Děti v galeriích? Raději vůbec, a když už, tak jen potichu. Proč do veřejných prostor mají patřit i ti nejmenší

Když jsem se chvilku po revoluci poprvé dostala do Paříže, okamžitě jsem upalovala do Centre Georges Pompidou. Chtěla jsem vidět, o čem jsem zatím jenom četla. Bylo mi sedmnáct, takže jsem měla vstup zdarma, a budova i expozice mě uchvátily, bylo to pro mě ztělesnění toho mého „Západu“.

Doteď si ale přesně pamatuju, co mě dostalo nejvíc. Nebyli to moji milovaní surrealisti ani dva Kupkovy obrazy, které jsem pyšně objevila ve stálé expozici, nýbrž třída školáků, odhadem třeťáků. Seděli na zemi před nějakým tím Mondrianem, mladá dredatá lektorka nebo možná paní učitelka jim o obraze vykládala, ptala se jich, děti se hlasitě radily a odpovídaly. Ostatní návštěvníci galerie je úplně normálně s úsměvem obcházeli.

Těm, kdo tuhle dobu nezažili, možná není moje nadšení úplně jasné. Tak tedy: v galerii MODERNÍHO umění byly MALÉ DĚTI. Ty děti seděly NA ZEMI. Výklad jim dávala MLADÁ LEKTORKA. A ty děti nejenže nemusely mlčet a poslouchat, ale dospělí je POVZBUZOVALI, aby se vyjádřily, aby se divily a smály. Byla jsem dítě socialismu, už jenom to usednutí na zem bylo výrazem nebezpečné revolty, se školou se do galerie šlo maximálně na staré mistry, a to v hlubokém mlčení: jako kdyby každé vlámské zátiší s koroptví bylo mocný zářič, který vás zkulturní už jen tím, že kolem něj projdete. Takže pohled na tyhle děti v galerii pro mě byl dokonale euforizující. Tohle chci taky! říkala jsem si a děsně jsem se na to těšila.

Když před pár lety Národní galerie v Praze otevřela široce přístupný prostor Atlas, kde se dalo v inspirujícím prostředí Veletržního paláce pracovat, dát si kafe a vypustit dítě na chvilku do herny, napadlo mě: tak konečně jsme tam. Třicet let to trvalo, ale konečně je to v pořádku.

Nyní jsem se dočetla, že Národní galerie tenhle prostor zpoplatňuje, už se tam bude smět jenom se vstupenkou. Prý si lidi stěžovali na hluk. Galerie klasicky argumentuje zkvalitňováním služeb. A na mě zas padl kus té staré beznaděje. Faktorů tam je jistě víc, ale já si z nich vyberu jenom jeden: náš klasický zapšklý přístup k dětem ve veřejném prostoru. Mínění, že lidstvo se dělí na „lidi“ a „děti“ a že umění se dá vstřebávat jedině v hlubokém mlčení.

Aby bylo jasno: nedomnívám se – nikdo se nedomnívá –, že by se galeriemi měly prohánět řvoucí smečky batolat. A samozřejmě se to taky mimo svět internetových diskusí neděje. Zato vytváření podobných nízkoprahových, vstřícných prostorů, jako je Atlas, je výraz civilizovanosti a pochopení, že děti jsme my a že míchání dětského a dospělého světa na téhle úrovni je vždycky ku prospěchu věci.

Vpouštění dětí do kultivovaných prostorů je součást jejich kultivace a vstřícné prostředí pro rodiče pomáhá celé společnosti. Vytvořit v galerii prostor s hernou, internetem a kafem není nic, co by komukoliv ubližovalo, naopak je špatně, že podobných prostorů dávno není víc.

Tuším, že v tomhle ohledu se asi dostanu s mnoha mně milými lidmi do střetu (byť v tomhle jsem neoblomná – ostatně moje děti jsou dneska suverénními a nadšenými návštěvníky galerií čistě díky tomu, že jsme je do těch galerií brali už jako miminka, a obočí nad tím tenkrát zdvihali stejní lidé, kteří jsou dneska nadšení, jak se tyhle děti mezi drahými exponáty umějí skvěle a opatrně chovat). Proto upozorňuju, že Národní galerie ruší i prodlouženou otvírací dobu jednou měsíčně, tedy čas, kdy byla jistota, že na dítě v galerii nenarazíte. Ve světových galeriích je standardem mít otevřeno do devíti večer klidně jednou týdně. Jako kdyby se jedna pootevřená dvířka do budoucnosti zase zaklapla…

AKTUALIZACE: Národní galerie na svých sociálních sítích v úterý odpoledne uvedla, že se po reakcích veřejnosti rozhodla zachovat do kavárny vstup zdarma pro všechny.