Hledali chalupu a našli školu. V Orlických horách teď bývalá malotřídka propojuje děti i dospělé

„Přestože o prodeji budovy rozhodovala především cena, připravili jsme koncept, jak by se dala bývalá škola kulturně využít a ono to vyšlo,” popisuje Kateřina Fojtíková. Kateřina Fojtíková i Richard Wiesner mají oba vystudované umělecké školy a ve světě vzdělávání a umění se pohybují téměř třicet let. „I když to nebyl náš prvotní záměr, v daném okamžiku se propojilo vše, čím se prakticky celý život zabýváme: věnujeme se vzdělávání, vedeme workshopy pro děti i dospělé, organizujeme umělecké projekty, diskuze, výstavy, přednášky,” říká Kateřina Fojtíková. „Když jsme poprvé procházeli budovou školy, bylo nám jasné, že jde o místo, které má vazby na místní komunitní život,” popisuje.

S životem v komunitě a sdílením mají oba zakladatelé bohaté zkušenosti. Byli společně na stážích ve Francii, Španělsku, USA a Kanadě. „V rámci naší umělecké praxe jsme si dobře vědomi toho, jak je realizace veškerých projektů závislá na spolupráci. Sdílený prostor proto dobře známe,“ odpovídá Kateřina Fojtíková na otázku, jak jde skloubit soukromí a kulturní centrum v jedné budově. „Zásadní pro nás bylo, že místní lidé, kterým na Šedivinách záleží, byli nastavení na to nás přijmout. Cítili jsme se vítaní a měli jsme dojem, že poptávka po místě určeném k setkávání a kulturních aktivitách tady je,” upřesňuje.

Proškrábat se k původní škole 

Škola byla postavená v roce 1898, výuka v ní začala hned v ten samý rok a probíhala až do poválečného odsunu Němců. Místní nadšenecký historik Milan Práza vzpomíná, že i po válce byla budova místem kulturního dění – fungovala zde knihovna, v šedesátých letech kino, konaly se zde různé taneční zábavy, karnevaly i rodinné oslavy. V devadesátých letech začal kulturní život v budově utichat až se v roce 2020 obec rozhodla, že ji prodá. Přestože byla budova postavená na konci 19. století, do interiéru se mohutně promítla pozdější komunistická léta.

„První noc jsme spali ve spacácích ve třídě na zemi, protože to bylo jediné místo s parketami. Všude jinde byly plesnivé koberce a na nás trochu padla skepse. Pak jsme začali vyklízet učitelský byt a seškrabávat omítky. Zpod nánosů osmdesátých let na nás vykoukl secesní dům. Ta stará, původní škola tu stále byla! Ve třídě jsme se dokonce proškrabali až na původní tabuli,” vzpomíná Kateřina Fojtíková. 

Řadu památek na školní léta našla rodina na zarovnané půdě: lehce i těžko poznatelná vycpaná zvířata, staré školní lavice, počítadla, školní pomůcky, výukové plakáty i mapy. Nejzajímavější věci se ale překvapivě nalezly po cestě k potoku za domem. Místo v průběhu let patrně fungovalo jako skládka. „Našli jsme tu zubní protézu, pomůcky na chemii, dětské brýle, úlomky školních pomůcek, střepy původní keramiky i staré německé sardinky, lepidlo a bonbony,” vyjmenovává Kateřina Fojtíková.

Není překvapením, že Schule otevřela výstavou těchto nalezených artefaktů. „Z nalezených věcí jsme rekonstruovali původní třídu a otevření jsme spojili s velkou přednáškou o historii škol v kraji,” popisuje Kateřina Fojtíková začátek kulturního centra. Na tuto výstavu navázal chemický workshop pro děti s příznačným názvem „Kdy to bouchne” a do rekonstruované třídy se přijely na pár hodin učit i děti z nedaleké školy v Dobřanech.   

Ani muzeum ani klasická galerie, ale centrum kultury a setkávání 

První větší prostorovou proměnu mohli zažít návštěvníci Schule až s výstavou umělců Davida Böhma, Slavomíry Ondrušové, Jiřího Franty a jejich studentů z Akademie výtvarných umění v Praze. Zmíněná skupina se sešla v Schule a během šestnácti hodin dala vzniknou 750 kresbám, které pokryly zdi třídy.

„Tato výstava zároveň poukazuje na fakt, že nejsme muzeum,” upozorňuje spoluzakladatel Schule Richard Wiesner. Program Schule je rozdělen do čtvrtletních projektových bloků, ve kterých přináší aktuální společenská nebo kulturní témata. „Koncipujeme je společně s oslovenými umělci, a na jejich výstavu navazujeme v doprovodných programech. Naším přáním je být fyzickým místem pro setkávání a propojování lidí nebo spolků, kteří se zajímají o konkrétní téma. Důležité je pro nás provazování s krajem, kde se Schule nachází a péčí o něj,” popisuje Kateřina Fojtíková. „Program na příští rok bychom chtěli navázat na rytmus kraje. Chystáme například téma „Zimní práce”, pro které jsme oslovili kurátorku Umělecko-průmyslového muzea Markétu Vinglerovou, která se dlouhodobě zabývá různými formami textilní tvorby. V rámci tohoto tématu se budeme v různých formách zabývat tím, co místní lidé dělali po staletí v zimě, která tu může být velmi tuhá a dlouhá,” dodává.

Minulost i současnost v programu i na zahrádce

Linka prolínání s místem a historií je patrná i v dosavadním programu Schule. Na jaře ve staré škole proběhla pro rodiny s dětmi ochutnávka Montessori pedagogiky se zakladatelkou Montessori školy Zvoněnka v nedalekém Náchodě.

„Zajímavé bylo, že jsme po workshopu s lektorkou procházely původní pomůcky, co se našly na půdě, a řada z nich – třeba ty pro desítkovou soustavu – se těm montessori hodně podobala,” popisuje Kateřina Fojtíková. „Podobné je to s výukovými plakáty. Až podrobnějším zkoumáním jsme zjistili, že byly vytvořené pro toto místo. Rostliny i škůdce z plakátů potkáváme v okolí i na naší zahrádce. Stejně tak jedna z objevených vycpanin, která je těžko rozpoznatelná, je podle sousedů pravděpodobně hryzec vodní, který mi tu minulý měsíc vyplenil zeleninový záhon. Možná až nastudujeme všechny plakáty, budeme na zdejší zahradničení dokonale připraveni. Pořád máme co objevovat!” směje se Kateřina Fojtíková. 

Hele, tati, tohle je kontryhel

Kromě lokální a ekologické linky se Schule soustředí na nabídku programu pro děti, který svede dohromady i dospělé. „Získat důvěru lidí v kraji chce čas. Může se objevovat přirozený ostych k tomu, co v Schule nabízíme. Když přijdou dospělí s dětmi, snáze se navazuje kontakt než když by měli přijít sami na výstavu nebo přednášku,” upřesňuje spoluzakladatelka Schule.

Z nabídky pro děti se radují i místní rodiče. „Naše dcera si z bylinného workshopu odnesla spoustu postřehů. Na procházkách mi ukazuje kontryhel a holčičí, tedy samičí, kopřivy, ze kterých jí semínka,” popisuje jeden z místních tatínků. Mluví o semináři, během kterého se účastníci s lektorkou Adrianou Řehákovou, která je srostlá s místním krajem, procházeli po loukách kolem Schule a učili se poznávat a zpracovávat lokální byliny. „Na podzim chystáme pokračování. Vydáme se za zajímavými houbami, které v okolí rostou,” upřesňuje Kateřina Fojtíková. 

Černej dráp a mrtvá užovka na příměšťáku

Prozatím největší akcí pro děti byl letní, výtvarně-hudební příměstský kemp. Na pětidenním programu se sešla více než dvacítka dětí ve věku od šesti do patnácti let. Děti pocházely jak z horského okolí, tak ze vzdálenějších měst včetně Prahy.

„Když vidím děti jak se ponoří do nějakého projektu, spolupracují, využijí to nejlepší co v nich je a neřeší, kdo odkud pochází, tak cítím velkou radost,” popisuje Kateřina Fojtíková. Účastníci příměstského tábora měli možnost pod vedením několika lektorů vyzkoušet práci s grafickými technikami, kresbou, malbou, objektem, tvorbou ze dřeva a vznikly dokonce dvě nové kapely. Jedna z nich – Černej dráp – složená z dětí kolem šesti let ke svému singlu dokonce natočila videoklip. 

„Vedli jsme s lektory kempu dialog o tom, zda se tak rozmanitá skupina dětí nebude navzájem rušit, ale nakonec to fungovalo skvěle. Na mladší působilo dobře, když viděli soustředění starších. Fungovala i vzájemné inspirace vedoucí k vyzkoušení různých technik,” popisuje Kateřina Fojtíková. „Jednotlivé skupinky se utvářely podle zájmů dětí a konstruktivní spolupráce ve skupince byla nutná k vytvoření finálního výstupu, na kterém dětem záleželo,” dodává k dynamice mezi dětmi. K příjemnému prostředí přispívala i velkorysost prostoru.

Děti měly k dispozici ateliér ve třídě, půdu, plácek před školou, potok i louku. „Když měly mladší děti problém s pozorností, proběhly potokem, daly si zmrzlinu, rozvalily se do louky a pak přišly s novou chutí tvořit,” dodává. Okolní prostředí bylo i zdrojem pro další tvoření, například když jeden z chlapců objevil u potoka mrtvou užovku. Děti ji pak malovaly, vyrývaly na destičku a tiskly na papír. 

„Ze své učitelské praxe vím, že když se děti do něčeho tlačí nebo naopak netlačí vůbec, udělají toho stejně. V rámci zpětné vazby proběhla mimo jiné i debata, jestli je v pořádku, že děti pobíhají venku, když už jim rodiče kemp zaplatili, zda bychom je neměli do tvorby více pobízet. Potvrdilo se mi ale, že nutit do ní nemá vůbec smysl. Překvapilo mě, že i tak děti udělaly velkou spoustu práce. A radost to dělalo i lektorům. Společně s dětmi zkoušeli různé techniky, které mohou využít ve vlastní praxi ať už jako umělci nebo lektoři. To vzájemné obohacování je nabíjecí,” uzavírá Kateřina Fojtíková.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.