Václav Slavík: Syn jde hrát hokej do Finska. Uč se, říkají mu tam, kariéra sportovce je krátká

Nikdy jsme se ženou nechtěli podporovat syna protekcí nebo podplácením, to není náš styl. Za covidu jsme si ale všimli, že někteří kluci mají výhodu, protože je zvou na led - ale toho našeho ne. Jasně, víme, že existuje v oddíle konkurence, ale zarazilo nás, že nám prostě na rovinu neřeknou, že už s ním nepočítají.

Syn si tedy začal hledat vlastní cestu. Když Miki přišel s tím, že by zkusil jít hrát do zahraničí, řekli jsme si – proč ne? Nemáme co ztratit. Celá rodina víme, že na NHL to není, ale Miki stejně vidí svou budoucnost spíš na trenérské pozici než jako útočník. Napřed zkoušel Švédsko, potom Finsko. Celkem poslal dobrých pět set e-mailů. Ze čtyřiceti klubů dostal odpověď, a tak jsme se po Velikonocích vydali na osobní návštěvu po týmech, které vyjádřily zájem. Někde absolvoval trénink, někde pohovor, a nakonec si zvolil klub, který v juniorech hraje třetí finskou ligu. Když jsme se setkali s týmem na domluvení podmínek, spadla mi brada.

Čekal na nás manažer klubu, trenér, učitelka ze školy, manažerka trenérů a dva budoucí spoluhráči, taktéž cizinci. Celé jednání probíhalo v bezchybné angličtině a my jsme se dozvěděli, že klub ve spolupráci s místní střední školou vytvořil pro hráče speciální studijní program na dvacet hodin týdně s kreditovým systémem. Podstatnou část tvoří finština, ale jsou tam i společenské vědy, matematika a další. Pokud student a hráč pomáhá s tréninkem mladších dětí, získá i za to kredity. Studijní program trvá sedm měsíců, je zakončený certifikátem, a pokud se během něj zvládnete naučit finsky, můžete pokračovat i v klasickém studiu na střední a pak na vysoké škole. Tím to ale nekončí. Bylo vidět, že si management klubu a trenéři syna důkladně „proklepli“, protože pro něj měli připravenou prezentaci zaměřenou na jeho silné a slabé stránky s jasně formulovanou strategií, jak by se do budoucna mohl posunout a rozvíjet.

Přijali nás zkrátka neuvěřitelně férově, mluvili s námi na rovinu, věnovali svůj čas přípravě prezentace a komunikaci s námi, a to vše bez konexí a bez peněz. Navíc nás ujistili, že pro ně není důležitý jen hokej, ale také vzdělání. V tomto jsme s manželkou také takoví netypičtí „hokejoví rodiče“, protože pro nás je naprostou prioritou, aby syn studoval. Ve Finsku mladým hráčům vštěpují, že i když budou super úspěšní a vydělají si hokejem peníze, tak je to ale pořád jen na krátký čas; skončí ve 35 letech, a co dál? Navíc mnozí to ani k vysokým výdělkům nedotáhnou a musejí mít pro život nějaký plán B. To mi přijde, že v Česku chybí. Rodiče jsou tu ujišťováni, že existují spolupracující školy, z naší zkušenosti však pouze formálně. Stejně formálně byl zdůrazňován prospěch sportovce jako důležitá součást tréninkového procesu. Skutečná spolupráce mezi školou a sportovním klubem se v Česku nekoná a na studijních výsledcích hráče ve skutečnosti nezáleží. 

Nemůžu a ani nechci samozřejmě generalizovat a říct, že v Česku je s hokejem vše špatně a ve Finsku vše správně (samozřejmě není), ale ze své - zatím omezené - zkušenosti mám dobrý pocit z toho, kam syna posíláme. Už dostal odkaz na web, kde se může učit první finská slova a fráze, po WhatsAppu se s vedením klubu neustále navzájem informujeme, jak probíhá veškerá nutná administrativa, a Mikiho už přidali i do whatsappové skupiny hráčů. Jsou to maličkosti, ale mám z toho dobrý pocit. Platit budeme měsíčně 300 eur, tedy kolem 7500 korun, což pokryje náklady na tréninky, cestovné a jídlo na zápasech. Škola i internát je zdarma, stejně jako obědy a studijní materiály. Pokud se syn naučí finsky, bude moct dál studovat a hrát za stejný klub až do 19 let. 

Samozřejmostí je možnost zapojit se do tradičních jarních „tryout“ období, která spočívají v tom, že můžete kontaktovat kluby ve vyšší soutěži a absolvovat s nimi trénink nebo soustředění. Pokud uspějete, můžete se tedy posunout kvalitativně výš. Opět naprosto transparentně, bez konexí, v centru pozornosti je umožnění maximálně možného rozvoje hráče. 

Předpokladem pro bezproblémové fungování v zahraničním klubu je povolení individuálního vzdělávacího plánu mateřským českým gymnáziem. Pro současnou školu je podobný případ samozřejmě komplikací, bude muset řešit vzdělávání na dálku, konzultace či klasifikaci. Tady jsme předběžně s vedením školy domluveni na vzájemné spolupráci, ale finální povolení ještě v ruce nemáme. Tak snad to klapne a syn bude moct prvního srpna stát na ledě ve Finsku. 

Václav Slavík je starosta města Žlutice a dobrovolný hasič. Pracoval také jako učitel a ředitel speciální základní školy. Má dceru a syna. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.