Princezny přinášejí peníze. Informace o historii však hledejte jinde

Je nedělní letní dopoledne a hořovický zámek se nezvykle rychle plní návštěvníky. Čeká je prohlídka zámku s princeznou. Princezna Verunka s korunkou na hlavě oděná v oranžových šatech budí v malých holčičkách nadšení. Stejně poutavé je její povídání o „bláznivé tetě“ a jejích ztřeštěných kloboucích, které si malí hosté mohou vyzkoušet, následuje prohlídka čajového servisu, ze kterého si princezna s přítelkyněmi dává odpolední čaj, nebo historka o zrcadle, které do roka splní všechna přání. V knihovně dostanou děti několik pohádkových hádanek, poté se s princeznou mohou i vyfotit a půlhodinová prohlídka končí.

O co nadšenější jsou děti, o to překvapenější jsou odborníci. „Přesně takto vypadá většina dětských programů na českých památkách. Děti nabývají naprosto mylného dojmu, že život na zámcích znamenal jen zábavu, krásné šaty, procházky v zahradách a projížďky v kočárech,“ říká Naděžda Rezková Přibylová z Národního památkového ústavu. „Přitom šlechtici měli mnohdy velmi tvrdý život, museli se starat o hospodářství, které k zámku náleželo. A zkuste někdy navštívit komnaty v lednu. Teploty klesají k nule, všude je nesnesitelná zima a vlhko, žádná elektřina nebo vana horké vody, žádná splachovací toaleta,“ doplňuje odbornice na vzdělávání na památkách. 

„Nechceme balit historii do líbivého pozlátka,“ vysvětluje Naděžda Rezková Přibylová. „Je to vždy o vkusu dospělých, co pro děti vyberou, zda princeznu v líbivých šatech, nebo vzdělávací prohlídku,“ doplňuje. Zároveň ale připouští, že akce v kostýmech, ač mají různou úroveň, jsou mezi návštěvníky velmi oblíbené a přináší do pokladen hradů a zámků potřebné peníze. Edukátoři nad nimi proto přivírají oči. Za přísun peněz do hradní kasy je ostatně rád i kastelán šumavského hradu Kašperk Václav Kůs. „Rodiny jsou důležitá cílová skupina, proto přizpůsobujeme nabídku i pro ně,” říká kastelán hradu, který patří městu Kašperk. Na jaře spolupracuje hrad se školami, v létě a v průběhu podzimních víkendů láká rodiny s dětmi. Nejmenší děti ve věku od šesti do jedenácti let na Kašperku plní úkoly a tím zachraňují zakletou pohádkovou postavu. Pro starší děti je připravena dobrodružná výprava a nebo příběhy kameníků a zedníků. „Považujeme se zároveň za vzdělávací instituci, proto je pro nás důležité, abychom přístupnou a srozumitelnou formou přiblížili historii a kulturní dědictví nejmladším návštěvníkům. Chceme také vychovávat novou generaci, která po hradech a zámcích bude jezdívat,” doplňuje kašperský kastelán.

Zážitková pedagogika místo zábavy

Vzdělávání jako poslání. Takové heslo razí i šlechtická rodina Lobkowiczů, která spravuje řadu památek, mimo jiné zámek Nelahozeves nebo rodný dům Antonína Dvořáka. „Edukačním programům věnujeme rok od roku více času. Odhadem se jedná o polovinu našich aktivit,” říká vedoucí vzdělávání Dita Baker. Na nejmenší školáky čeká výroba herbáře z větviček, listů, květin a plodů. Větší děti dostanou pracovní list, do kterého zaznamenávají poznatky o výtvarných i hudebních dílech týkajících se historie rodiny Lobkowiczů. Ve Dvořákově rodišti se zase studenti seznamují s literárními díly Dvořáka a Karla Jaromíra Erbena. Sami ztvárňují postavy vystupující v Erbenově Polednici. 

Příkladů je celá řada – soukromé subjekty, jako je například zmíněný zámek Nelahozeves, si programy vytvářejí samy, o vzdělávání na více než stovce státních hradů a zámků se stará edukační oddělení Národního památkového ústavu. Nepoužívají ale žádné kostýmy, nepotkáte princeznu, bílou paní, čarodějnici, čerta ani vodníka. Návštěvníci sami odkrývají prastaré nástěnné fresky, ochutnávají středověké pokrmy nebo dávno používaná koření, rozdělávají oheň, umelou mouku a vyrobí placku, sáhnou si na repliku renesančního skla nebo se dozví, kam chodili šlechtici na záchod. „Tehdy se odkláníme od jednoduché zábavy a začínáme mluvit o opravdovém vzdělávání na památkách, o zážitkové pedagogice,“ míní vedoucí edukátorka Naděžda Rezková Přibylová. Nejde o množství informací, které si návštěvník z prohlídky odnese. Počty šlechtických rodů a letopočty nejsou zas tak důležité. Jde o opravdový zážitek. Aby si i dítě budovalo k historii a k předkům dlouhodobý vztah. Děti do čtyř let věku přitom podle Naděždy Rezkové Přibylové na zámky nepatří vůbec. „Nevidím nejmenší důvod, proč by se měly trápit, poslouchat výklad a někdy trápit i další účastníky, které naopak informace zajímají,“ říká. 

Jelikož historických míst je hodně a edukační oddělení Národního památkového ústavu má jen tři zaměstnance, vybírají si ke spolupráci většinou ty objekty, které nejsou návštěvnicky přetížené, jako bývají například Český Krumlov nebo Hluboká. Ke slovu tak přichází památky, jako je zámek Kroměříž se svou Květnou zahradou, kde si návštěvník se zavřenýma očima vychutná zvuk tekoucí vody nebo chutě jídel a koření, které byly v minulosti běžné. Jídla z mouky, s příchutí česneku, cibule a majoránky. Zjistí také, že mnoho pochutin se do Evropy dostalo až se zámořskými výpravami Kryštofa Kolumba. „Brambory, rajčata, šafrán nebo skořici byste do té doby hledali marně,“ vysvětluje edukátorka, která původně působila jako učitelka uměleckých předmětů. Prohlídky založené na smyslových vjemech jsou v Kroměříži připravené mimochodem i pro nevidomé. Mohou si sáhnout na odlitky štukové výzdoby, projít si místnosti a vyzkoušet různou akustiku, poslechnout si hudbu v tanečním sále a pocítit vlhkost a hlad v nejstarších částech zámku. 

V renesančním zámečku Bučovice dostanou hosté do rukou repliky nádobí a vyzkouší si, jaké to je nosit na krku naškrobený renesanční límec. Zámek Kynžvart nabízí hodinu etikety s knížetem Metternichem. Děti se naučí o stolování šlechty, o tom, jaké místo patřilo hlavě rodiny, kde seděly děti, zda jim vůbec patřilo místo u šlechtického stolu. Návštěvníci porovnávají dnešní stolování a stolování v minulosti. A není to jen o povídání. Sami aktivně rozmístí jmenovky kolem stolu. V nápadně vymalovaném sále na zámku Nebílovy zase najdou pralesní šelmy a pochopí historii fresek. Na Šternberku zjistí, jak se dřív topilo, kde si šlechtici myli ruce nebo že noční stolek dostal pojmenování podle nočníku, který v něm byl uložený.

„Děti jsou přehlcené počítači, telefony a televizí. Je krásné sledovat jejich radost, když si uplácají placku z mouky, poprvé vezmou do ruky obyčejné struhadlo nebo hrábě, se kterými se dosud nesetkaly. Obrovský úspěch slavíme s obyčejnými dřevěnými kostkami, které na sobě nedrží tak snadno jako oblíbené lego. Děti zjišťují, že z nich není jednoduché postavit hrad nebo město. A ohromně je to baví,“ líčí Rezková Přibylová. V písařské dílně zase vyzkouší, jak náročné je psát husím brkem. Následná prohlídka knihovny s nádhernými rukopisy ukáže, jak zruční a nadaní byli tehdejší písaři.

„Každému vybranému objektu šijeme vzdělávací plán přímo na míru. Znamená to místo navštívit, projít terén, vytipovat vhodné prostory a téma, které se k dané památce hodí. Poté přichází na řadu pilotní verze, prověřujeme třeba délku akce, aby byla pro danou věkovou skupinu únosná. V případě malých dětí se zamýšlíme i nad tím, aby měly kam jít na záchod, aby se mohly občerstvit nebo proběhnout bez obavy, že převrhnou cenný porcelán,“ vypráví s nadsázkou odbornice. Poté edukátoři předávají plán do rukou jimi proškolených lektorů, většinou průvodců, kastelánů nebo jiných zaměstnanců památky. Dál už je to podle Naděždy Rezkové Přibylové jen na jejich nadšení a šikovnosti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.