci nezáleží na tom, co má kdo mezi nohama.

Nepřirozený stav

Byla by to ale vážně změna k lepšímu? Jsou ženy o tolik „jiné“, že by změnily charakter politiky, jak ji známe? A co příklady političek, které jsou v prosazování ryze mužských témat pánštější než pánové?

Ne, ženy nejsou „jiné“ než muži. Minimálně v občanském a politickém smyslu. Jako občanky mají stejná práva jako jejich protějšky. A mezi nimi i právo volit a být voleny. Pokud ale celým svým životem procházíte jako holčičky, dívky, holčiny, mladé dámy, slečny, paní a dámy, tak přinášíte do politiky chtě nechtě úplně jinou životní zkušenost a s ní i úplně jinou životní perspektivu. Takovou, jakou muž (ani genderman) nikdy přinést nemůže.

Tato perspektiva se v politice neobjeví, dokud budou ženy jen doplňovat vyhrazená místa v pánském klubu. Tato perspektiva se v politice objeví teprve, až v ní bude minimálně stejně žen jako mužů, a to ve stejně významných pozicích, se stejným prostorem v médiích a se stejnou šancí na zvolení.

Jak to, že se neptáme, jak změnit onen naprosto nepřirozený stav, kdy jsme jako občané nadměrně reprezentováni muži? Jak to, že ti, kterým „nezáleží na tom, co má kdo mezi nohama“, ještě nebojují za odstranění neviditelných kvót na muže?