Z obrazovky do školy. Spím pár hodin denně, ale má to smysl, říká Vladimír Kořen

Jako starosta jsem se vždycky soustředil na to, aby naše školy měly něco navíc. Jednomu řediteli jsme umožnili vybudovat skvělé didaktické centrum geologie, kam se teď jezdí inspirovat další pedagogové z celého Česka, v další škole, tam, kde teď učím, jsme naplánovali arboretum a živou zahradu s různými biotopy, laboratoří a venkovní kuchyní, už máme i dotace. A právě teď hledáme firmu pro výstavbu úplně nové školy. U plánování, projektování i zajištění stovek milonů na její výstavbu jsem byl. Bude krásná, lehká, plná zeleně. Po jarní vlně koronaviru jsme nakoupili notebooky pro všechny učitele, a protože školám nějaké peníze zbyly, pořídili jsme třeba úžasný software se stovkami 3D modelů. Žáci teď mohou vidět třeba kráčejícího stegosaura nebo se podívat na tělo škeble. Z toho jsem měl velikou radost. A mám ji vlastně pořád, protože teď ten software taky využívám. K tomu se ale dostanu později.

Nedostatek učitelů jsme samozřejmě také pociťovali, takže jsme se o ně snažili postarat, třeba každoročními bonusy, které jsme jim vypláceli z rozpočtu města. Pořád to ale nestačí, do Říčan se stěhují rodiny, přibývá dětí, a personální nouze ve školách se zvětšuje. Moje žena Martina je sama učitelkou, a když jsme kolem Vánoc šli na kus řeči s jejím ředitelem, zmínil se, že mu schází někdo, kdo by byl schopný učit několik předmětů najednou. Všechno se mi to v hlavě spojilo a najednou mi bylo jasné, co je třeba udělat. Výzvu jsem přijal a od ledna je tedy ze mě učitel na 3. ZŠ U Říčanského lesa.

Starosta, moderátor a vědecký nadšenec v jedné osobě

Jsem dlouholetým moderátorem České televize, kde se věnuji popularizaci vědy. Zázraky přírody sleduje pravidelně kolem milionu diváků, což je úplně super, protože si u nich lidé odpočinou a zároveň se něco dozvědí. Když jsem na svém profilu na facebooku vyslal do světa novinku, že od února začínám učit děti, možná si spousta lidí řekla – zbláznil se? Vždyť je to týpek z televize, kam se hrne? 

Pravdou je, že jsem vystudoval žurnalistiku a politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, tedy spíš humanitní obor. Předtím jsem ale absolvoval matematicko-fyzikální větev gymnázia v Teplicích, a věda mi byla blízká už od základní školy, kdy jsem se věnoval astronomii a hltal knihy o přírodě.

Jak už jsem se zmínil, moje žena Martina je učitelka. Když jsme spolu začínali, bydleli jsme v bytě v malotřídní škole na vesnici v srdci Kokořínska, kde měla na starosti spojenou třídu prvňáků, druháků a třeťáků. Jak to tak bývá, zapojil jsem se postupně do života školy i já. Chodil jsem jí pomáhat do hodin, vedl jsem filatelistický a rybářský kroužek. Musím říct, že mě to hodně bavilo. 

Navíc jsme společně dali dohromady program na rozvoj logického a matematického myšlení u dětí z mateřinek a na prvním stupni. Martina o něm přednášela na matematicko-fyzikální fakultě – a já jsem tam byl samozřejmě s ní. Překvapením možná bude, že se u nás doma tvoří i část matematických úloh do celostátní soutěže Pangea. Je to tedy především práce manželky, ale pro mě je to škola. Já naopak několikrát moderoval vyhlášení ústředního kola Biologické olympiády. Ale hlavně jsem se pustil v České televizi do pořadů, které si dávaly za cíl popularizaci vědy. Vychovávali jsme tři děti, stal jsem se starostou a dělal tu práci deset let. Když o tom přemýšlím, vlastně mě na starostování nejvíc bavilo, když jsem mohl dát lidem prostor rozvinout svoje schopnosti a potenciál. Když si říčanští něco přáli, umožnil jsem jim podílet se na tom, a skvěle to fungovalo. Založili jsme třeba žákovské zastupitelstvo, do nějž si děti volily 21 zastupitelů. Ti pak měli svůj rozpočet, mohli se vyjadřovat k záležitostem, které se jich dotýkaly, navrhovat svoje nápady. Třeba místní skatepark je z velké části jejich práce – šetřili si na něj, pomáhali s projektovou dokumentací.

Když něco nevím, tak to přiznám

Hledat a otevírat potenciál dětí se snažím i teď jako učitel. Učím dějepis, občanku, zeměpis, přírodovědu, fyziku a výpočetní techniku, od páťáků po deváťáky. Učím krátce, ale musím říct, že se opravdu nezastavím. Dva týdny před začátkem jsem jako pozorovatel chodil do hodin svých kolegů, a klobouk dolů před nimi, byl jsem překvapený, jak dokážou děti motivovat a zapojovat, i když učí online. Učím se za pochodu a naštěstí se vždycky mám koho zeptat – ať už doma Martiny, nebo některého z kolegů. 

Zodpovědně se snažím, aby moje hodiny byly vyrovnaným mixem výkladu, diskuse a aktivní práce dětí. Výklad je důležitý, protože děti potřebují ty znalosti a vědomosti někde načerpat. Nechci ale, aby jen seděly a poslouchaly, naopak. Chystám pro ně různé kvízy, společně se zamýšlíme nad problémy, hledáme řešení. Jsem strašně pyšný na to, že sedmáci sami doma vymýšlejí pokusy na hydrostatický tlak, natáčejí je na mobil a pak si je pouštíme v hodinách. Samozřejmě, i když se celý život profesně pohybuji kolem vědy, zjišťuji, že když chci být učitelem, musím se sám hodně učit, abych žákům nevykládal bludy. Budiž mi ale přičteno ke cti, že když něco nevím nebo se spletu, klidně to přiznám, protože je to přece normální a přirozené. 

Mám nějakou ideální představu, kam bych chtěl každou třídu dovést, udělal jsem si tematický plán, nastudoval si školní vzdělávací program, a teď vymýšlím, jak do něj vnést témata, která jsou mi vlastní, jako je třeba ochrana přírody. Řeším i různé praktické zádrhele, jako je zapisování do třídnice a Bakalářů nebo třeba to, že jedna z mých paralelních tříd je napřed oproti druhé a já tak musím dělat dvoje přípravy. A propos, přípravy... už jsem se dostal i do situace, kdy jsem šel v jednu ráno spát a v šest zase vstával. Doufám, že si to co nejdřív sedne, abych se na tom úplně nezavařil.

Trému mám pořád, ale u učení chci vydržet

Velkou výzvou pro mě je komunikace se žáky, zvlášť takhle přes počítač. Bojím se toho, abych se někdy nenechal strhnout vlastní výřečností a třeba někomu nevědomky neublížil. To by mě hodně mrzelo.

Na druhou stranu musím říct, že mi dost pomáhají moje televizní zkušenosti. Učitelství má totiž všechny aspekty moderátorské práce. Musíte být pohotoví; když vidíte, že vám publikum usíná, musíte je umět zase zvednout a nahodit. Taky musíte umět zvolit vhodný jazyk pro své posluchače – úplně jinak můžete mluvit s deváťáky než s páťáky. Trému mám pořád – na obrazovce i ve škole – takže to je taky velmi podobné...

V České televizi jako moderátor zůstávám, v tom mi ředitel školy vyšel vstříc. Mám tu práci rád. A navíc – s nejstarším dítětem na vysoké a manželkou na mateřské budu potřebovat každou korunu. Rozhodně ale chci i dál učit. Přijde mi to totiž jako ohromně smysluplná práce; i když to třeba zní jako klišé, je to tak. Uvidíme, až přijde čas pololetní klasifikace, jestli to i dětem něco dalo. Já ale už teď od nich dostávám, a vrchovatě. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.