Popadané stromy přes cestu prořezali, aby mohla spolužačka projet. Jak gymnázium přijalo studentku na vozíčku 

„Paní učitelko, budeme ve třídě, nebo půjdeme ven?” Ještě před začátkem hodiny padla stejná otázka v různých obměnách ze strany dětí hned šestkrát. Žáci Gymnázia Přírodní škola jsou na vyučování venku zvyklí a je pro ně naprosto standardní. Běžně se ho účastní i Boženka Hradilková, které lékaři kvůli spinální svalové atrofii po narození dávali dva roky života. Nyní je jí čerstvě jedenáct a na gymnáziu chodí do primy. Ve škole, kde se ráno nejen zpívá na shromáždění všech studentů, ale děti také tráví venku týdny s batohem a v pohorkách na expedicích. Bóža, jak jí všichni říkají, se svými spolužáky absolvuje všechno. 

Fantastická zvířata obsadila primu

Jde o poslední vyučovací hodinu a ven nakonec děti nešly. Navíc jich na hodinu přišlo několik pozdě. Proč? Bylo to vůbec poprvé, kdy měly hodinu biologie v lavicích. „Prvně jim vyučování pokračovalo po obědě ve třídě, proto se tak trousily. Potřebovali jsme pokročit i v zadání z předchozích hodin, kdy měly vymyslet fantastické zvíře a popsat ho, takže jsme zůstali tady,” vysvětluje učitelka biologie Anežka Koutníková v učebně s názvem Ženeva. „Ta je primárně přírodovědná. Pak tu máme Atény, které jsou umělecké, Tokio je matematická učebna a třeba Londýn zase jazyková,” dodává.

V Ženevě se to tak hemžilo zvířaty jako letouch malý, vosorypec létavý nebo hostit potatonum. I fantastičtí tvorové se ale musí řídit pravidly. „Nejde, aby mělo zvíře půl tuny, centimetrové nohy, žádná křídla a umělo létat,” popisuje učitelka hodnocení podobných úkolů, které zpracovává i Bóža. Jedinou úlevu má z tělesné výchovy, takže i ona musela zvíře vymyslet a popsat. Pro dítě se spinální svalovou atrofií nic lehkého – pohnout se totiž může jen minimálně, lehce hýbe rukama či hlavou, kterou ale sama dlouho neudrží a potřebuje podpěru. Za noc se musí také několikrát polohovat, ráno je třeba ji rozcvičit a obstarat hygienu. Pak obléci a dostat se do nové školy, protože změna byla prakticky vynucená. 

Spolužáci vzali pilu a cestu mi prořezali

„Na základce, kam jsem chodila, už nebyl druhý stupeň bezbariérový, takže jsme museli najít jinou školu. Chtěli jsme zkusit gymnázium, kdyby se mi to povedlo. Bratrova třídní učitelka má na Přírodní škole syna a doporučila nám ji,” popisuje Bóža, proč se vydala zrovna touto cestou. Přijímací zkoušky nakonec zvládla s přehledem. Udělala je ze všech nejlépe a mohla vyrazit na pětidenní „úvoďák”, který byl plný výzev nejen pro ni, ale i ostatní. 

„Vzali jsme to po cestě, přes kterou byly popadané stromy. Neměla jsem je jak objet a přes ně to taky nešlo. Pan učitel měl ale s sebou v batohu pilu, takže kluci ke stromům naběhli a prořezali mi cestu. Bohužel jsme za pár stovek metrů narazili na další popadané stromy, kterých bylo hodně, a tentokrát bylo i pro ostatní náročné se přes ně dostat, tak jsme to nakonec museli otočit všichni. Ale i tak mi poprvé cestu našli,” vypráví Bóža, která měla po úvodním týdnu seznamování s celou školou ještě víkendový „adapťák”, kde byla jen se svými budoucími spolužáky. „Bylo to super,” dodává se širokým úsměvem. 

Ač je na vozíku a hýbe se jen málo, žádným aktivitám se nevyhýbá a naopak je spíš vyhledává. Hraje například florbal v pražské Ruzyni, kde je brankářkou. Ze školy jezdí autobusem, na který jí doprovodí asistentka a v něm cestuje se spolužákem, který bydlí o vesnici dál. „Máme společnou cestu, takže jezdíme spolu,” popisuje Jakub, který má zrovna službu na úklid a po poslední hodině zametá učebnu. A protože zadání pro primány znělo „vymyslete fantastické zvíře, které představíte“, musela ho odevzdat i Bóža, na kterou se v hodině nedostalo. 

„Jmenuje se kamenom, žije v jezerech a chodí po dně. Ale strašně pomalu, třeba dva kilometry za hodinu. Za to sežere skoro všechno, co potká,” představuje tvora Bóža, která k tomu má i zápisky. Dělala je sama. Píše si je i při hodinách, kde jsou jí k dispozici asistentky. 

Bóža měla štěstí hned dvakrát

„Když něco nestíhá, vyfotím jí to nebo zapíšu, jinak se toho ale snaží dělat co nejvíce sama,” popisuje jedna ze dvou asistentek Luisa Tylová. Rodina pomoc pro dceru sháněla od června. Pro Bóžu jsou asistenti stejně zásadní jako bezbariérový přístup, který ani dnes není pro každou školu samozřejmý. Většina jich totiž sídlí ve starých budovách s dlouhými schodišti, kam se žáci s handicapem nedostanou. I Bóža měla v případě přijetí do Přírodní školy štěstí hned dvakrát. Jednak se otevírá nová třída jen jednou za dva roky a osmileté gymnázium má pouze čtyři třídy s kapacitou maximálně 100 dětí. Za druhé sídlí nově v budově na pražské periferii. Kdyby se nepřestěhovala a i nadále byla na své původní adrese v centru města, paradoxně by na ní nemohla studovat ani Bóža. 

„Nebyla bezbariérová a nemohli bychom ji přijmout. Působili jsme ve druhém patře, přístup jen přes schody, prostě by to nešlo, i kdyby udělala přijímací zkoušky na jedničku, jak je udělala,” vysvětluje učitelka biologie Anežka Koutníková. V nové budově mají nyní výtah a bezbariérové je celé horní patro. „Nemyslím si, že by to ostatní školy nechtěly udělat, ale není jednoduché budovy pro vozíčkáře uzpůsobit, když jsou staré. A nová výstavba je nejen drahá, ale i zdlouhavá. Překážky se dají vyřešit a obejít, ale je jich opravdu hodně,” dodává s tím, že mít Bóžu ve škole následně přináší spoustu plusů. 

Studenti se naučí přijmout jinakost

Spolužáci mají od mala v blízkosti někoho s handicapem a učí se, jak společně vycházet a pomáhat si. Současně musí vedení školy také vymýšlet a uzpůsobovat plány tomu, aby byly výlety dostupné pro všechny studenty. „Na expedicích jsme museli například hledat místa s elektřinou, aby si Bóža mohla dobít vozík. Na ven má terénní s lepšími gumami, ale musí se dobíjet pravidelně. To jsou věci, které děti od mala učí mít více empatie vůči jinakosti, jsou to obrovské benefity do budoucna pro ně i pro Bóžu,” doplňuje učitelka, podle které budou děti s přibývajícím věkem společně trávit více času i mimo vyučování. 

Gymnázium Přírodní škola je svou výukou unikátní a jejímu pojetí se věnuje i jeden z dílů pořadu Jak se dělá dobrá škola v produkci České televize, na kterém spolupracoval také EDUin. Školní rok končí několikatýdenní expedicí a škola se snaží maximálně využívat příležitostí, kdy se děti mohou učit venku. Jednou za měsíc například tráví venku, mají terénní výjezdy s outdoorovou výukou i tematické středeční programy, při kterých občas chodí ven či do zoo, do muzeí a galerií. V pražské Stromovce například zkoušejí fyzikální zákony sami na sobě, a přesto to není škola jen pro kluky se zájmem o přírodní vědy. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.