Posedlost diplomy, soukromé doučování a okupační stávky, i to jsou školy v Řecku, říká česká maminka

Do Řecka jsem odjela jako delegátka. Původně se mi sem ani moc nechtělo, ale nakonec mě přesvědčili slibem, že za léto u Středozemního moře budu moct odjet na zimu do nějaké větší exotiky. Po pár týdnech tady jednu mou svěřenkyni porazilo auto a já s ní jela do nemocnice, kde ji ošetřoval moc příjemný lékař. Na tu zimu jsem ještě odjela, ale pak jsem se vrátila a zůstala s ním na Korfu. Postupně se nám narodil Janis, kterému je dnes dvacet, a Ofélie, které je teď šestnáct let.

Řecko miluji a Korfu obzvlášť, ale musím říct, že ne všechno tu je úplně růžové, což se týká hlavně veřejných služeb, jako je zdravotnictví nebo školství. Obecně je třeba říct, že Řecko se ještě stále nevzpamatovalo z velké finanční krize kolem roku 2010. Teď navíc přišla ještě větší rána, kterou uštědřil turismu koronavirus. Je tu málo peněz na všechno, státní zaměstnanci včetně učitelů jsou mizerně placení a z velké většiny jim tedy schází motivace poskytovat kvalitní službu. Věřím, že třeba v Athénách bude situace jiná a školy lepší, ale ostrovy byly vždy trochu specifické.

Povinná docházka trvá devět let, maturita je obrovský strašák

Vzdělávání v Řecku začíná mateřskou školou. Ta je určena pouze dětem pracujících rodičů a vždy jich byl velký nedostatek. Naše děti se tam dostaly jen proto, že můj muž byl velmi málo doma a já s dětmi mluvila česky, takže řecky skoro neuměly a bylo třeba jim dát nějaký základ pro další zařazení do systému.

Pak následuje základní škola, která má šest ročníků. Tady se hodnotí pomocí písmen A–D. Pak následuje tříleté gymnázium, které sídlí vždy v jiné budově a hodnotí se tu body v rozpětí 1–10. Tím končí povinná školní docházka a dál už to začíná být pestré.  

Děti, které jsou spíš studijní typy, jdou po základní škole na všeobecně vzdělávací lyceum, další mohou nastoupit na technická lycea. Pokud se někdo učit nechce, může jít do učení, což znamená, že přestane chodit do školy a řemeslo se učí přímo od nějakého konkrétního živnostníka. Tím se ale cesta ke vzdělání neuzavírá, protože v zemi existuje velmi mnoho různých možností – kurzů a nástaveb.

Na vysokou školu se přijímací zkoušky nedělají, jako vstupenka slouží skóre z maturity – písemných testů z několika předmětů. Musím říct, že ta maturita je šíleně těžká, a pokud chce dítě studovat prestižní obor jako je medicína nebo právo, v podstatě musí dosáhnout průměru známek blížícímu se 100 %. 

Jelikož je to obecně v povědomí rodičů, Řekové už dlouho dopředu vyhlížejí vysoké školy v zahraničí, kam se jejich dítě dostane snadněji. Například na univerzitě v bulharské Sofii studuje několik tisíc mladých Řeků, bez stresu a v pohodě.

Posedlost certifikáty, stovky eur za doučování

V řeckých školách se klade obrovský důraz na starořečtinu, která je složitá a se současným jazykem nemá prakticky nic společného, a řecké dějiny. Je fajn znát kulturu a historii svého národa, ale tady se to vážně trochu přehání. Rok mají předmět Illiada, rok předmět Odyssea a rok Helena. Bohové se řeší v řecké mythologii, když se do největších podrobností probírají všechny vztahy a životopisy bohů a polobohů. Detailně se řeší boje s Tureckem a další kapitoly řecké historie, ale za cenu toho, že se většinou nestihnou probrat světové moderní dějiny, takže málokterý student na Korfu by byl schopen říct, kdy začala druhá světová válka. 

Naproti tomu je ale třeba uznat, že se děti učí už od nejútlejšího věku anglicky a na gymnázium si přibírají další cizí jazyk. U svých dětí vidím, že jejich znalosti třeba v přírodních vědách nebo matematice jsou naprosto srovnatelné s tím, co by asi uměly z Čech. I když je řecký systém zkostnatělý a plný biflování, nějaké ovoce nese.

Další zvláštností řeckého vzdělávání je, že rodiče jsou naprosto posedlí různými diplomy a certifikáty. S tím je spojený také paralelní systém doučování, který je neskutečně nabobtnalý. Finanční krize jej trochu umravnila, ale stejně někteří rodiče neváhají už třeba druháčka hnát na celé odpoledne na další a další lekce a utratí za ně měsíčně klidně dvě stě eur. Jakmile se dítě začne učit anglicky, už je třeba platit soukromé hodiny, aby co nejdříve složilo třeba First Certificate of English nebo podobnou zkoušku. Je to vážně zajímavé, protože školní budovy jsou často zanedbané – to se opět s krizí zhoršilo – a třídy mnohdy přeplněné, což rodiče mlčky akceptují a raději utratí malé jmění za soukromé lekce. Ovšem děti z chudých poměrů, pokud nenatrefí na úžasného učitele, který jim věnuje čas nad rámec povinností, mají prostě smůlu.

Chcete kroužky? Opět musíte zaplatit

Co se týče inkluze dětí s postižením nebo různými poruchami učení, jsou tu pro ně buď zvláštní školy, nebo si prostě musí poradit v běžném proudu. Opět si myslím, že za to částečně můžou následky finanční krize. Systém poraden, jako je v Čechách, tady neexistuje. Rodiče by si museli sehnat dětského psychologa, zaplatit ho, prokousat se hromadou papírů. Možná ve velkých městech to bude jinak, ale tady se prostě řekne, že dítě nemá hlavu na učení a hotovo.

Pozici asistenta jsem aspoň u nás na Korfu nikdy nezaregistrovala, stejně jako třeba školní jídelnu. Něco jako odpolední družinu tu děti na prvním stupni mají, ale není v ní žádný zvláštní program, prostě si žáci píší úkoly a pak si třeba povídají nebo hrají. Ve školách nejsou tělocvičny ani venkovní sportoviště, nenabízejí žádné zájmové aktivity. Opět, můžete se věnovat ledasčemu, ale musíte to dětem zaplatit. Mnoho děvčat chodí na balet, kluci hrají fotbal, věnují se karate nebo třeba plachtění, ale zase každá aktivita stojí několik desítek eur měsíčně.

S čím jsem se nikde jinde nesetkala, a je to skutečně asi řecká specialita, jsou okupační stávky. Klidně už dvanáctileté děti třeba na dva týdny obsadí školu, aby dosáhly nějakých požadavků – u mojí dcery se třeba v 7. třídě dva týdny stávkovalo za lepší hygienu záchodků, které jsou na mnoha místech turecké a dost nevábné. Stávky mívají podporu rodičů i policie, což mi přijde skoro neuvěřitelné a dosud jsem si na to nezvykla.

V online výuce se plýtvá časem

Koronavirus samozřejmě zasáhl i Řecko, ačkoliv se tady téměř neuvěřitelně daří držet počty nakažených pod kontrolou. Asi je to tím, že máme opravdu tvrdá opatření a pokuty za jejich porušení se pohybují ve stovkách eur. Restaurace jsou zavřené, na ulici se nesmí po deváté večer a nejsou možné žádné cesty mimo okres.

Školy jsou v podstatě zavřené od listopadu. Na jaře online výuka nebyla, na podzim přece jen už nějaká je. Trochu bych čekala, že se na to během měsíců školy lépe připraví. Nedávno jsem sledovala výuku své dcery na lyceu. Hodina měla začít v 8:20, v 8:35 ještě nebyli zdaleka všichni připojení. Pak se kontrolovala jméno po jméně docházka, což zabralo asi čtvrt hodiny. Následovala konečně výuka a na konci se třeba pět minut zase zabilo tím, že se jeden student po druhém museli odhlašovat, aby učitel viděl, že vytrvali až do konce a nešli si uvařit kafe. Upřímně doufám – kvůli ekonomice, náladě ve společnosti i kvůli studentům – že se tahle situace co nejdřív přežene a pokud možno navrátí aspoň trochu zase do normálu.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.