Prošli jsme stejnými zážitky, mluví lyceánka o procesu, který udělá ze spolužáků přátele

Jste ve čtvrtém ročníku, blíží se maturita. Co budete dělat po ní?

Hlásím se na žurnalistiku na Karlově univerzitě. V rámci profesních praktik, které máme ve třetím ročníku, jsem se na práci v médiích mohla podívat zblízka a i si ji vyzkoušet. Ty dva týdny předepsané praxe jsem strávila v Hospodářských novinách. Byla jsem vržená do provozu, dostala jsem možnost i sama něco napsat, což bylo skvělé – díky tomu si to umím lépe představit.

Jak se vám podařilo si takovou luxusní praxi zařídit?

Přes naši učitelku češtiny paní Ferencovou, která mi dala kontakt do Economie. Od nás už tam pár studentů bylo. Měla jsem štěstí, byla jsem asi jedna z posledních, pak mi řekli, že už středoškoláky brát nebudou. 

Novináři pracují pod tlakem, je to jedno z nejvíc stresujících povolání. Přijde mi, že waldorfský student obvykle přemýšlí o tom, co práce, kterou si vybere, udělá s jeho životem. 

Ano, dostala jsem různá varování, vím, že novináři jsou stresovaní uzávěrkami a pořád se sleduje čtenost. Taky si říkám, jestli mi psaní do médií nezkazí styl. Píšu básně a eseje, a to jsou přece jen jiné žánry. Ale neodradilo mě to, asi i proto, že jsem tam od profesionálů dostala dobrou zpětnou vazbu. 

Vím, že jste vytvořila a tiskem vydala knížku básní, což byla vaše ročníková práce. Ta má na lyceu teoretickou, praktickou a uměleckou část. 

Ano, v teoretické části jsem rozebírala poezii Jaroslava Seiferta, Jana Skácela a japonského básníka Macua Bašó, který žil v sedmnáctém století a psal verše, kterým se pak začalo říkat haiku. Umělecká část mé práce – to byly vlastní verše a praktická část spočívala ve výrobě knihy.

Na prezentaci té práce jste říkala, že jste nejdřív měla odpor k volnému verši, ale pak jste ho vzala na milost. Proč vám vadil?

Pro mě je důležité psát takové básně, kterým rozumí každý, ne nějaká elita, domněle či skutečně vyspělejší část společnosti. Psát tak, aby to mohl číst kdokoli, aby si z toho každý mohl něco vzít a nějak se tím inspirovat. Rýmované verše mi asi připadaly přístupnější i méně osobní. Volný verš jsem si hodně spojovala se subjektivním viděním autora, nějakým jeho proudem emocí, na rozdíl od poezie, která je více univerzální. Nechtěla jsem nějak sebestředně psát o sobě a o svých emocích. 

A o čem jste tedy psala?

O přírodě, například. Hodně o moři, to mám velmi ráda. Některé básně vyprávěly příběh námořníka. Je ale fakt, že čím víc jsem toho psala, tím víc to bylo osobní a tím víc jsem začala obcházet pravidelný rým. V poezii se člověk emocím prostě nevyhne. Nakonec jsem začala používat i volný verš. A vygradovalo to tak, že jsem si jako téma odborné maturitní práce, kterou tu máme, vzala experimentální poezii se zaměřením právě na volný verš. Začala jsem číst básníky beat generation a Ferlinghettiho. Líbí se mi, že si nezakládá na tom, aby jeho čtenář měl nějakou předepsanou intelektuální hloubku, a přesto jsou jeho básně hluboké. 

Jedna paní učitelka mi v položertu řekla, že waldorfský žák je často kavárenský typ, někdo, kdo po kavárnách a klubech rád diskutuje s kamarády o filozofii a literatuře. Jak vás tak poslouchám: mohl by to být váš případ?

Ano, to sedí (směje se). Na filozofii nebo politiku moc nejsem, ale už jsem absolvovala několik veřejných čtení poezie, například. I jsem něco takového zorganizovala, s pár spolužačkami jsme četly své věci a pak se to rozebíralo, interpretovalo. 

Když zmiňujete spolužáky: měla jsem v různých situacích dojem, že jste si blízcí, fandíte si. Jsou vztahy mezi žáky na lyceu tak dobré, jak to na mě působí?

O vztazích ve třídě a ve škole budu opravdu mluvit jen pozitivně, jsou opravdu skvělé. Nebylo to tak úplně od začátku, v prváku to drhlo, byl covid a skoro jsme se neviděli, hodně lidí si prošlo temnější fází svého studentského života. Ale teď to vnímám tak, že jsme všichni na jedné lodi. Asi to souvisí i s tím, že procházíme stejnými typy zážitků, což souvisí s projekty, které škola má. Je to jiný typ učení. Někdy si z toho děláme legraci, že jsme tak trochu sekta, ale ne v náboženském smyslu, to tu roli opravdu nehraje, spíš že máme společný humor, jsme na sebe nějak napojení. Zároveň nejde o nenáročnou školu, jiné zájmy a koníčky musí jít více méně stranou, škola je středobodem mého života, přátele mám tím pádem ve škole. Což nás myslím ještě víc stmeluje. Všichni mí nejbližší chodí taky na lyceum. Našla jsem si tam opravdu pro sebe příjemné místo. Vlastně jsem si ani neuměla představit, že to může být tak dobré. Všem věřím, ať už jsou to kluci, nebo holky. 

Myslím, že k takové atmosféře přispělo i to, že máme zakázané telefony. Ono to vypadá jako maličkost, ale není, vytváří to prostor a my spolu pak mluvíme, třeba i o té filozofii. Jak nás to v prváku rozčilovalo, tak to teď vnímám jako opravdu dobré rozhodnutí. 

V čem si myslíte, že se waldorfské lyceum liší od jiných škol, třeba gymnázií? Tedy kromě toho zákazu telefonů, který asi taky nebude jinde běžný.

Já jsem přišla z waldorfské základní školy, klasické vzdělávání se známkováním jsem nezažila. Takže je pro mě těžší srovnávat. Vím jen to, co nám říkají spolužáci, kteří k nám přešli z nějakého gymnázia. Z toho jsem si odnesla, že tam může být soutěživější atmosféra, předhánění se navzájem, s tím, že učitelé to někdy i podporují, než aby tomu zamezili. 

To, že spolu hodně a hezky mluvíme, taky asi jinde není tak běžné, zaujalo to víc lidí, kteří jsou zvenčí a kteří měli možnost pozorovat, jak se tu lidi k sobě chovají. 

Další věc je osobní vztah učitelů k žákům. Neříkám, že to je doména jen našeho lycea, ale tady si na tom zakládají. Vím, že kdybych potřebovala pomoct, třeba i s něčím mimo školu, tak najdu učitele, který mě podpoří. 

Waldorfské vzdělávání má dost chladný vztah k technologiím, jak už jste zmínila. Pro lyceum už to tolik neplatí, viděla jsem, že běžně pracujete s digitálními nástroji, ale stejně, škola k tomu obecně netíhne. Vnímáte, že by to mohl být váš hendikep v současném nebo dalším životě?

Já to tak nevidím, i když někteří spolužáci trochu kriticky mluví o tom, že jsme neměli žádné uvedení do problematiky sociálních sítí, například. Něco jako nástrahy internetu – tomu jsme se nikdy nevěnovali. Jak říkám, já tím nějak netrpím, člověk se k tomu stejně nějak dostane sám. Neříkám ani, že by mě informatika na lyceu nějak extra rozvinula, ale nejsem ani negramotná a na praxi jsem žádné problémy neměla. Nemyslím si, že se v tomto ohledu nějak extrémně odlišujeme od lidí, kteří studují jinde. 

Jste vy a vaši spolužáci na nějakých sociálních sítích?

Ne všichni, hodně lidí není nikde, ale někdo ano, a jsou mezi námi i tací, kteří tam tráví spoustu času. Můj případ to není, já jsem si zřídila Instagram až před rokem.

Mnozí mladí lidé mají psychické problémy, hodně se o tom mluví. Vyskytuje se to i ve vašem okolí? A můžete mi k tomu něco říct, pomoct mi pochopit, o co jde? Je to důsledek izolace za covidu, o které jste říkala, že byla pro vás i vaše spolužáky tak těžká?

Pro někoho ano. Já jsem to měla trochu lepší, protože jsem měla ve třídě pár lidí, které jsem znala už devět let, to se určitě hodí. Ale někteří spolužáci přišli odjinud, seděli doma a na obrazovce viděli třicet prakticky neznámých lidí, se kterými strávili týden na adapťáku a týden ve škole a pak až do jara nic. Část lidí ve třídě tak spadla do stavu, kdy neměli sílu na to dělat školu, bylo nějak jednodušší zavřít počítač a jít si lehnout. Byli úplně bez motivace. Někteří pak začali chodit do školy na individuální konzultace, jinak to nezvládali, a to si myslím, že dost pomohlo. 

Jestli se to s námi ještě táhne, úplně nevím. Jinak pro tohle období života je asi nějaká míra psychické nepohody typická. Člověk hodně řeší vztahy a sám sebe, škola je poměrně náročná, vyžaduje pozornost, někteří z toho pak nespí. Waldorfský student obecně je podle mě dost citlivý a nejednou se stává, že někdo musí na chvíli odejít ze třídy, protože mu prostě není dobře. Nebo i zůstane doma. Možná je to letos i výraznější, což zase souvisí s blížící se maturitou. Já se snažím si věci rozvrhnout tak, abych nad tím neztrácela kontrolu, ale není to úplně jednoduché a nemá to tak každý.

Myslím, že někteří čtenáři budou překvapení, protože by řekli, že waldorfská škola nemůže být moc náročná a stresující. 

S tímhle pohledem se setkávám celkem často: nemáte známky a pracujete rukama, tak o co jde? Jestli je to tu v něčem méně náročné, tak proto, že si člověk s učitelem může vykomunikovat nějaký odklad, může počítat s pochopením, ale není to určitě tak, že by učitelé na nás neměli nároky. Když jsem chyběla nebo něčemu nerozumím, dostanu podporu. Ale práce se ode mě očekává. Já jsem si na lyceu zvolila přírodovědné zaměření, i když jsem spíš humanitně založená. Řekla jsem si, že to je poslední možnost, kdy se v té oblasti můžu nějak vzdělat. Ale tohle rozhodnutí pro mě znamenalo spoustu hodin studia, protože mi to opravdu nejde samo. A je to pro mě určitý zdroj nejistoty a diskomfortu, je to pro mě těžké a někdy v tom plavu. Myslím si, že ta škola fakt jednoduchá není.

Říkala jste, že máte ráda moře. Co vás k němu táhne, jak si to mám představit? Léto, pláže?

Ta fascinace mořem začala asi před pěti lety. Je to obrovská masa vody, oceán a jeho hlubiny jsou zatím pro člověka pořád hodně neznámá, neprobádaná, skrytá oblast. Přesně nevíme, co se tam někde dole děje. Existují spousty mýtů s mořem spojených. Moře je nespoutané, má sílu, je to něco, co neovládáme a neovládneme. Má taky nějaký jazyk, jeho šumění na mě silně působí. Je to svět sám o sobě, plný bytostí, o kterých nic nevíme. Je nepředvídatelné a proměnlivé. Jeden den to je třpytivá idyla, pak přijde hrozivá bouře. Vyvolává to ve mně různé emoce, je to inspirace. Doufám, že to nezní divně (směje se). V té mé knížce poezie je báseň pojmenovaná Srdce námořníka. Vlastně čtyři básně, ta kniha má čtyři sekce, každá je věnovaná jednomu ročnímu období a v každé z nich je báseň s tímto názvem, kde se mluví o moři, z pohledu postavy námořníka. Ale je tam i hodně dalších básní, které o moři nejsou.

Johana Svobodová je žákyní Waldorfského lycea Praha. Ve waldorfském vzdělávání absolvovala i povinnou školní docházku.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.