Prožila vztah se ženou i s mužem. Podmínky jsou nesrovnatelné. Společnost je pořád plná předsudků

Jsem žena. A žiju v partnerství s mužem. Už skoro deset let. Cítím se respektovaná a přijímaná – svojí rodinou, širším okolím i společností… Ale nebylo tomu tak vždycky.

Dříve jsem totiž několik let žila v partnerství se ženou. Odnesla jsem si z tohoto období spoustu šťastných vzpomínek, ale taky takové, které se dají označit přinejlepším za hořké. Neboť tyto roky byly z hlediska reakcí okolí mnohdy opravdu „výživné“. Já ale často říkám, že jsem tak alespoň získala velkou a nenahraditelnou zkušenost, životní lekci o světě a lidech. Lekci, která mi bohužel neukázala mnoho pozitivního.

Na heteronormativní partnerství je v české společnosti dost často nahlíženo jako na to jediné normální a správné a manželství je bráno jako ctihodná instituce, etablovaná a posvěcená zákonem, ovšem pouze pro vyvolené. Na jakékoliv jiné formy soužití dvou nebo více dospělých osob tu prostě nejsme moc zvědaví a je na ně většinou hleděno s podezřením. Jednou z těchto „speciálních“ kategorií je nepochybně jiná sexuální orientace než heterosexuální.

„Ať si každý dělá, co chce, když si to dělá u sebe doma a já se na to nemusím koukat!“ čtu dnes a denně v diskuzích na sociálních sítích. Dotyční většinou nezapomenou dodat, že jsme přece už dost tolerantní společnost. Ve skutečnosti však často zaměňujeme tiché trpění za toleranci a toleranci za respekt. Většinová česká společnost totiž jinakost přinejlepším tiše trpí, ale mnohem častěji má tendence se vůči ní více či méně hlasitě vymezovat.

Takhle ale tolerance samozřejmě nevypadá, a už vůbec tak nevypadá skutečný respekt k odlišnostem a lidem, kteří mají něco jinak než většina. Kdyby u nás skutečně měla domov i tolerance a respekt, nevyháněli bychom LGBTQ+ lidi za zavřené dveře a zatažené závěsy jejich domovů a neupírali bychom jim některá práva, která jsou v tomto státě pořád jen pro cis heterosexuály. Ale tohle není všechno – nechci psát jen o právech. Tenhle problém je totiž ještě hlubší. Je o každodenních maličkostech, nespravedlnostech a ústrcích, kterým je menšina vystavena. Jsou ubíjející, nekonečné a příliš se nemění. Znáte to přísloví, že stokrát nic umořilo osla?

Představte si, že jdete po ulici s člověkem, kterého máte opravdu hodně rádi. Možná jste dokonce čerstvě zamilovaní. Políbíte se? Chytíte se za ruku? Pakliže je váš protějšek opačného pohlaví, pravděpodobně vás vůbec nenapadne se nad něčím takovým zamyslet. Je to samozřejmé. Úplně jiná situace ovšem nastává, pakliže jste pár stejného pohlaví! 

Za ty roky, co jsem se svým manželem, jsem jedinkrát nezažila, že by někomu vadilo, že jsme si dali najevo vzájemné city. Ale věřte mi, že chovat se takhle samozřejmě a lehkovážně kdekoliv a kdykoliv jako dvě ženy jsme si předtím s partnerkou dovolit nemohly. A pokud ano, musely jsme nejprve předem zvážit, kde přesně jsme, kolik je tam lidí, jací to jsou pravděpodobně lidé, kolik a jakých je poblíž únikových cest a jak se bránit případným reakcím. Možná jsem měla během těch let štěstí – nikdo mě nikdy fyzicky nenapadl. A možná jsem prostě jen pečlivě zvažovala a správně vyhodnocovala situace. Zažila jsem ale mnohokrát pokřikování, sprosté nadávky, pohoršené pohledy, zdvižená obočí, šeptání, odplivnutí i další projevy nelibosti a opovržení.

Zkuste si třeba představit, že jste nastoupili do nové práce, školy nebo zájmového kroužku. Představujete se kolegům. Třeba i postupně, během týdnů a měsíců. Myslíte, že je stejně snadné přiznat svou jinakost jako „přiznat“ tradičního manžela či manželku?

Představte si návštěvu úřadu nebo některé z veřejných institucí, kam jdete společně něco vyřídit. Zatímco žena s manželem jako doprovodem je samozřejmost, nad kterou se nikdo nepozastaví, zkuste si představit, jak vysvětlujete úřednici, že jste si s sebou vzali místo partnera svou životní partnerku. Ušetřím vám čas a přemýšlení – není to totéž!

Možná už se vám stalo, že na vás někdo vyvíjel nátlak, protože vám chtěl něco prodat či nabídnout „výhodnou smlouvu“. Nebo vás nějak podobně obtěžoval. Jakákoliv variace na „musím se poradit s manželem“ je v takovou chvíli absolutně výherním řešením – tady totiž končí všechny diskuze, porada s manželem je naprostá samozřejmost. Přiznávám upřímně a pokorně, že právě tahle věta mě od podobných nabídek zachraňuje často. Myslíte, že s partnerkou to fungovalo stejně?

Zažila jsem během let tolik znevažování svého vztahu se ženou, že bych je nespočítala. Od poznámek, že je to úlet, který mě určitě brzy přejde, že přece nevypadám jako lesba nebo že jsem jenom ještě neměla dost dobrý sex s mužem… Tolik slov, která mě bolela! A jsou to často malé reakce, potichu pronesené poznámky, ušklíbnutí, šeptání nebo „sranda“, co s sebou přináší pocity méněcennosti, nepřijetí, odmítnutí i bolesti. Jen si zkuste vžít se do situace, že jste rodičům a širší rodině přivedli představit nového partnera… Musím tuhle úvahu vůbec dokončovat?

Žádnou z těchto reakcí jsem se svým mužem nikdy nezažila. Od první chvíle byl tak nějak samozřejmě vedle mě. Kamkoliv jsme přišli, s kýmkoliv jsme se bavili, cokoliv jsme řešili – nikdo se na nic nedoptával, nikdo nepotřeboval nic vysvětlovat, nikdo si nepotřeboval kousek od nás něco vzájemně pošeptat. Jako páru se nám na ulici nikdy nikdo nesmál, nepokřikoval na nás vulgární komentáře, nedělal oplzlé posunky. Získali jsme veškeré výhody heterosexuálního páru a manželství jen tak, rovnou, bez ptaní. Nikdo nikdy nezkoumal kvalitu našeho vztahu, naši věrnost, četnost a průběh našich sexuálních interakcí, způsob života či zvyklosti. Nikdo nikdy neměřil velikost naší lásky. Byla bych kdysi ocenila takové přijetí i ve svém homosexuálním vztahu. Myslím si totiž, že lásku nejde měřit. Že je prostě jedna.

Nedávno se mě někdo zeptal, proč vlastně tolik podporuji Prague Pride a další LGBTQ+ spolky a aktivity, když to nemám zapotřebí. Jsem přece „normální“, a asi je to tedy z mé strany jen nějaká móda nebo póza. Musela jsem se smát. Navenek teď očividně působím jako totálně neškodná matka a manželka. Ačkoliv jsem přijala a využívám všechna práva a výhody systému, které tahle země volně distribuuje heterosexuálním párům, pamatuji si pořád velmi dobře, jak se mi tu žilo kdysi, když měla moje životní partnerka v občance napsané stejné pohlaví jako já. A jen tak zapomenout na to nehodlám.

Zvolila jsem si nakonec cíleně jednodušší život, výhody a automatické uznání společnosti? Ne! Zvolila jsem si prostě lásku. A mělo by být přece úplně jedno, ke kterému pohlaví.

Chtěla bych tímto poděkovat všem svým blízkým (spolužačkám, kolegyním, přátelům…), pro které nikdy nebylo důležité, co má můj partner či moje partnerka mezi nohama. Jste naděje, která dělá tenhle svět lepším.