BoJack Horseman: kůň, co už do žádného baru nepřijde

(Upozornění: text obsahuje spoilery)

Tvůrce seriálu Raphael Bob-Waksberg popsal v rozhovoru pro web Vulture.com, že byl rozhodnutím Netflixu skončit šestou sezónou zprvu překvapený. Původně si myslel, že seriál poběží ještě pár let. Na druhou stranu díky tomu vědomě pracoval s díly šesté řady tak, aby mohly celý příběh jednoznačně uzavřít.

Je dost pravděpodobné, že kdyby měla první série BoJack Horsemana premiéru dnes, tak by se navazujících pěti sezón vůbec nedočkala. Netflix se totiž zjevně přiklání k novému modelu, kdy se úspěch seriálu neměří počtem sezón. Podle serveru Deadline začíná být pro Netflix důležitější chrlit nové a nové tituly, které nalákají čerstvé předplatitele. U seriálů je tak dostačující, pokud mají dvě tři řady. Další pokračování nepřinášejí vysílateli žádný větší zisk, a tudíž jsou zbytečné.

Tohle vysvětlení by dodávalo celému BoJack Horsemanovi zvláštně ironický, hořký podtón. Hlavní hrdina byl totiž na konci osmdesátých a v devadesátých letech hvězdou sitcomu Horsin’ Around (česky se překládá jako Koniny). Sitcom běžel devět sezón, ovšem pak se jeho sláva začala zvolna bortit – jeho tvůrce byl vyhozen, členové štábu začali pít a na scénu přicházely nové a nové show. Ty sice nebyly tak dobré jako Horsin’ Around, ale nepůsobily komplikovaně a měly divácký úspěch – a to bylo pro celý televizní průmysl rozhodující měřítko.

Těžko říct, jestli by se postavy fiktivního sitcomu Horsin’ Around nějak vyvíjely. U postav BoJack Horsemana je ovšem jisté, že by si další díly zasloužily. Málokterý seriál totiž dokázal skutečně prohlubovat své protagonisty a nasvěcovat je tak, že působí opravdu živoucím dojmem. Paradox pak je, že se tohle tak skvěle povedlo zrovna seriálu, který je animovaný a kde je řada zvířecích hrdinů – kromě koně BoJacka jsou tu jeho rival, retrívr Pan Piškot, kočka Princezna Carolyn nebo sova Wanda.

Osobní zpověď na kraji večírku

Hlavní postava vypadá jako další z řady antihrdinů, kteří jsou (podobně jako třeba Don Draper ze seriálu Mad Men, jenž skončil v roce 2015, tedy rok potom, co začal BoJack Horseman) na jednu stranu těžko snesitelní, nevypočitatelní a využívají své okolí. Na stranu druhou v sobě ale mají určité tajemství, smutek a hlubokou sebenenávist.

Don Draper alespoň na povrchu zosobňoval americký sen. Měrou vrchovatou se mu dostávalo toho, čeho si Amerika nejvíc cení (peníze, moc, krása, úspěch). S přibývajícími epizodami ale zjišťujeme, že tohle všechno vyrostlo na lžích, zatajování a ukradené identitě. Tvůrci tak mimoděk komentovali americký sen jako něco, co nelze získat, aniž tím trpěla řada lidí kolem, a co nakonec nepřináší štěstí ani těm, kteří ho zdánlivě pevně svírají v rukou.

Naproti tomu BoJack podobně kritický společenský komentář nepředstavuje. Během svých úvah se často vrací ke svým komplikovaným rodičům, k tomu, jak se provinil na své kolegyni Sarah Lynn, jež s ním jako dítě hrála v sitcomu (a zemřela poté, co se během tahu s BoJackem předávkovala heroinem), nebo jak ublížil tvůrci Horsin’ Around, za něhož se v kritický moment nepostavil. Utápí se v sebelítosti, polovičatých pokusech, jak se všem omluvit a začít odznova, přičemž v podobných obdobích začíná odznova hlavně pít.

Taková postava – byť dobře napsaná – by šest sezón nejspíš přesvědčivě neutáhla. Tvůrci ale využili nástroje, které jim seriálové tvorba nabízí, a kromě hlavního hrdiny začali dávat víc a víc prostoru také ostatním hrdinům (spisovatelka a novinářka Diane, BoJackův pečující kamarád Todd nebo jeho příbuzná Hollyhock). Ty už tak nebyly „vedlejší“ ve smyslu, že by jejich linky především podporovaly linku hlavního hrdiny; jejich příběhy představovaly smysluplnou a pevnou součást fikčního světa. Díky tomuto rozhodnutí bylo zjevné, že rozpínající se svět BoJack Horsemana lze autorsky prozkoumávat ještě spousty let. S každou další sérií se totiž diváci a divačky dozvídali o jeho obyvatelích víc. Je to, jako byste seděli s druhým člověkem na kraji večírku a dozvídali se o něm věci, na něž v centru dění nikdy není dost času ani trpělivosti.

Dobrý příklad je příběh BoJackovy matky Beatrice, která měla se svým synem vždycky značně komplikovaný vztah. Ve stáří trpí Alzheimerovou chorobou a je to právě nemocí rozředěný smysl pro realitu, který nám dává nahlédnout do její minulosti, nesnadného manželství i současných pocitů dezorientace a paniky. Málokteré audiovizuální dílo dokázalo přinést tak ucelený, hluboce empatický portrét ženy, která by šla na první pohled jednoduše označit jako „špatná matka“, avšak její život je mnohem složitější (a zajímavější) než jen tahle nálepka.

Ve snaze o komplexní zachycení životních trajektorií postav hraje v seriálu klíčovou roli samotná forma animace. Její možnosti zkratky, výpustky nebo metaforického zdůraznění různých psychických stavů se osvědčují nejlépe ve scénách, kdy se okraje jasného vědomí rozostřují. Ať už jde o drogové tripy, opilost, nebo bytí na pomezí života a smrti, právě animace dokáže tuhle tekutost a nestálost jednotlivých stavů zachytit nejpřesvědčivěji. Hrdinové a hrdinky se zde potácejí mezi svými selháními, neurózami a depresemi — a je to fascinující podívaná.

Z Bojack Horsemana se během let stalo dílo, které se snaží zachytit jakousi nemožnost dokonalého štěstí. Jeho postavy sice mají zdánlivě všechno potřebné, ale opakovaně narážejí a selhávají. S touhle jistotou špatného konce se však pracuje mnohem rafinovaněji, než jen aby se nihilisticky opakovalo, že nic nemá cenu. Tvůrci totiž chytře využívají divácké očekávání, kladou svým postavám do cesty známé překážky a pak se nebojí zvolit úplně jinou cestu, než dosavadní signály napovídaly.

Nejslavnější je v tomto ohledu epizoda vyprávěná z budoucnosti. Narátorkou je Ruthie, praprapravnučka Princezny Carolyn. Má ve škole prezentaci o Dni předků a přednáší o tom, jak měla Princezna Carolyn strašný den – propustila svého asistenta, rozešla se se svým přítelem a prodělala potrat. Vypravěčská perspektiva dává tušit, že se celá situace musela nakonec obrátit k lepšímu a že je i v tak temném období nějaká jiskra naděje. Na konci dílu se ovšem dozvíme, že žádná Ruthie v budoucnosti neexistuje.

„Chceš vědět, co dělám, když mám fakt příšernej den?“ ptá se Princezna Carolyn BoJacka. „Představuju si svou budoucí praprapravnučku, jak o mně vypráví ve škole. Je chytrá a vtipná a její referát je o tom, jak to se mnou nakonec dobře dopadne. A když si to představuju, cítím, že všechno bude v pořádku. Jak jinak by o mně mohla vyprávět?“ BoJack namítá, že je to přece smyšlené. „No jo,“ odpovídá Princezna Carolyn, „ale mně to pomáhá.“

Dlouhých seriálů bude bohužel ubývat

Jestli se v BoJackovi vytrvale objevuje něco jako poselství, je to právě tohle. Plány se hroutí, člověk i kůň selhává, ale vždycky je něco, co pomáhá a dokáže překlenout pocity strachu, smutku i zklamání. Co drží člověka aspoň pár centimetrů od propasti. A jak ukazuje poslední epizoda, něco takového může být nalezeno i ve chvíli, kdy už bylo všechno podstatné řečeno.

V posledním záběru finální epizody sedí BoJack se svou kamarádkou Diane na svatbě Princezny Carolyn a mlčky pokuřují. Dost možná už nemají o čem mluvit, nebo si snad všechno řekli. Takové zakončení lze chápat jako pochmurné konstatování, že se vztahy prostě vyčerpají. Na druhou stranu lze v tom sdíleném mlčení nalézt skutečnou blízkost a cit k druhému. Ani ve světě televizní a filmové smetánky totiž žádná jiná skutečná transcendence neexistuje. V textech o BoJackovi se často opakoval známý vtip o koni, co přijde do baru… Poslední scéna ukazuje, že hrdina už nikam nepřijde. Dost možná nemá tu potřebu, anebo se mu nedostává energie.

Dá se předpokládat, že význam seriálu bude narůstat během dalších let. Pokud se totiž bude trend streamovacích platforem i televizí ubírat směrem „málo epizod pro hodně diváků“, podobně složité postavy budeme vídat míň a míň. A přitom právě v jejich sledování jde najít určitou útěchu pro naše vlastní selhání, špatná rozhodnutí a provinění. Postavy jsou sice smyšlené... No jo, ale i tak to pomáhá.

(Foto: Netflix)