Nebyl to jen „magor“ z ulice. Nenávistné řeči o tradiční rodině a duhovém teroru skutečně zabíjejí
Nenávist a strach živený projevy veřejně činných osob jsou v pozadí tragické události, při které v bratislavském klubu zemřeli rukou vraha dva mladí lidé. Za svět, ve kterém se takový čin může stát, je ale zodpovědný každý, kdo projevy nenávisti vůči LGBTQ+ lidem, ženám nebo jakýmkoliv menšinám vypouští do světa, bagatelizuje je nebo normalizuje. Zločiny z nenávisti nejsou páchány ve vzduchoprázdnu.
Ve čtvrtek 13. října jsme se probudili do smutného rána. Šířila se zpráva, že přes noc při teroristickém útoku v bratislavském gaybaru Teplárna zemřeli dva mladí lidé Juraj Vankulič a Matúš Horváth. Servírka, která v baru pracovala, byla vážně zraněna. Krátce po útoku našla policie pachatele mrtvého. Zanechal po sobě pár hashtagů na Twitteru (#hatecrime, #gaybar a #Bratislava), ujištění, že ničeho nelituje, a pětašedesátistránkový manifest. Z jeho obsahu jasně vyplývá, že motivem útoku byla nenávist namířená proti LGBTQ+ lidem. Odkazuje v něm taky na činy předchozích teroristů, které oslavuje a s nimiž sdílí motiv: konspirační teorii o tzv. Velké výměně.
Od slov přes ideologii k činům
O identitě samotného pachatele není třeba se dál rozepisovat, protože o to mu šlo a to si určitě nezaslouží. Zaslouží si smrt v naprostém zapomnění. O čem ale potřeba mluvit je, to je politické prostředí, v němž se útok udál. Ani ne den po tom, co k tragédii došlo, se začaly ozývat hlasy, které tvrdily, že to byl „zkrátka magor“ a že „vraždu“ je potřeba vždy odsoudit. Nebyla to „jen vražda,“ ale teroristický útok, který byl motivován ideologicky. A nebyl to ani „zkrátka magor,“ jehož čin poháněly pouze jeho vlastní patologické myšlenky. Myšlenky totiž nevznikají ve vzduchoprázdnu. Jak řekl politolog Jan Charvát v rozhovoru pro Deník N: „Jsou to slova, která formují ideologie, a jsou to ideologie, které formují činy.“
Teorii velké výměny, o níž terorista ve svém pamfletu psal, představil francouzský autor Renaud Camus ve své knize Le Grand Replacement z roku 2011. Ústředním argumentem této teorie je, že politické elity záměrně propagují různé ideologie, které vedou k degeneraci bílé rasy. Ta se pak pod jejich vlivem přestává rozmnožovat a trpí demografickým úpadkem. Elitami, které mají toto spiknutí na svědomí, jsou v krajně pravicové ideologii obvyklí podezřelí: židé.
Tato teorie je vykresluje jako mocné skupiny, jimž nejde o nic jiného než podrobit si bílou rasu a redukovat ji na konzumenty produktů, které jim chtějí prodat. Konzumenti se z nich stávají skrze propagandu „radikálního feminismu“, jenž rozloží tradiční instituce, jakými je např. rodina, a utvoří z nich osamocenou jednotku závislou na konzumu. Ve svých extrémních, explicitně misogynních a homofobních verzích se tahle ideologie šíří v online místnostech na Telegramu a platformách 4chan a 8chan.
Veřejné projevy nenávisti jako norma?
Jenže nejen tam. Podobná poselství totiž zaznívají v různě zakódovaných podobách i z úst politických a náboženských lídrů a veřejných intelektuálů. Ačkoliv není zcela zřejmé, jestli si všichni tzv. „obránci tradiční rodiny“ uvědomují spojitost s teorií velké výměny, ale ve veřejných vystoupeních na sebe bere například formu kázání, „vědecké přednášky,“ nebo politické kampaně. A řeči o nenažraných genderových neziskovkách, takzvaných. „agentech Bruselu“ a nebezpečné „genderové ideologii“ v naší středoevropské kotlině postupně zdomácněly.
Z těchto verzí, upravených tak, aby byly společensky přijatelné, už vymizely explicitní zmínky o židech. Jsou v nich ale implicitně stále zastoupeni – prostřednictvím osobností, jako je filantrop maďarského původu George Soros nebo poststrukturalistická filosofka a autorka publikace Trable s genderem Judith Butler. Oba jsou ve fantaziích krajní pravice vykreslováni jako mocní jednotlivci, kteří mají schopnost přivést Evropské národy do záhuby, ať už skrze finanční kapitál v případě Sorose, nebo skrze nebezpečné myšlenky v případě Butler.
Pojďme si zasadit bratislavský útok do kontextu. Byl spáchán sedm let po té, co na základě výzvy Slovenské biskupské konference a občanské organizace Aliancia za rodinu rozhodovalo Slovensko v referendu o tom, zda si přeje ústavní definici manželství jako svazku muže a ženy, zda souhlasí s tím, aby stejnopohlavní páry mohly vychovávat děti, a zda by na školách měla být vyučována sexuální výchova jako povinný předmět. Podle slovenské výzkumnice Veroniky Valkovičové referendu předcházela homofobní kampaň, kterou vedla Aliancia za rodinu společně se Slovenskou biskupskou konferencí a krajní pravicí.
Vize sňatků pro stejnopohlavní páry byla vykreslena jako symptom „kultury smrti“ a „genderové ideologie.“ Ty byly podle hlavních ideologů kampaně vtlačeny slovenskému lidu „shora“ mocnými evropskými elitami, které chtějí dosáhnout svých cílů. V kampani se mimo jiné sporadicky objevovaly i narativy o „vymírání slovenského národa“ a „kolapsu evropské civilizace“. Ostatně v kontextu sexuální výchovy byla zmíněna i euthanasie. Už v této kampani bylo možné rozeznat stopy konspirace o Velké výměně – „vlivné elity se pokoušejí vyvraždit slovenský národ, ne násilím, ale skrze ideologii, kvůli které nakonec Slováci vymřou“. Ačkoliv výsledky referenda byly nakonec neplatné, protože se dostavilo pouze 21,4 % voličů, už samotné jeho konání umožnilo legitimizaci zakódované nenávisti.
Za všechno můžou aktivisti
Zhruba od té doby byla slovenská veřejnost vystavená soustavné masáži podobné rétoriky, která stigmatizuje LGBTQ+ lidi, feministy a feministky a vlastně kohokoliv, kdo nežije podle heteronormativních pravidel patriarchální společnosti včetně bezdětných heterosexuálních párů. Ti přestali být vnímáni jako menšina a začali být vykreslováni jako mocná a extremistická skupina lidí, která terorizuje tichou většinu, aby dosáhla svých cílů. Jinými slovy jako „homofašisti,“ jak údajnou „aktivistickou skupinu s totalitními manýry“ na Twitteru označil například křesťanský demokrat Pavel Bělobrádek.
Učebnicovým příkladem takové strategie jsou na Slovensku projevy populárního katolického kněze Mariána Kuffy známého pro svou práci s lidmi na okraji slovenské společnosti a s personálními vazbami na krajní pravici. Ten ve svých kázáních vyobrazuje sám sebe jako mučedníka moderní doby a pravidelně varuje před totalitou, která k nám z Bruselu míří. „Když mě zabijí budu mučedník... Amerika... bez očistce do nebe... A když mě zavřou... výborně... probudí se slovenský národ. Za co ten Kuffa sedí? A já z basy zakřičím: Neboť jsem byl proti Genderu!“
Svými slovy tak veřejné osoby vytvářejí představu, že žijeme v jakési genderové diktatuře, a je tedy legitimní používat násilí. O tom byl ostatně přesvědčen bratislavský terorista, který vzal život dvěma mladým lidem. Jediná kultura smrti, o které v kontextu LGBTQ+ práv můžeme mluvit, je homofobie. Pokud o „duhovém teroru,“ „genderové diktatuře,“ a „nadvládě homosexualistů“ a „homofašismu“ nepřestanou naše veřejné osobnosti hlásat, bude útoků i v našem regionu přibývat. Můžeme jim pak dát jen za pravdu: ano, jedním z největších problémů dnešního světa je „kultura smrti.“ Tu nám zde hlásají právě oni.
