Škola by měla být místem, kde proudí reálný život, říká Pavel Kraemer

Ve školství se odehrává „tichá revoluce“. Stále více rodičů totiž podporuje alternativní přístupy učitelů k dětem. Motivace mají různé – od prostého cíle, aby se dětem ve škole líbilo, až k promyšleným úvahám o správném vývoji člověka, na který už tradiční školství nestačí. „Především by ve školství mělo dojít k inovaci cílů. Školy ale většinou nevědí, co si s touto myšlenkou v praxi počít,“ říká ředitel Institutu pro podporu inovativního vzdělávání Pavel Kraemer.

Vedete Institut pro podporu inovativního vzdělávání. V čem by měly nejvíce spočívat inovace ve školství?

Ve školách zatím došlo k posunu jen na papíře, ve státní koncepci, která už nepokládá za nejdůležitější osvojování znalostí či dovedností. Děti se podle ní mají ve škole naučit klíčové kompetence pro život, což by měl být oficiální úkol všech škol v České republice. Jen malé části z nich se to ale daří. Většina pracuje postaru a nechystá se na tom nic měnit. Další by chtěly něco málo změnit, ale zase nevědí, jak skloubit cíl kompetencí s cílem znalostním. Často jim připadají v naprostém rozporu.

Dá se říct, kolik je škol, které se snaží cíle změnit?

Optimisticky bych řekl, že dvacet procent.

V čem můžou změny spočívat?

Škola by měla být především místem, kde proudí reálný život, a také se tam na něj děti připravují. A protože znalosti nebo dovednosti se změní rychleji, než děti dokončí školní docházku, mělo by jít především o rozvíjení kompetencí. Děti by se měly naučit pracovat samostatně na svých projektech, spolurozhodovat, snášet rozdílnosti mezi spolužáky. A hodně důležitý je osobnostní rozvoj dětí. Inovativním školám jde především o něj, mají ale různé způsoby, jak toho dosáhnout.

Můžeme být konkrétnější? Podívejme se na metody, které alternativní školy používají.

V Česku už delší čas pracují alternativní školy, které mají propracovanou metodiku. Například žáci Montessori škol se naučí samostatně pracovat, dostávají totiž po krátkém výkladu učitele maximální prostor, aby vybrané téma mohli sami uchopit. Pracují co nejvíce autonomně, naplánují si cíle, činnosti a cestu, kterou dospějí k cíli. Učitel je jim kdykoliv schopen pomoci. A každý žák se dostane k cíli svým tempem. Ovšem témata nejsou libovolná, jsou předem určená v učebním plánu školy.

Hodně rozšířená je u nás i waldorfská pedagogika. Tam se klade zase větší důraz na sociální dovednosti. V optimálním případě má jedna třída sedm let svého učitele, což je dost dlouhá doba na práci se sociálními dovednostmi. To je podpořeno i akcentem na prožitky. Učitel se snaží, aby žáci probíranou látku maximálně prožívali na emoční úrovni, nejen praktickou složkou vyučování, kdy si děti mnohé činnosti můžou vyzkoušet – třeba i práci na poli, stavbu domu a další. Výklad na waldorfské škole je veden hodně obraznou formou, čímž se rozvíjí jemnější cítění, a to nejen vůči probírané látce, ale zůstane pak jako vklad pro hlubší cítění vůči ostatním lidem, což dokazují nesčetné studie.

Jedním z nejmladších pedagogických směrů či systémů je intuitivní pedagogika, jejíž semináře organizujete v Česku. Kam posunuje přístup k dětem oproti starším systémům?

Pracoval jsem asi sedmnáct let jako waldorfský učitel. A i když se ve světě tento systém založený na počátku minulého století vyvíjí a přizpůsobuje různým podmínkám v různých zemích, domnívám se, že v Česku vývoj není tak pružný jako ve světě. Proto jsem se rozhodl jít někam dál. V intuitvní pedagogice je zásadní, že v žádném případě bychom dítě neměli nutit k učení. Dokonce by je k tomu učitel neměl ani záměrně lákat. Je tu maximální respekt ke svobodě žáka, který se učí opravdu jen to, co chce. Waldorfská škola se v tomto směru snaží harmonizovat osobnost žáka, takže se snaží děti, které například neumí kreslit, dostat k tomu, aby to zkoušely a naučily se to. Stejně se zachází i s matematikou nebo jazyky, v rámci touhy po všestranném rozvoji mladého člověka. Ale například přístup škol Sudbury je zcela opačný, podporuje děti v naprosto autonomním přístupu. A intuitivní pedagogika je podobná. Ve švédském Solviku, kde tento koncept vznikl, se děti učí podle waldorfského plánu, ale učitelé netrvají na celém obsahu, čímž odpadá neustálý časový stres a touha po dokonalosti, kterou znám z českých waldorfských škol. Dokonce se tam netrvá ani na tom, aby děti byly přítomné ve škole. Takže při výkladu, který je nezajímá, mohou klidně dělat i něco svého.

Teď jsme zřejmě vyděsili drtivou většinu rodičů a učitelů běžných základních škol. Jak byste jim vysvětlil přednosti takového přístupu?

Připouštím, že může nastat jisté zděšení. Ovšem stoupá zároveň i počet rodičů, kteří očekávají, že škola dá jejich potomkovi maximální pocit bezpečí a důvěru. Pokud má škola i učitele schopné tento koncept vést, může to rodiče i děti uspokojit.

Ale rodiče určitě budou mít v nějakých momentech obavy, že se dítě nezvládne naučit vše, co jeho vrstevníci na jiných školách. Jsou takové obavy z vašeho pohledu opodstatněné?

Třeba v Sudbury školách se může stát, že se dítě třeba tři roky nebude učit vůbec nic. V intuitivní škole se to ale nestává. Dítě je přítomno na systematickém vyučování podle waldorfského plánu. A přestože je nikdo k ničemu nenutí, většina dětí nezahálí. S nadsázkou lze říct, že poznatky do dětí jaksi padají samy. Výklad je přiměřený věku, takže se děti ani nemusí moc snažit. V běžných školách slyší různé letopočty a abstraktní pojmy, které jsou zapamatovatelné a pochopitelné, jen pokud dítě vyvine dostatečně silnou vůli. Avšak podle mé zkušenosti mají nakonec žáci waldorfské školy více vědomostí, než dává běžná škola. Uznávám, že jsou jinak zaměřené, ale kvantitativně to tak je.

Progresivní pedagogové často tvrdí, že se vyvíjejí potřeby žáků vzhledem k jejich vědomí a prožívání světa. V závislosti na tom by se měl měnit i přístup pedagogů. Děje se to?

Intuitivní pedagogika je vlastně výraz pro kurzy učitelů, kteří by měli působit ve školách podobných té v Solviku. Učí dospělé, jak pracovat se svými emocemi, jak řešit konflikty, jak vést tým, prostě všechny podstatné záležitosti, které učitel potřebuje. Hodně jde o pochopení vlastního nitra, vlastní emoční oblasti. Ve škole tohoto typu nemůže učit člověk, který by v sobě sám měl bloky. Když děti dostanou takové množství svobody, v nepřipraveném učiteli to může vyvolat ohromný strach.

Takže největší „brzdou“ může vlastně být pedagog?

Lidé, kteří míří do učitelského povolání, se vůbec nesetkají ani náznakem se školením, které by přispělo k sebepoznání slabých či silných stránek vlastní osobnosti. Neumí s nimi pracovat a nikde se to neučí. Důležitý je i obecný přehled a pochopení, v jaké době žijeme. Většina z toho, co školy učí a jak to učí, je naprosto neadekvátní dnešní době. Je to víceméně stejné jako před třiceti lety a hodně podobné tomu, co se ve školách dělo už za Marie Terezie.

Vrátil bych se ještě k dětem, které chápou dnešní realitu jinak. Jak jim může škola pomoci?

Jde například o fenomén tzv. indigových dětí, kterých docela přibývá. Vybočují z normálu, protože se mohou jevit jako předčasně moudré, intuitivně chápou věci, ke kterým jiní lidé dospějí ve čtyřiceti, padesáti letech. Mají schopnost rozpoznávat motivaci učitelů, poznají každou sebemenší nepravdu v jejich chování. A zároveň je pro ně těžké se do dnešního světa zařadit, mají pocit odcizení vůči starší generaci, která se je snaží zařadit do příslušných norem. A právě tyhle děti potřebují mít pocit přijetí, který jim nemůže dát například pedagog, jenž nepřipustí, že i dítě může být chytřejší než on. Takové dítě bude mít problém třeba i v Montessori škole, protože mu bude připadat málo svobodná. Všechny pomůcky a postupy přece vymyslel svět dospělých. Vy mě chcete někam dostat, řekne si. Stejně tak těmto dětem nemusí stačit waldorfská škola, jejíž pedagogové si zase v sobě nesou jakýsi obraz ideálního člověka i to, jak ho mají rozvíjet.

Můžete porovnat českou situaci s alternativním školstvím v zahraničí?

Ve světě různé alternativní směry existují už přes sto let. To je ohromná zkušenost. Ale v literatuře se většinou nedají najít všechny nejjemnější nuance v přístupu. Proto je potřeba mít osobní zkušenost. U nás se alternativní školství rozvíjí o hodně rychleji než jinde v zahraničí, minimálně v Evropě. V současnosti se zakládá velmi mnoho nových škol v závislosti na rostoucím počtu rodičů, kteří jsou se standardním školstvím nespokojení. Je to jako epidemie. První velký boom se odehrál už po roce 1989, kdy konečně byla možnost otevřít svobodné školy, například waldorfské či Montessori. Pak vývoj po několika letech poněkud ochabl, stát začal vymýšlet množství pravidel nutných k založení školy. Další vlna přišla někdy před sedmi lety, kdy se začaly zakládat zejména lesní školky. Za několik let jich byly zhruba dvě stovky. Pak asi před třemi roky začalo přibývat opět alternativních škol. Nyní jsme asi uprostřed této vlny. Zatím ty školy mají většinou první stupeň, nicméně je otázkou pár let, než se vyvinou dál.

Jaký bývá ve vyspělých zemích počet žáků, kteří navštěvují alternativní školy?

V Německu například asi šest procent dětí chodí do soukromých nebo církevních škol. V Nizozemí je to o něco více. V poslední době se ale právě tam situace zhoršuje. Ve Skandinávii je to ještě jinak. Tam jsou mnohé státní školy alternativní svým přístupem k žákům. Ve Švýcarsku je mnoho alternativních škol a zároveň i státní školství je tam neuvěřitelně svobodné a decentralizované. Zákony o školství se tam často delegují až na úroveň obce. A nemá tam smysl uvažovat o tom, jestli je člověk ve státní či soukromé škole, nedá se to prostě mnohdy vůbec poznat. Naopak na jihu a jihovýchodě Evropy je školství velmi konzervativní. Je to případ Řecka i dalších balkánských zemí. V Polsku a na Slovensku je to také nesrovnatelně těžší než u nás. Vychází to ze silného vlivu katolicko-nacionalistické kliky, která nepřeje novinkám a snaží se zachovat konzervativní model zachovávající přístupy z doby, kdy podle nich školství ještě fungovalo, což bylo za našich babiček a dědečků. V Maďarsku mělo alternativní školství dobře nakročeno, možná lépe než u nás – například ve waldorfském školství. V posledních letech ale zejména v souvislosti s finanční krizí tyto školy docela strádají a vytrácí se z nich pozitivní energie.

Co by měl udělat rodič, který hledá pro dítě vhodnou školu? Jaké by bylo vaše osobní doporučení?

Je určitě dobré si něco přečíst o alternativních přístupech. Knihy jsou vcelku dostupné. Alternativní školství totiž nemá jednotnou vizi, která by spojovala lidi odmítající mainstreamové školství. Existují hodně odlišné směry a je tedy nutné si vybrat koncepci, která rezonuje s mým smýšlením jako rodiče. A pak je ještě důležitější vybranou školu navštívit a nespoléhat jen na psané texty. Je nutné poznat v reálných situacích, jak učitelé přistupují k dětem, zda umí své žáky nadchnout, jak zvládají složitější situace, kterých je ve vyučování hodně. Je nutné poznat i vedení školy a úroveň jeho komunikace s rodiči. Jde možná i o to nasbírat zkušenosti z více škol.

Kam chodí do školy vaše děti?

Mám čtyři děti, do školy zatím chodí dvě z nich. Vybrali jsme si waldorfskou školu v Praze na Dědině. Je to škola klasicky waldorfská, učitelé jsou tam vstřícní a svědomití, vládne tam dobrá atmosféra. Mají i dobrý vztah k rodičům. A nakonec je to nedaleko od místa, kde bydlíme. Je to státní škola, a tak nemusíme ani platit školné. Dcera právě byla u zápisu a bude chodit na ZŠ Letohradská do třídy s intuitivní pedagogikou.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.