Černo-bílé filmové války a multikulti propaganda Hollywoodu
Blíží se čas, kdy obránci tradičních hodnot začnou požadovat kvóty na bílé herce v hollywoodských trhácích?
Psal se rok 2000 a slovutná Royal Shakespeare Company obsadila do role Jindřicha VI. Davida Oyelowa. Že v Anglii hraje anglického krále černoch, v Česku ještě nikoho nezajímalo. Kdyby si někdo všiml, v té době by to v nejhorším působilo jako kuriozita nebo režijní provokace. Asi jako když navlečete Hamleta do motorkářské bundy.
Od té doby se diskurz změnil. Dnes by nejspíš tatáž zpráva vzbudila rozruch a četli bychom texty o tom, jak jsou nám ve jménu politické korektnosti vnucováni černoši, a své rozhořčení by neváhali dát najevo ani ti, kteří o Shakespearovi slyšeli posledně ve škole.
Kdyby ale zůstalo u divadla...
Diktát korektnosti
Když Mirka Spáčilová v roce 2015 psala o novém dílu Star Wars: Síla se probouzí, zmínila „současný diktát hollywoodské korektnosti“, který vyslal „do popředí ženu s Afroameričanem“ – copak ženu, v popředí byla dřív i princezna Leia, ale dát hlavní postavu černošskému herci? To si dovolili moc…
Od té doby jsme tu měli několik podobně pohoršlivých projevů multikulturního diktátu: Numa Dumezweniová, černoška v roli Hermiony v divadelní hře Harry Potter a prokleté dítě. Černoška Halle Baileyová, kterou Disney plánuje obsadit do role andersenovské malé mořské víly Ariel. Tenhle nápad „rozdrtil“ publicista Jan Palička neprůstřelným argumentem, že v Dánsku první poloviny 19. století lidé černé barvy pleti nebyli (zato mořské víly evidentně ano; pokud to ovšem vůbec bylo Dánsko a první polovina 19. století). Nepotěšila ani Lashana Lynchová, která se má v příští bondovce stát agentem 007, což si řada nepozorných čtenářů (a studio s tou nepozorností a následným rozruchem jistě počítalo) vyložila tak, že černošská žena bude přímo ikonický James Bond. Pomohlo tomu asi i to, že o černém Bondovi se spekuluje už několik let, favoritem bookmakerů byl dlouhou dobu Idris Elba. Elba se sice letos v březnu vyjádřil, že se Bondem nikdy stát nechce, protože ten, kdo ho hraje, je odsouzený být Bondem po zbytek života, ale občas spekulace na trollí způsob sám přiživí na Twitteru. Po jednom takovém tvítu jsme znovu mohli v diskuzích číst „argumenty“, že Nelsona Mandelu by přece taky nemohl hrát běloch.
Co to Bondovi provedli?
Poslední bašta pravověrného bílého heterosexuálního muže padla. Agenta 007 bude hrát v novém filmu černoška. Výsměch dějinám, převracení všech hodnot na hlavu ve jménu politickokorektní totality. Zhruba tohle může projít hlavou komukoli, kdo čte v médiích jenom titulky.
Kamil Fila versus agent 007 na Heroine
Hořkost a obavy z konce světa, jak jsme ho znali, shrnul loňský článek Proč musí být v každém seriálu černoch, homosexuál, autista nebo narkoman? v Reflexu. Viliam Buchert si na sugestivní otázku dává jasnou odpověď: filmy už nezobrazují strasti a slasti „většiny“, protože nám vládne diktát vnucené a umělé rozmanitosti.
Statistiky a černí gangsteři
Logikou se ten článek podobá textu Spáčilové. Když se podíváme na počet černochů ve filmech, neodráží to prý proporčně jejich zastoupení ve společnosti. Černochů je prý nějakých 13 procent americké populace, ale ve filmech jich je víc, což má prokazovat „fakt“, že v každém západním – nejen americkém – seriálu či filmu na nějakého narazíme. Kdyby článek vyšel až letos, musil by se vyrovnat se seriálem Fleabag, který je sice zasazený do multikulturního Londýna, přesto v něm ale není žádná opakovaně se vyskytující černošská postava, a když se člověk podívá na davové scény, téměř vždycky jsou plné bílých herců. Fleabag by snad bylo možné vydávat za odvážnou výjimku, která jde proti proudu, proti diktátu politické korektnosti – ale jak si pak vysvětlit, že si i s takovým ideově závadným přístupem letos na podzim odnesl nejvíc mezinárodních cen Emmy, které se dávají tou nejlepšímu ze seriálové tvorby?
Poslední statistiky, které se otázkou diverzity zabývají, jsou z roku 2014 – ve stovce nejvýdělečnějších amerických filmů bylo 12,5 procenta černošských herců a hereček, což zhruba odpovídá i jejich zastoupení ve společnosti. Výzkum se zaměřoval na filmy z let 2007–2014 a ukázal, že během těchto let se proporční zastoupení herců z etnických menšin a většin nijak výrazně nezměnilo. Nelze tedy mluvit o nějakém trendu protežování menšin. Naopak výzkum konstatuje, že je stále velmi vzácné vidět někoho z etnické menšiny v hlavní roli, děje se to disproporčně málo. A když už se to stane – konkrétně tedy ve zmíněném případě, když měl ve Hvězdných válkách jednu z hlavních rolí černoch – přišly na Twitteru snahy o bojkot a tweety o „antibělošské propagandě“ ve jménu „bílé genocidy“.
Připomeňme k tomu, že pouhý poměr vlastně ještě nic nevypovídá. Obsazování černošských herců a hereček může klidně i potvrzovat rasistické stereotypy. Podle průzkumu, který cituje Vox ve svém článku z roku 2016, tvoří černoši reálně 35 procent amerických gangsterů. V hollywoodských filmech je to ovšem 65 procent.
Redukováni na barvu
Statistiky tedy dokazují, že obavy z „invaze“ etnických menšin do západních filmů jsou liché. Je samozřejmě pravda, že při promýšlení obsazení mnoha filmů se etnicita postav a herců promýšlí, není to ovšem zdaleka věc jen posledních let. Paul Schrader, scenárista Scorseseho filmu Taxikář (1976), mluvil v roce 2006 o tom, jaké změny udělali oproti původnímu scénáři. Asi nejzápornější roli pasáka mladičké prostitutky Iris (hrála ji tenkrát dvanáctiletá Jodie Fosterová) měl původně obsadit černý herec, nakonec ale tým obsadil bělocha a udělal i další obdobné změny – z obavy, aby film o rasistovi nebyl vykládaný jako film rasistický a nebyl snad i roznětkou nepokojů. Mimo jiné nechtěl Scorsese posilovat stereotyp predátorského černocha zneužívajícího nevinnou dívku s blonďatými lokýnkami – stereotyp, který mimo jiné hrál velkou roli i při lynčování černochů na americkém Jihu.
Předpoklad tenkrát byl, že pokud by byl pasák běloch, vnímali by ho diváci jako příšerného člověka, s jehož odporností nemá barva nic kůže nic společného. U černocha v takovéto roli by si ovšem odpornost konkrétního člověka diváci mohli promítat do celé rasy (zvlášť, když to dělá i hlavní hrdina). Podobně koukají na nebílé lidi i ti, kteří si stěžují na onen diktát politické korektnosti – vidí vždycky především černocha, ne člověka s určitými vlastnostmi a talenty, který má určitou barvu pleti. Jinak by Mirka Spáčilová nemohla bez jakýchkoli důkazů napsat, že černošského moderátora Oscarů k jeho práci „vyzdvihla politická korektnost“. Dostane-li v jejím světě práci černošský moderátor, určitě je tam jen kvůli barvě kůže, a ne kvůli talentu.
I přes jasnou statistickou tendenci nicméně k případům, kdy se někdo snaží o skutečnou inkluzi pouze pro ni samu, skutečně dochází. Lena Dunhamová, režisérka a představitelka hlavní role seriálu Girls (rovněž dostal mnoho cen Emmy), reagovala na kritiku první série, že na to, že se odehrává v multikulturním New Yorku, byla příliš bílá, tím, že v další sérii její postava začala chodit s mladým černošským konzervativcem. Dunhamová, která patří v otázkách rasismu k těm úzkostlivějším – svého času třeba naznačila, že nabízet sushi v amerických univerzitních menzách je neuctivé k japonské kultuře – černošskou postavu do seriálu opravdu zařadila jen z pocitu, že její tvorba je nepatřičně „až moc bílá“, herci se za tuto motivaci ostatně po letech omluvila.
Seriálu navíc připsání nové postavy spíš uškodilo – postava nového přítele hlavní hrdinky je nevýrazná a plochá, oba prakticky jen řeší, že běloška chodí s černochem. Příznivci různosti za každou cenu jsou ve skutečnosti podobní těm, kteří pláčou po Reflexech – postavu, která není bílá, redukují jen na její etnickou příslušnost.
Whitewashing
Slovo whitewashing v angličtině původně znamenalo prostě bělení prádla, má ale ještě dva přenesené významy. Dá se použít, když mluvíme o přikrášlování nebo zastírání nějaké nepříliš pěkné skutečnosti. A novější význam pak označuje to, když se do rolí původně nebílých postav (ať už jde o postavy se skutečným, nebo literárním předobrazem) obsazují bílí herci. Případů whitewashingu je nespočet, v Hollywoodu bylo obsazování bílých herců do nebělošských rolí běžnou praxí – např. ve filmu Snídaně u Tiffanyho (1961) hraje Japonce bílý herec Mickey Rooney (na screenshotu). Modernějším příkladem je film World Trade Center (2006), kdy reálnou historickou postavu černošského seržanta Jasona Thomase ztvárnil bílý herec. Bílé publikum se tak může „těšit“ exotickými kulisami či statečnými činy skutečných hrdinů a hrdinek, ale nemusí se u toho dívat na jiné než bílé herce.
Černoch byl?
Nakolik je etnická příslušnost herce důležitá, je složitá otázka, na kterou v podstatě neexistuje generální odpověď. Za různých okolností je důležitá různě. Černý Jidáš v muzikálu Jesus Christ Superstar v Česku asi nepobouří ani monsignora Duku, ale na černošského Hitlera nebo bílého Mandelu by se nám asi dívalo – pokud by to nebyl nějaký smysluplný žánrový výstřelek – docela zvláštně.
Jenže nebylo by to stejné s Jamesem Bondem? V příštím „pokračování“ určitě černoch nebude, ale co kdyby se pro něj tvůrci rozhodli přespříště a Idris Elba si dal říct? Je tu jeden rozdíl: James Bond je fiktivní postava, navíc fiktivní postava, která se v průběhu let vyvíjela a přizpůsobovala době. Pokud přistoupíme na to, že James Bond je agentem Jejího Veličenstva v naší době, pak by klidně mohl být černý – jméno nemá výlučně bělošské a jako tajný agent může v Británii pracovat člověk jakékoli barvy kůže. Něco jiného by asi bylo pokoušet se inscenovat s černošským Bondem některou z původních předloh Iana Fleminga v původních reáliích. Nebo třeba Hercula Poirota v meziválečné Anglii.
Jenže takzvaný barvoslepý casting nám možná takové zvláštní zážitky připraví. Loni BBC přestavila šestidílný seriál podle Bídníků Victora Huga. Komisaře Javerta, Nemesis hlavní postavy Jeana Valjeana, hraje – David Oyelowo. Vzpomínáte? Černý král Jindřich. Sám se snaží pro svoje obsazení najít i historické ospravedlnění, jako by chápal, pokud v něm diváci ucítí nějakou nepatřičnost. Takže v literatuře hledá (a nachází) svobodného černocha ve Francii 19. století. Skutečnost, že výjimky existovaly (a možná ještě někoho překvapí jaké), ale neznamená, že černý komisař nebude minimálně na někoho působit spíš jako kuriozita.
To mimochodem připomíná letošní aférku, když se přes noc stala slavnou jistá Karla Marie Sweetová z Británie, která se ptala, proč v seriálu Černobyl nebyli žádní černoši. Vypila si to, slízla kopec rasistických a misogynních nadávek – a pak se ukázalo, že jeden z vojáků, kteří odstraňovali bezprostřední následky katastrofy, shodou okolností skutečně byl černoch. Pro Sweetovou tenhle objev musel být jako výhra v loterii, ale vlastně trochu podrývá její původní myšlenku: seriál není realita. Když můžou v seriálovém Rusku postavy mluvit anglicky, proč by některé z nich nemohly být třeba černé? Což je argumentace poměrně odvážná i u čistě fiktivního díla, o to víc pak u díla, které chce stavět na reálných událostech.
Business as usual
To, že černého soudruha tvůrci z HBO do seriálu nezařadili, pochopitelně neznamená, že jsou rasisté. Především proto, že o něm nejspíš neměli ani tušení. Ale i kdyby o něm věděli a nezařadili ho prostě pro jeho malou pravděpodobnost, protože nechtěli, aby publikum bylo vytrženo z napětí a začalo uprostřed dílu hledat, WTF znamená černoch na sovětské Ukrajině, bylo by to pochopitelné. Humorně nám to ale připomnělo, jak si svoji historii nebo svoje okolí často představujeme bělejší, než skutečně je. A pokud nám někdo tuhle iluzi vezme, můžeme v tom dnes hledat diktát politické korektnosti. Jako kdyby tvůrci západních filmů museli nechat náměty schvalovat u nějaké komise, která hlídá, aby ve filmech byly dodrženy parametry nějaké umělé a nerealistické diverzity. Není to tak. Filmy – zejména ty hollywoodské – se točí pro peníze. Někteří tvůrci dodnes sázejí na whitewashing, když se domnívají, že jim bílý herec vynese víc peněz. To samé ale platí i o diverzitě – pocit, že se mainstreamové americké filmy točí pro nějakou menšinu a opomínají přání a vkus většiny, je naprosto mylný. Točit takové filmy by byla komerční sebevražda. Možná je to jenom tak, že se ti, co si žádají Hvězdné války nejvýš se Žvejkalem, ale rozhodně bez černocha, a na Oscarech chtějí vídat výhradně bílé moderátory jako zamlada, neuvědomili, že se se svými přáními a preferencemi ocitli v menšině. A nevědouce, co se děje, hledají vysvětlení v diktátech či spiknutích.
Když dva dělají totéž
Wikipedie nabízí dva zajímavé seznamy. Jeden z nich u hesla Color-blind casting, jeden u hesla Whistewashing in film. Na prvním najdeme případy rasových či etnických posunů mezi předlohou a obsazením: nejčastěji takových, kdy tradičně či historicky bílou postavu hraje černoch nebo Asiat, ale i jiné přesmyčky, třeba židovského herce v roli Peršana. Jen jeden typ tam chybí: když bílý hraje barevného. Tyhle případy najdeme na druhém seznamu. Zajímavá je otázka, jak dlouho se každý případ bílého herce, který obsadí nebílou roli, bude automaticky považovat za whitewashing, který má nepochybně rasistický kořen, nebo jestli se v dohledné době nějaký objeví i na seznamu „barvoslepého“ výběru herců, kde má rozhodovat jen talent, jako by barva kůže neexistovala.
