Očima expertů - Dílny ve škole 21. století

Pokud se vrátí do škol pracovní činnosti, vzroste zájem žáků o technické obory, tvrdí zástupci firem. Je tomu skutečně tak? A co by se mělo v podobném předmětu učit?

Více odborných předmětů a návrat pracovní výuky. Alespoň podle analýzy Návrhy na inovaci Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání je to recept, jak na základních školách zvýšit zájem o technické obory. Během celého druhého stupně by měli žáci absolvovat alespoň čtyři hodiny odborných předmětů týdně, povinně by přitom mezi nimi měly být pracovní činnosti.

Totéž zdůrazňuje předseda Asociace malých a středních podniků ČR Karel Havlíček. Praktická výuka je podle něj nezbytná k tomu, aby si děti vytvořily vztah k manuální práci, „naučily se pracovat s hmotou“ a víc se pak hlásily na střední odborné školy. Myšlenku podpořila vláda, zatím ale jen slovně. Například ministryně školství Kateřina Valachová zmínila, že „podporu polytechnického vzdělání považuje za velmi významnou“.

Co by se měli žáci v pracovkách konkrétně učit, aby předmět přinesl kýžený efekt, tedy zatím není jasné. Podle Rámcového vzdělávacího programu pro příští školní rok je na druhém stupni ve vzdělávacím oboru Člověk a svět práce, kam by předmět spadal, povinný jen okruh Svět práce. Ten, jak název napovídá, pomáhá žákům hlavně s přípravou na budoucí povolání. Z dalších sedmi okruhů, které sem patří (například Design a konstruování, Pěstitelské práce a chovatelství či Provoz a údržba domácnosti), si můžou školy vybrat.

Autorce tohoto textu se při vzpomínce na pracovní výuku vybaví hrabání listí v okolí školy, otrhávání jablek, teoretický výklad, jak vypadají hoblík, úhelník a rašple, a pár hodin v dílnách, během kterých vyrobila dřevěného ježka na kolečkách. Tím její školní zkušenost s hmotou končí, a že by díky ní chtěla na průmyslovku nebo řemeslný obor, ji tehdy určitě nenapadlo. „Podobná praxe je bohužel až na výjimky součástí školních osnov. Žáci takovou výuku nezřídka berou jako nutné zlo,“ uvádí Ilona Zelenková z Hospodářské komory ČR.

Náplň pracovek se samozřejmě liší školu od školy, stejně tak záleží na konkrétním vyučujícím. „Vzpomínám na dílny velmi rád, vyrobit plechovou lopatku či kovový rám zrcadla bylo parádní, u rodičů potom visel až do jejich smrti,“ říká třeba Jan Zikeš z Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR.

Jak by tedy pracovní činnosti měly vypadat, aby byly pro žáky užitečné? Je nějaká modernizace vůbec v možnostech základních škol? A vážně platí, že pokud budou mít žáci víc praktické výuky, tak jejich zájem o technické obory vzroste? Ptali jsme se expertů.

• Jiří Zajíček, předseda Unie školských asociací ČR

Zda má výuka dílen pozitivní vliv na vztah žáků k technickým oborům, se nedá jednoznačně říci. Školám by asi nejvíc vyhovovalo, kdyby měly prostor pro nabídku nějakých technických činností jako alternativy k výuce jiných předmětů, třeba druhého jazyka. Žáci inklinující k pracovním činnostem a technice by si tuto možnost vybírali. S tím ale souvisí problém s vybavením. Odhaduji, že aktuálně ho má méně než polovina škol, a není levné. Některé školy využily prostředky z operačních programů, to ale nelze považovat za systematické řešení.

A jak by měla výuka vypadat? Podle mě by se mělo postupovat od nejjednodušších prací, například se dřevem, kovem a plastem, a postupně pokračovat například s elektronikou nebo roboty.

• Bohumil Kartous, vedoucí komunikace EDUin

Do oblasti vzdělávání a výchovy patří samozřejmě i manuální práce. Před tím, než budeme přijímat nějaká řešení, je ale dobré si uvědomit, co to v roce 2017 znamená práce a co bude znamenat do budoucna. Vazba mezi technickými obory a dílnami na ZŠ v představách některých propagátorů je naivní. Pokud někdo soudí, že se tím zvýší procento žáků horujících pro řemesla a technické disciplíny, zoufale se plete. Podobná vazba nevzniká na základní škole. Školy by mohly zprostředkovávat žákům vhled do toho, jak si představit práci ve 21. století. To ale nemluvíme o skanzenu zvaném dílny.

Pracovní činností by mohlo být například napsat srozumitelný e-mail, zařídit výlet pro celou třídu, vymyslet třídní logo či složit třídní hymnu. Nebyl by asi problém pořídit do každé školy 3D tiskárnu, učit děti vyrábět si komponenty a z nich pak ručně sestavovat konečný produkt. Když ale byla vypsaná poslední výzva z evropských zdrojů na vybavení dílen, nebylo možné z těch peněz koupit nic, co má software. Toto nastavení mělo na svědomí české Ministerstvo školství.

• Radovan Burkovič, prezident Asociace pracovních agentur

Se zavedením dílen souhlasím – pokud budou podávány zábavnou formou a budou reagovat na moderní poznatky. Výrobou stojánku na pohlednice v době MMS a Facebooku nikoho nenadchnete. Cesta vede přes moderní technologie. Protože jinak se dočkáme efektu, kdy postarší pedagog v modrém plášti bude vysvětlovat u ponku rozdíl mezi pilníkem a rašplí, zatímco žactvo bude dávno doma chrlit své obrobky z vlastnoručně sestavených a naprogramovaných 3D tiskáren. Nesetkal jsem se s tím osobně, ale četl jsem o škole, kde žáci ve výuce postupně sestavili dron s kamerou, naučili se ho nabíjet, ovládat a pak osnímkovali školu zvenčí a vyrobili 3D virtuální prohlídku. Díky tomu třeba objevili puchýře na krytině ploché střechy, kudy zatékalo, nebo ptáky hnízdící v odvětrání. A procvičili si nejen manuální znalosti, ale i fyziku, matematiku, programování a věci ohledně podnebí.

• Jiří Zlatuška, předseda školského výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

Povinné dílny jsou anachronismus. Důležité je motivovat děti k tvůrčímu používání technických prostředků a pochopení výsledků přírodních věd, jejichž praktické aplikace moderní techniku spoluvytvářejí. Těžiště úspěchu nebude v souvislosti s Průmyslem 4.0 v manuálních dovednostech nebo síle svalů, ale v tom, jak dovedeme používat tvůrčí schopnosti, fantazii a technická zařízení a jak dovedeme pochopit účinky jejich užití. Investice do takové výuky by však byly závratně vysoké a kvalifikovaní učitelé by se pro tento typ činnosti ve velkých počtech nejen nenašli, ale zejména nezaplatili.

• František Dobšík, předseda Českomoravského odborového svazu pracovníků školství

V to, že se díky praktické výuce vztah žáků k technickým oborům zlepší, samozřejmě doufám. Především vidím přínos pro podporu učňovského školství, tedy výuky řemesel, zvláště vzhledem k tomu, že naše společnost trpí nedostatkem kvalifikovaných řemeslníků a pojem „zlaté české ručičky“ se stává historií.

Osobně jsem se setkal třeba s používáním robotických stavebnic a velmi se mi takový přístup líbí. Nicméně toto jsou zejména způsoby, jak výuku zpestřit. V každém případě by mělo zůstat zachováno to hlavní – žáci by se měli seznámit různými druhy materiálů a způsoby jejich zpracování, poznat například základy elektroinstalace. Což jsou znalosti, které jim poslouží bez ohledu na to, jaké zaměření si vyberou.

• Ilona Zelenková, koordinátorka projektu Cechy v rámci Hospodářské komory ČR

Návrat dílen do osnov základních škol prosazuje Hospodářská komora dlouhodobě. Považujeme za nezbytné, aby se vztah k technickým oborům rozvíjel už u dětí ze základních, a dokonce i mateřských škol. Veřejnost stále považuje řemeslo za něco zastaralého, což není pravda. Většina řemeslných oborů dnes pracuje s nejmodernější technikou, řemeslo jde kupředu jako kterýkoliv jiný obor, mění se technologie a způsoby zpracovávání materiálů.

Existuje už několikaměsíční dobrá zkušenost z projektu na podporu řemesel do škol s názvem Kdo umí, ten umí aneb vtáhnout rodiče do hry. Pilotně byl projekt zahájen na SOŠ stavební a zahradnické v Praze a přidávají se další. Žáci tu mají možnost vidět reálnou práci zedníka, obkladače nebo elektrikáře. Cíleně by mohl být projekt zaveden i na druhé stupně základních škol.

• Jan Zikeš, vedoucí tajemník Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR

Samo o sobě zavedení povinných dílen moc nepomůže. Dílny musí být zajímavé, šlo by je například spojit s exkurzí do atraktivní výroby, nakouknout do hasičárny nebo depa metra. Určitě se ve třídě najde rodič, který má podobné možnosti a rád se vytáhne. Zároveň by se při výuce mělo „začít od začátku“, třeba jak se obsluhuje elektrická vrtačka, jak opravit kapající kohoutek, ale zejména bezpečnostní předpisy – že se fén nepoužívá ve vaně, kočka nestrká do mikrovlnky. Tedy praktické věci do domácnosti i do života.

• Miloš Rathouský, sekce zaměstnavatelská Svazu průmyslu a dopravy ČR

I když dost žáků může mít pro tyto činnosti nadání, nemají v jiných předmětech možnost si je vyzkoušet. Velká část škol výuku praktických činností zrušila, protože vzdělávací programy ji už povinně nevyžadují. Proto je dobré podpořit všechny školy, které pochopily, že k vyváženému vývoji člověka jsou potřeba nejen intelektuální znalosti, ale také praktické zkušenosti. Myslím, že podstatné je, aby se v dílnách žáci setkali se skutečnými věcmi, nástroji, materiály a přístroji a aby pak viděli výsledky své práce. Takže to může být jak klasická práce s materiály, tak i stavba či programování různých automatů. Nejvíc motivující je, když si navíc mohou se svými výtvory zasoutěžit.

• Monika Junicke, analytička Raiffeisenbank

Souhlasím s tím, žáci by se měli všestranně rozvíjet, a to již od útlého věku. Některým žákům dílny mohou pomoci najít vztah k technickým odborům a ovlivnit jejich výběr střední školy. Podle mého jsou důležité například exkurze do samotných podniků nebo na úřad práce, kde děti uvidí, co který obor v praxi obnáší. Ale abych do toho vnesla trochu ekonomického pohledu –. Pokud se na technické obory bude pohlížet jako na druhořadé zaměstnání, které na trhu není adekvátně oceněné, děti nebo spíš jejich rodiče se pro ně budou rozhodovat jen stěží a dílny, ač moderní, to moc neovlivní.

• Jiří Šteg, ekonom

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.