Přijetí psa do útulku online? Není problém. Ke včelám a do stájí se ale studenti musí vrátit, říká ředitelka veteriny

Kdybych měla představit naši školu, řekla bych, že jsme dobrou volbou pro všechny, kdo mají rádi zvířata a chtějí s nimi spojit svůj profesní život. Vycházejí od nás veterinární technici a laboranti, ale mnozí studenti pokračují ve studiu i dál na vysoké škole. Jasně, učíme češtinu, matematiku, angličtinu i latinu, ale naprosto zásadní součástí studia je u nás praxe, tedy práce u zvířat a kolem nich.

Naše škola je takový slušný zvěřinec. Máme králíky, slepice, krysy, hady, ještěrky, dva koníky, sedm včelstev, jednu jalovici, a to jsem asi ještě na nějakou havěť zapomněla. Hlavními pečovateli jsou samozřejmě naši studenti, kteří se musejí naučit přistoupit ke koni, podojit krávu a postarat se o slepice v podmínkách podobných velkochovu. 

Krmí a uklízejí. Máme samozřejmě studenty, kteří vyrůstali na statku, ale spousta jich taky žije v paneláku a doma mají maximálně kočku, takže praxe je pro ně naprosto zásadní. Bohužel, už rok přichází v podstatě vniveč.

Jsem dost pyšná na to, jak naše škola uchopila distanční výuku. Myslím, že v teorii pozadu nejsme, už jen proto, že některé náročnější kapitoly z chemie, fyziky, matematiky nebo češtiny učitelé nahrávají, studenti si je stahují jako videosoubory ze školního disku a můžou si je pouštět, dokud je nepochopí. Nabízíme také online konzultace.

Učitelé jsou vážně vynalézaví a s maturanty dokážou skoro nemožné. Byla jsem třeba na hodině, v níž se probírala maturitní otázka „přijetí psa do útulku“. Ono to totiž není jen tak, je potřeba pejska vyšetřit a provést přesně stanovené úkony. Snad každý náš maturant psa má, takže si je vzali na hodinu a vyšetřovali ho před kamerou. Bylo to bezva! 

S maturanty jsem měla také několik online sezení, povídali jsme si, jak to zvládají a z čeho mají třeba obavy. Ráda jsem je viděla a navzájem jsme se ujišťovali, že uděláme všechno pro to, aby za pár měsíců měli maturitní vysvědčení v kapse.

Řidičák jim zajistíme, ale dost projektů jsme museli oželet

Ve třetím ročníku máme předmět Motorová vozidla, při němž se studenti naučí obsluhovat různé zemědělské stroje a získají za sedm stovek řidičský průkaz na auto. Takže teď těm, kteří nežijí v Hradci, sháníme a platíme autoškolu v místě jejich bydliště, aby o tu šanci nepřišli. Naopak mě mrzí, že zřejmě nestihneme oblíbený každoroční projekt, kdy studenti v předmětu Technologie a výroba potravin vymyslí výrobek, vyrobí ho, řádně označí a otestují v laboratoři, vymyslí mu název, provedou průzkum trhu a prodají ho spolužákům, ať už jde třeba o sýr, jogurt, zakysaný nápoj, nebo tlačenku. Obávám se, že tohle už nedoženeme.

Dohnat bychom ale mohli praxe, aspoň tomu pevně věřím. Počítáme s různými variantami návratu studentů do školy. Když se vrátí maturanti, teorii můžeme už jen opakovat. Spíše se vrhneme do laboratoře a ke zvířatům. U dalších ročníků jsme pak připraveni rozjet „akci prázdniny“ – tedy, že studenti z okolí se budou podle určeného harmonogramu jezdit starat o naše školní zvířata, studenti odjinud si pak praxi domluví buď sami u nich někde na statku či u veterináře, nebo jim ji seženeme a domluvíme my. Je třeba, aby se uzavřely smlouvy, třeba pro případ, že by student způsobil nějakou škodu nebo se zranil. Víme, že i teď chodí někteří někam pomáhat, ale je to tak trochu načerno. Rodičům se to možná nebude líbit, ale pokud to jinak nepůjde, mnoho jiných možností nemáme.

Jistou nadějí jsou pro nás teď nově povolené konzultace 1+1. I kdyby se nám totiž prváci vrátili už v půlce března, čemuž osobně moc nevěřím, nestihne se jich všech devadesát ve stáji protočit. Proto už začínáme poskytovat tyto konzultace pro studenty z okolí s tím, že se odehrávají ve stájích, případně ve včelařské dílně. Tradiční vyrábění propolisové masti a svíček jsme tedy letos také bohužel nezvládli, ale teď je třeba čistit včelám rámky a vůbec je připravit na jaro a léto. Nevidím rozdíl v tom, jestli se učitel se žákem sejde v učebně, nebo ve stáji.

Bez testů by se studenti vracet neměli

Situaci sledujeme, propočítáváme různé varianty, sestavujeme a měníme rozvrhy. Samozřejmě bychom už chtěli a potřebovali mít studenty zpátky ve škole, protože bychom mohli přestat shánět brigádníky do stájí a náhradní praxe na léto. 

Rozhodně je tu ale nechceme za každou cenu. Téměř dvě třetiny z nich bydlí na internátu, kde jsou na pokojích po třech, mnohdy napříč školami a ročníky. Testování zvládneme, naše škola je dost rozlehlá, logisticky v tom nevidím problém a odmítám pořád na všem jen hledat chyby. Dokud ale nebudou k dispozici spolehlivé testy, je podle mě šílenství vracet studenty a žáky do škol.

Když se studenty mluvím, nabádám je, aby si udrželi pracovní morálku a návyky. Ráno ať vstanou, převléknou se z pyžam a zapnou si kameru, abychom na sebe viděli a mohli se na sebe usmát. Dost mě štve, když o dnešní mládeži slyším mluvit jako o „ztracené generaci“. Už přece bylo na světě mnohdy hůř, a lidstvo se tím posunulo. Za války vyrůstaly děti, s jejich studiem to bylo všelijaké, a přesto se z nich stali třeba skvělí vědci, nebo aspoň běžně vzdělaní lidé. 

Já sama učím biochemii, a když vidím, jak studenti umějí čím dál lépe dělat prezentace, zpracovávat informace, jak zacházejí se svým časem, nemám o ně až tak velký strach. Všichni makáme, zlepšujeme se, studenti jsou čím dál samostatnější. Naším úkolem teď je naučit se být trpěliví a improvizovat. Snažím se na každé situaci vidět pozitiva a pevně věřím, že to společně zvládneme.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.