Povolání spisovatelka. Neptejte se, jak zvládá práci a rodinu
Klára Vlasáková, která pro Heroine napsala letošní vánoční povídku, se rozepsala o tom, jak se slučuje povolání spisovatelky a běžné nároky na život ženy. Kanadská spisovatelka Alice Munro získala za své povídky Nobelovu cenu za literaturu, ale nikdy neměla kvůli péči o rodinu čas napsat román. Co komplikuje práci spisovatelkám a proč by nás to mělo zajímat?
Virginia Woolf už v roce 1929 v eseji Vlastní pokoj řešila otázku, proč je slavných spisovatelek méně než spisovatelů. Došla k tomu, že v hodnocení literatury z dob minulých bychom potřebovali vědět víc o materiálním zázemí autorek. Ačkoli jde s jejím textem v mnoha místech značně polemizovat, jeho jádro zůstává i skoro sto let od vydání platné: intelektuální volnost, která je k psaní zapotřebí, závisí na hmotných věcech. Odtud pak název eseje: vlastní pokoj v kombinaci s vlastním příjmem chápe Woolf jako zásadní věc, kterou spisovatelky potřebují a bez kterých tvořit vlastně ani nejde.
Woolf ve svém textu samozřejmě píše o ženách určitého společenského postavení. Původně ostatně šlo o přednášku pro anglické dívčí vysoké školy. To, že by mohly a měly psát i osoby, které na vlastní pokoj nemůžou ani pomyslet, Woolf neřeší. Jestli si však pořád klademe otázku, proč je potřeba řešit, jestli určitou knihu napsala žena nebo muž, tak jsou právě „hmotné věci“, o kterých píše Woolf, dobrým vstupním bodem do debaty.
Nedostatečné hmotné zajištění je spolu s nekončícím koloběhem práce a péčí o rodinu dennodenní zkušeností řady spisovatelek. Třeba nobelistka Toni Morrison si v debatě z roku 1979 posteskla, že obvykle píše v podmínkách, které by byly pro ostatní při tvorbě úplně nemyslitelné. Říká, že se nikdy nepřihlásila na žádnou z autorských rezidencí a ani by nějakou takovou nejspíš nepotřebovala. Docela by jí pomohlo, kdyby se někdo aspoň na chvíli postaral o její děti. To by pak ani nemusela nikam jezdit; stačila by jí prostě jen ta chvíle klidu na psaní.
