Z dětství v Klokánku si křivdy nenesu, říká Patrik Buday, který v něm s bratrem na čas skončil kvůli závislým rodičům

Říká vám ještě dneska někdo Valento, což bývalo vaše příjmení?

Je to hustý, ale neříká. Jen někteří kluci, se kterými se známe od dětství, mi říkají na základě Valento – Vali. Ti, kdo mě znají už jenom jako Budaye, tomu nerozumí. Ale jméno Buday mě hrozně baví. 

Jak to?

Často slýchávám, že úplně nevypadám jako typický Čech, takže mi to k mojí osobě přijde fajn. Současně bylo pro mě zbavení se „Valenty” určitým rituálem, kdy jsem si řekl „tady už nechávám, co jsem prožil”. Byla to taková ta čára, kdy už cítím, že se spousta věcí zpracovala. Teď už vím, kdo jsem, co mě baví, co mám rád, a vím, kým chci být v budoucnu. S „Valentou” jsem měl pocit, že mě někdo řídil, ale jako Buday jsem sám za sebe. Přemýšlel jsem nad změnou jména třeba půl roku, jednoho dne jsem se vzbudil a říkám si „hele, není na co čekat”. Jel jsem, jméno si změnil a byl to strašně příjemný pocit. 

A setkáváte se ještě s tátou?

Vůbec. Naposledy jsme měli kontakt, když mi bylo zhruba 20 let. Nějak mu švihlo v hlavě a začal mně i bráchovi psát a volat. To bylo šest zpráv denně, k tomu třeba 50 telefonátů. Zničehonic. Nejdřív jsme si říkali, že mu třeba přeskočilo pozitivně, mrzí ho, že se s námi nestýká a chce to napravit. Tak to se nestalo. A navázat s námi spojení se mu taky rozhodně nepovedlo. 

Podle organizace SOFA je traumatizované dítě prakticky v každé školní třídě.

Jak to probíhalo?

Napsal jsem zprávu, že tu pro nás nebyl strašně dlouho a já si chci určit, kdy mu zvednu telefon nebo odepíšu. Což vůbec nezvládl a odpověděl mi dost peprné výrazy nebo že mě vydědí. Což mi nevadí, protože aspoň nebudu mít ty jeho dluhy. 

Takže dnes celý vztah vnímáte jinak?

Určitě, i když poslední dobou mám myšlenky, abych později nelitoval, že jsem s ním kontakt nenavázal, kdyby umřel. Přijde mi to dost kruté, ale tu myšlenku prostě mám. Pořád mě ale víc v životě zasáhl pan Grundza z učňáku, který mi hodně pomohl. Chodil jsem k němu na praxi, vařil jsem s ním, bral si mě i k sobě do rodiny. Měl fantastický smysl pro humor, díky kterému jsem, jaký jsem. Třeba stresové situace házím hodně do humoru a hned se v nich cítím líp. To mám stoprocentně od něj. Zároveň máme v krvi z části Romy, cítím v sobě ten temperament, a on byl Rom. Fascinovalo mě celé to prostředí, bavilo mě a to jsou přesně lidé, u kterých je mi líto, že se s nimi nevídám víc, než že se nevídám s tátou.

A kdy jste si vůbec řekl to „dost, takhle to dál nejde”? Sám jste totiž propadl gamblerství a alkoholu.

Já jsem se tátovi začal postupem času strašně podobat. Seděli jsme vedle sebe, oba shrbení a jeli automaty. Usrkával jsem pivo a měl jsem stejně ohnutá záda, stejný pohled, stejná gesta. Bylo to pro mě strašné. Okolo té doby jsem si řekl, že takhle žít nechci. 

Kromě učení angličtiny a skateboardingu pořádá i příměstské tábory. Současně pracuje v družině.

FOTO: Patrik Buday

Část dětství jste strávil v Klokánku, nesete si z toho nějakou zátěž? Protože jste byl v Klokánku, pak jste skončil u táty a tety, i když vás máma chtěla a měla ráda. Chtěli byste s bratrem k ní, ale nezvládala to. Vnímáte to jako křivdu?

Myslím si, že křivd v sobě moc nemám. Žiju teď opravdu šťastný, krásný život, takže nevidím důvod, proč bych je měl mít. Zároveň si myslím, že ten, kdo je má, není s věcmi úplně smířený a nemůže být kvůli tomu šťastný. Chápu vaši otázku a myslím si, že v rámci systému by se ty případy měly posuzovat opravdu do hloubky a jednotlivě. I když současně vím, že je na to málo času. Na těchto věcech pracuje spousta organizací a je to strašně důležité. Ale kdyby máma dostala nějakou pomocnou ruku, můžeme polemizovat o všem možném, co by to znamenalo. Já nevím, jak by to dopadlo, můžu říct, že jsem za tu cestu rád, protože díky ní jsem teď a tady. Ale kdybych tam viděl jiné dítě, bylo by za mě správné řešení dát ho tam, kde ho mají rádi. Takže kdyby stát nebo kdokoliv dal podporu mámě, mohl to vypadat jinak. Byl jsem strašný rapl a divoch. Navíc nikdo moc nechtěl vědět, co se se mnou děje. 

Co si pod pojmy „rapl” a „divoch” mám představit?

Vytrhával jsem třeba topení ze zdi. Jen tak, pro legraci, pozornost.

Říkal jste, že nikdo moc nechtěl vědět, co se s vámi děje. Byl jste ale vůbec svolný o tom mluvit? Po bitvě je totiž každý generál a dnes, v dospělosti vidíme věci často jinak, než dětskýma očima.

Začínám hodně přemýšlet nad tím, jestli bych se nějak svěřil. Nevím. Ale teď se více mluví o tom, aby u problému byl klient – ve škole, se sociálními pracovníky, během intervence. To mi přijde opravdu hodně fajn. Já osobně jsem nezažil situaci, kdy by se mnou šel někdo víc do hloubky, až na pár momentů. 

Jakých?

Měl jsem kamaráda, jeho máma byla právnička a začala se zajímat o naši situaci. Ta se se mnou opravdu bavila. Pamatuji si to doteď, ale bylo to krátkodobé a nakonec to vyšumělo, protože táta tomu naproti nešel a to je pak těžké něco dělat. Ale pamatuji si to dodneška. Což mi přijde zajímavé, že kdyby šel někdo stejně jako ona víc do hloubky a bylo to dlouhodobé, začal bych být podle mě sdílný. 

Otevíral jste se jí?

Pak už ano, a to jsem se tehdy neotvíral opravdu nikomu. Neměl jsem okolo sebe učitele nebo sociálního pedagoga, se kterými bych se cítil v bezpečí. To když chybí, těžko se problémy řeší, držíte si je jen v sobě. 

Nyní pracujete s dětmi, svěřují se vám? Jste ten, u koho se mohou cítit v bezpečí?

Svěřují, v rámci možností. Bereme v rámci Centra zájmových kurzů děti z dětského domova a s nimi je to naprostá synergie. Když přijedu do dětského domova na přednášku, tak z 20 dětí chtějí čtyři říct svůj příběh, chtějí si o tom se mnou popovídat. Mám dobrou vstupní bránu, že nějaký příběh mám taky a oni mě berou za svého. Bohužel není čas si s nimi povídat nějak hloubkově. U ostatních dětí je potřeba ještě více času. 

A reagujete na ně nějak, ve smyslu například pomoci přes školu? Někdo se vám svěří, ale vy nejste učitel, psycholog nebo sociální pracovník, odkážete je na ně?

Tak to řešíme u nás ve škole, kde pracuju v Praze 3 pracuji v družině na zkrácený úvazek, takže tam se to komunikuje kompletně v celém týmu. Školu vede psycholožka, přijde mi, že jsou v oboru dobří. Máme tak například všemožné motorické pomůcky a jsem tam, protože mi to dává smysl. 

Dítě potřebuje věřit, že překážky v životě dokáže překonat, říká psychiatrička Čtěte více

Když to řešíte, jak?

Třeba když byl covid, měli jsme jednoho klučinu s problémem. Měl jsem s ním dobrý vztah a vedení mě proto jmenovitě požádalo, abych se na něj zaměřil. Spojovali jsme se online a postupně se mi svěřoval. „Hele, teď to je doma těžký, narodil se brácha, já jsem úplně v ústraní“. Já to komunikoval s vedením, vedení pak s rodiči. To je ten balíček, který je skvělý. Být na to sám je těžké. Být na řešení problému druhého je taky těžké, ale ve chvíli, kdy kolem sebe máte tým profesionálů, jde toho udělat mnohem víc, lépe a snáz. Mít příběh není všechno. Na spoustu věcí nevím, jak třeba správně reagovat, a je skvělé mít za sebou školu a kolegy, kteří jsou zkušení a ví. Máme děti ve třídě, kterým se rozvádějí rodiče, komunikujeme to společně. Není to tak, že za mnou každý den přijde dítě a svěřuje se. Ale občas se to děje a jsem strašně rád. Nemám rád, když se staví na autoritě „já jsem učitel“, mám rád vztah člověka k člověku.

To nejde ale aplikovat vždycky na všechno.

To samozřejmě nejde. Je to velmi těžké, jak autoritu nepoužít, jak ji využít, když dítě absolutně neposlouchá. A velmi vnímám, že v tomto ohledu mám cestu jednodušší, protože jsem mladý, potetovaný, s piercingem, což ty děti zajímá, baví je to. Prvňáci na mě pořád sahají, jak kdybych byl nějaká opička v zoo. Kamarádský vztah je u mě cesta, že se otevřou. Ale pro mě jako družináře je to jiné než pro učitele. Nedávno se mi stala taková věc na kroužku pokemonů, který vedu. S jedním třeťákem jsme takoví kámoši. Opřel jsem si o jeho ruku hlavu a nevěděl, že tam má nějakou bouli. Zabolelo ho to a on mi vlepil facku. 

Co?

No, reakce. A mělo to dvě roviny. První, že mi dítě dalo pohlavek. Já pohlavky nesnáším, protože když jsem byl malý, pořád se kolem mě pohlavkovalo. Takže jak mi někdo dá pohlavek, musím to hodně rozdýchávat. Třikrát jsem se nadechnul, vydechnul a u něj byla mezitím skvělá sebereflexe, že okamžitě věděl, co udělal špatně. Viděl jsem mu to na očích. Nemusel jsem řvát, nic. Vysvětlili jsme si, že se mi má omluvit, že tohle přece nejde. Nemůže to dělat mě, já jemu nebo člověk jakémukoliv jinému člověku. Chci tím říct, že budu mnohem radši na přátelské rovině s dětmi a rizikem, že se něco takového může stát, protože pořád z toho může vzniknout řada pozitivních věcí. Počínaje důvěrou nebo tou sebereflexí.

Patrik s manželkou čekají první dítě, na které se strašně těší a bojí se zároveň. FOTO: Patrik Buday

Bude vám třicet let a čekáte rodinu. Uvažoval jsem někdy o tom, že byste si vzal dítě z dětského domova?

Uvažoval, ale v tuto chvíli tomu nejsem otevřený. Myslím si, že to není chyba a je v pořádku si to říct.

Proč tomu nejste v tuto chvíli otevřený?

Mám v sobě pocit, že chci vidět svoje geny. Nyní čekáme s manželkou holčičku a nevím, co přijde za dva nebo tři roky. Dá se ten pocit srovnat s tím, když jsem si pořídil psa. První, kterého jsem měl, byl papírový, od štěňátka a řekl jsem si, že si ho chci vychovat. Teď už přemýšlím nad tím, že bych si druhého vzal z útulku. Chci zažít to, že mám na starosti bytost od narození. Nevím, jestli někdy přijde, že budu chtít vzít dítě z dětského domova, ale jsem ochotný udělat všechno pro to, abych myšlenku šířil a motivoval k tomu ostatní, kteří se na to cítí. Spolupracuji s Ministerstvem práce a sociálních věcí, kdy jsem v projektu BuďInPěstoun. Nedávno mi na našem kurzu skateboardingu jeden účastník řekl, že uvažuje o pěstounské péči. Mně to udělalo šílenou radost. Povídali jsme si spolu dlouho, snažil jsem se ho podpořit a současně říct možná úskalí. 

Nejvíc chvály potřebují ty nejnáročnější děti, říká ředitel školy z Děčínska Čtěte více

Jaká třeba?

Přeci jen uvažuje o pěstounské péči pro starší dítě, které má něco odžité, takže to není nepopsaná tabule. Zní to jako rozmlouvání, ale není. Jen si myslím, že se to lidem má říkat. A já osobně teď nedokážu říct, jestli si někdy vezmu dítě do pěstounské péče. I když si teď uvědomuji, že tím nejsem zrovna inspirativní, když to sám neudělám. 

To asi ne, ale když se na to necítíte, je to asi lepší, než se do toho nutit, ne? Mluvil jste o psovi z útulku, ale oba víme, že to není to samé.

No. Není. Upřímně se teď sotva cítím na vlastní dítě. Jsem hrozně nervózní, manželka chtěla děti dřív, já zas trošku později. Sešli jsme se v nějakém kompromisu, takže teď to vstřebávám. Už se strašně těším a bojím zároveň. Bude to za chvilku. Těším se strašně na svoji rodinu. Ale jsem z toho nervózní a ještě teď přemýšlet nad pěstounskou péčí je pro mě fakt daleký milník. Ale když se pro ní nerozhodnu jako jeden ze sta, bude to super.

Patrik Buday (29) vyrůstal od pěti let byl v Klokánku, prožil v něm necelý rok. V dětství a mládí byl prý jako neřízené zvíře, které dělalo ve škole problémy. V dospělosti propadl gamblerství, alkoholu i drogám. Teď učí nejen děti z dětských domovů jezdit na skateboardu nebo anglicky, chystá také příměstské tábory. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.