O Pavlovi: nesmlouvavý příběh o upozaďování žen a snaze zachránit druhého

„Emancipace je nádherná, svůdná utopie jako kdysi komunismus se svou tezí o rovnosti a rovnoprávnosti všech. Zda je ve světe vezdejším uskutečnitelná, pochybuji. Už proto, že ti nejžádoucnější ze všech chlapů, oni princové, kteří holčičky rusalky zachrání před macechou, drakem a čarodějem, jsou bytostní čili ,nenapravitelní‘ mačové. A naše milované pohádky – Popelku, Krásku a zvíře, Sněhurku ani Šípkovou Růženku – už nikdo nepřepíše.“

Filosofka, novinářka a spisovatelka Daňa Horáková, která zároveň pracovala jako hamburská ministryně kultury, popisuje ve své vzpomínkové knize O Pavlovi pražská a mnichovská léta strávená s filmařem Pavlem Juráčkem, který natočil snímky Postava k podpírání a Případ pro začínajícího kata.

Juráček byl sice považován za jeden z největších talentů československé nové vlny, ale známý je dnes především svými Deníky – objemnými svazky, které fungují jednak jako líčení doby a vztahů mezi tehdejšími umělci, ale i jako záznam vnitřních pochyb a dlouhotrvajících zasmušilých stavů.

Ačkoli Juráček nenaplnil svůj talent a aspirace tak jako řada jeho úspěšnějších vrstevníků a přátel (Forman, Chytilová, Havel), právě jeho Deníky si vydobyly status nepříjemného, avšak strhujícího díla zachycujícího celoživotní boj umělce, který se odmítal přizpůsobit.

Próza Dani Horákové ale vykresluje jiný obraz: Juráčka coby člověka závislého na alkoholu a metamfetaminu, který nebyl schopný kompromisů, liboval si v sebelítosti a svou družku psychicky i fyzicky týral. Horáková líčí svou snahu Juráčka „zachránit“ – vykřesat v něm kreativitu a chuť do práce, které by umělci jeho formátu pomohly prorazit na Západě a získat podle ní zasloužený věhlas.

O vlastních aspiracích či kariéře v prvních letech vůbec neuvažuje – Juráček je její „princ“, „černý myslivec“, kterému má pomáhat a doufat, že kus jeho génia dopadne i na ni. Své ambice a talent, které podporuje její okolí (filosof Milan Machovec ji nabádá, aby sama psala, a nazývá ji dokonce „ženou století“) je ochotna odložit, utlumit. Jediný důležitý je totiž „Jurajda“ – na ní samotné nezáleží.

Za feministku jsem se nepovažovala

Právě v tom, s jakou samozřejmostí Horáková předpokládá, že Juráček je v jejich vztahu ten skutečně nadaný, se ukazuje nakolik je společensky usazený a nerozporovaný obraz muže-geniálního umělce a ženy jako té, která je pilná, šikovná, a když už se náhodou dočká úspěchu, tak to zkrátka „dobře vyšlo“.

Setkáváme se s tím už ve školách (sama jsem před několika lety absolvovala FAMU a názory, že „holky neumí napsat pořádné drama, spíš jim jde scénáře dramaturgovat“, nebo že jim jdou „hlavně ty vztahovky“, nebyly nijak výjimečné) a tohle přesvědčení pokračuje dál do kariérních dospělých životů. Muži mají šanci vytvořit něco výjimečného, ženy jsou tady od toho, aby jim pomáhaly.

Je podstatné říct, že sama Horáková to nijak nerozporuje. Proti feminismu se vymezuje („Za feministku jsem se nepovažovala. Už proto, že se emancipované ženy, abatyše, vdovy-podnikatelky, manažerky odedávna obešly bez ,hnutí‘, spolků a politických stran.“), zároveň však uznává vliv socializace, která dívky a mladé ženy vychovává k přesvědčení, že pečovat o muže je jejich „úděl“.

V tom spočívá nejdráždivější rozpor knihy: autorka je na jednu stranu schopna tento „úděl“ zručně rozebrat a ukázat, že ho spoluvytvářejí pohádky, příběhy a společenská očekávání, a že tedy není daný či neměnný. Na stranu druhou se však nedomnívá, že by k němu existovala alternativa. Ostatně svou vlastní oslnivou kariéru, kdy psala pro deník Bild, létala po celém světě, dělala rozhovory se slavnými osobnostmi kultury i politiky a nakonec získala prestižní politický post, nastartovala až poté, co se Juráček vrátil z Mnichova zpátky do Československa.

Naděje, že se obludný kolotoč zastaví

Bylo by příliš zjednodušující číst vzpomínky Horákové jako pouhé doplnění či korektiv Juráčkových Deníků. Na to je text příliš dobrý, košatý, svébytný. V době, kdy se čím dál častěji a potřebněji ozývají hlasy upozorňující na odvrácenou stranu slavných ikon, které svou moc a slávu zneužívají k sexuálnímu nátlaku, obtěžování nebo přímo zneužití, je samozřejmě lákavé číst knihu coby pokus o podemletí obrazu známého filmaře. Jenže text Horákové jde dál – je osobitou výpovědí, kterou se autorka snaží porozumět nejen své době, okolí, partnerovi, ale především sama sobě.

Takové snahy jsou nejbolestnější v pasážích, kde popisuje domácí násilí: „Trpěla jsem? Nevím. Ale přestala jsem se ptát, jaký to všechno má smysl. Proč jsem v Mnichově, proč mě Pavlova existence děsí, proč nejsem schopna ho opustit. Prostě jsem to, co bylo, přijala jako ,nářez‘, který patřil k mým povinnostem, a brala vše, i jeho surovost a podlost, jako nezbytnost, ne trest, protože vše, co bylo, bylo předvídatelné, a já přece věděla, že to nebude jinak, ale nalhávala jsem si, že to zvládnu, že se změní, že ho změním – ergo: co bylo, byla moje vina, vina mé nadutosti, mé arogance, mé vůle a kázně.“

Popis Horákové potvrzuje to, co popisují přeživší násilí vůči ženám a domácího násilí: naději, že se celý obludný kolotoč jednou zastaví, a pomalu sílící přesvědčení, že je to celé také „jejich chyba“, protože násilníka „vyprovokovaly“. Citový i časový odstup poskytují Horákové perspektivu, kdy vzpomíná na svá přesvědčení a postoje, kterým dnes zcela nerozumí, ale snaží se k nim najít klíč: Proč Juráčka neopustila a dál snášela jeho měnící se nálady, sobectví, krutost? Patologický vztah líčí s pronikavostí humanitní vědkyně – a právě tenhle tón dodává násilným scénám obzvláštní mrazivost. Horáková věděla, že to, co se děje, je špatně a napravit se nedá, ale odejít ze vztahu nedokázala.