Jak trénovat s dětmi doma čtení, aby to nebyl boj

Čtení je komplexní záležitost. Naučit se číst znamená postupně ovládnout několik dovedností. Nejdříve se děti seznamují s tvary písmen, potom se učí, že ty různé tvary a symboly mají konkrétní zvuky. Zvuky se spojují do slabik a slov. Záhy přijde další záludnost, některá písmena a slova se nějak píší a jinak se vyslovují. Třeba C a H je dohromady CH. Píšeme lev, ale čteme lef, a tak podobně. Pak přibývají slova, složitější věty, následně celé odstavce. Tímto přibližným vývojem projde většina dětí, ale každé v jiném věku a s různou potřebou opory. U některých dětí ani nepostřehneme, že nějakou fází prochází a najednou v pěti letech čtou, jiné potřebují více času. S nástupem do školy se však většina dětí nácviku čtení nevyhne. Mnozí rodiče si pamatují pro děti lehce nesmyslné, leč notoricky známé věty jako „Ema má mísu” nebo  „Máma mele maso”, ve kterých mělo střídání souhlásek a samohlásek ulehčovat upevňování techniky čtení. Omezit nácvik čtení na pouhé rozpoznávání písmen a jejich spojování však může být kontraproduktivní. Leckdy může vést k demotivaci a opadnutí zájmu na straně dětí. A povinná desetiminutovka čtení denně se může proměnit v něco, v čem není dobře dětem ani dospělým. 

Julie Dominika Zemanová, spoluzakladatelka projektu Mravenčí chůva, specializující se na podporu a rozvoj lásky ke čtení, a matka tří dětí popisuje, že je dobré při společném čtení dítě bedlivě pozorovat. „V momentě, kdy bych viděla, že se dítě při čtení ve slabikáři odpojuje nebo že už prostě dál číst nechce, tak mi přijde vhodné v ten okamžik přestat, aby byla šance, že na to půjde další dny navázat. Považuji to za lepší strategii, než dítě nutit. Dlouhodobý výsledek v podobně zájmu o čtení to stejně nepřinese,” popisuje. 

Nápisy, plakáty, recepty nebo nákupní seznam jsou také čtení

Rodiče však mají k dispozici mnohem více možností, jak děti ve čtení podpořit. Jednou z nich je neomezovat se pouze na knihy. Děti mohou být v začátcích čtení, obzvláště když se potýkají s nějakými obtížemi nebo překážkami, velmi ostražité a tlak z dospělých na to, aby četly, snadno vycítí. To podle Julie Dominiky Zemanové neznamená na trénink čtení rezignovat. „Je ale dobré hledat příležitosti, které co nejméně ‚smrdí‘ školou,” upřesňuje. Číst je možné nápisy při cestách po městě nebo v obchodě, dopravní značky, když jedeme autem. Doma lze společně psát a číst nákupní seznamy, recepty nebo třeba dítěti psát jednoduché humorné nebo láskyplné vzkazy, které si bude chtít přečíst. 

„Myslím si, že může být výhodné jít do toho s otevřenou myslí a vidět příležitosti ke čtení všude kolem nás. Na každém kroku jsme obklopeni nepředstavitelným množstvím podnětů. Neumím si představit, že by dítě v současném světě nemělo čtení kde trénovat,” dodává. Vhodné mohou být i různé deskové hry, které dítě hodně baví a jejichž součástí jsou kartičky s textem. Malý hráč má velkou motivaci si je přečíst. 

Pokud se rodiče rozhodnou pro knihy, neměli by podcenit jejich výběr. A pozor: „Knihy vhodné pro začínající čtenáře velmi často nejsou ty, které jsou na policích v knihovnách a knihkupectvích označeny jako první čtení,” upozorňuje Julie Dominika Zemanová. „Jejich čtení může být pro děti naopak velmi náročné a demotivující. Děti často takové knihy nezvládnou učíst a nebo to dokáží pod extrémně velkým tlakem,” dodává.

Písmen raději méně než více

Knihy pro začínající čtenáře by měly být hojně ilustrované nebo doplněné fotkami, měly by mít větší velikost písmen a přiměřené rozestupy mezi nimi, a textu celkově spíš méně než více. Na začátek postačí jen několik slov nebo vět na stránku. „Děti si zažijí úspěch a radost z toho, že přečetly celou knihu samy od začátku do konce,” upřesňuje Mravenčí chůva. 

Je to právě radost a pocit zdolání přiměřené výzvy, které děti mohou pohánět k dalšímu čtení, spíše než tlak a povinnost. Je skvělé do výběru knih zahrnout i děti a ideálně vybírat takové, které nasedají na to, o co se zajímají. Pokud dítě trvá na knize, která ale nemá vhodný formát pro začínajícího čtenáře, mohou se rodiče s dětmi ve čtení střídat. 

„Některé knížky jsou k tomu skvěle uzpůsobené. Například knihy ze série Agus jsou z části komiksové. Mají bubliny i delší text. Pokud je dítě na začátku své čtenářské dráhy, může pro něj být zvládnutelné čtení textu v bublinách, zatímco dospělý čte delší odstavec. A časem se to může prodlužovat,” uvádí Julie Dominika Zemanová.

Když už dítě začne číst, může se rodiči honit hlavou, že když dítě přečte větu, mohlo by už zvládnout celý odstavec. „Ono to dítě možná zvládne, ale pak se mu do čtení bude chtít čím dál méně. Za nejdůležitější považuji sledovat, kdy dítě začne být unavené. Když přečte jedno slovo? Jednu větu? Odstavec? Nebo zvládne delší text? Sledujeme u dětí, které kolem sebe máme, že nabízet knihy podle délky textu velmi dobře funguje,” popisuje Mravenčí chůva.

Pro začínající čtenáře namátkou doporučuje knihy z edice Hurá, čtu! nebo knihu Atlas lidí od autora Blexbolexe, která má na každé stránce jen jedno slovo.

Přestáváme dětem číst nahlas, když to nejvíce potřebují?

Číst dětem nahlas je další příležitostí, kterou rodiče podle Zemanové často nedoceňují. „Výzkumy ukazují, že dětem nejčastěji přestáváme číst nahlas, když dosáhnou 6 až 8 let. Patrně je za tím úvaha, že když se dítě už učí nebo naučilo číst, není to potřeba. Je to ale velká škoda,” upozorňuje.

Naráží na to, že děti mají prožitek z toho, co čtou, až mnohem později poté, co dokázaly přelouskat první věty. „Některá zahraniční literatura uvádí, že fáze, kdy dítě hluboce prožívá, co čte, nastává až kolem 12 roku věku,” upřesňuje. Pokud tedy dětem přestaneme předčítat v době, kdy se číst teprve učí, může u nich dojít k rozpojení mezi čtením a příjemným zážitkem. Čtení se pak redukuje na povinnost a pozitivní vztah ke čtení, předpoklad toho, že děti budou číst rády dlouhodobě, se vytrácí. 

„Pokud dítě s obtížemi zdolá Pana Sovu, knihu, která má štítek první čtení, pak je jasné, že nemůže mít takový zážitek ze čtení, jako když mu rodič čte nahlas Harryho Pottera,” popisuje Zemanová. Tam pak dochází nejen k podpoře čtenářství, ale i vzájemného vztahu mezi rodičem a dítětem. 

Nejde ale jen o vztah ke čtení. Předčítání dětem velmi pomáhá v rozšiřování slovní zásoby. To, že slyší slova a ukládají je do dlouhodobé paměti s konkrétním významem, jim pomáhá, když na to samé slovo pak narazí během vlastního čtení. „Je to jako když se plete provaz, každé vlákno přispívá k síle celku,” vysvětluje Julie Dominika Zemanová.  

Číst na výletě nebo v čekárně u lékaře

Víme, že se děti učí nápodobou, ale ne vždy je z různých důvodů možné, aby děti rodiče viděly zahloubené do knihy. Co s tím, když na čtení není mnoho času? „První věc je, že pokud je pro nás něco skutečně důležité, pak tomu dáváme prioritu a vynakládáme energii, aby nás děti s knihou viděly, abychom je knihami obklopovali. A pak je to o tom, hledat ty drobné cesty,” popisuje Julie Dominika Zemanová. 

„Může mě dítě vidět, jak si ráno chvilku čtu u kafe? Můžeme vzít knihu na výlet a číst ji ve vlaku? Nebo při čekání u lékaře? Můžeme vyrazit do knihovny? Nebo si na procházce udělat piknik a přečíst si příběh, který nás bude bavit?,” vyjmenovává. Podle Zemanové by pomohlo i to, kdyby se do škol ve větší míře dostalo pravidelné povídání o knihách. 

„Pokud by učitelé pravidelně každé pondělí věnovali chvilku krátkému sdílení o tom, co četli, co je zaujalo, dostala by se do prostoru informace, že knihy jsou pro nás jako pro společnost důležité,” popisuje. „Čtení je prediktor vzdělávacího úspěchu, je se vším provázané, naše kultura je se čtením spjatá. Potřebujeme hledat drobné příležitosti, jak dětem ukazovat, že jim jenom neříkáme, že je dobré číst, ale že to jako dospělí také děláme,” vysvětluje.  

A co dělat v případě, že dítě začne čtení odmítat a úplně se zablokuje? Zemanová doporučuje tři věci: Polevit na nějakou dobu v tlaku, hledat další příležitosti, kde se dá číst o tom, co dítě zajímá, a pak o tom s dítětem otevřeně mluvit. „Pokud jsme ve stavu, že má dítě osypky, když vidí písmenko, pak mnohem více detekuje naši snahu ho nějak vyučovat. V tu chvíli by mi dávalo smysl na nějakou dobu čtení odložit, protože existuje velká pravděpodobnost, že nucení do čtení by začalo narušovat náš vztah, který vnímám jako důležitější. Dítě potřebuje zažívat, že ho máme rádi, i když mu čtení nejde,” vysvětluje. 

Knihu ne, raději mobil!

Jedno z největších témat, které rodiče ve vztahu ke čtení řeší, jsou technologie. Ty děti často lákají mnohem víc než knihy. Julie Dominika Zemanová se ale brání tomu stavět knihy a mobily proti sobě. „Domnívám se, že je to složitější. Přemýšlím nad tím tak, že děti, které velkou část dne stráví ve škole a pak ještě na kroužku, kde je jejich činnost víceméně řízená, přijdou domů, udělají si úkoly a pak jim před spaním zbývá malý čas. Je pak logické, že zvolí technologie. Mají pro to silné důvody. Nad tím světem, který tam prožívají, mají plnou kontrolu. Během her tam můžou často zažívat radost a úspěch,” zamýšlí se. 

Svou roli může hrát i únava. „I pro mě jako pro dospělou je večer méně energeticky náročné scrollovat na mobilu, než se ponořit do knihy, byť vím, že to asi není nejvhodnější způsob odpočinku, ale sami to jako dospělí děláme. Dává mi smysl si o psychohygieně a zdravých návycích doma povídat a společně hledat odpovědi na to, co nám přinese největší prospěch,” dodává. 

Nedostatek času může hrát roli i v jiném ohledu: „Představuju si, že by mě bavilo číst Harryho Pottera, ale když máme před spaním na čtení čtvrt hodiny, tak se v příběhu daleko nedostaneme. Takovou knihu bychom četli několik měsíců, což může být pro děti frustrující,” popisuje. „Na dětech kolem nás vidím, že se těší na večerní čtení Škyťáka, stejně jako přes den s chutí hrají Minecraft. Nevidím důvod, proč – když mají děti dostatek prostoru a jsou odpočaté – by v jejich životě neměly být knihy i technologie,” popisuje. Záleží samozřejmě i na tom, jak se technologie používají, k čemu a zda je v tom nějaká rozumná míra. Zároveň se někdy děje, že rodiče odměňují čtení právě nějakou technologií („Když budeme chvíli číst, můžeš pak na mobil.”), čímž nevědomky staví čtení a technologie proti sobě a z technologií dělají něco zajímavějšího, co je za odměnu. Označovat tedy technologie za hlavní příčinu toho, proč se děti méně zajímají o čtení, může vést k přehlédnutí jiných příčin, které by bylo dobré prozkoumat.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.