Máte dítě? Zavřete se s ním doma a vylezte, až bude velké. Proč tahle země není pro malý?

Zdá se, že v české společnosti vládne ideál Schrödingerova dítěte – tedy dítěte, které je a zároveň není dítětem. Nebo spíš má všechny roztomilé atributy – je maličké, usmívá se, nejistě ťape, ale zároveň se už chová jako dospělý, dokonale zvládá své emoce, mluví vybíravě, tiše a případně dokáže hodiny sedět a mlčky čučet do zdi.

Zakazovat vstup určité skupině lidí je protizákonné, a tak na to šlo dané bistro jinak – sepsalo pravidla, která dávají najevo, že tam děti nemají co dělat. Některé z bodů dávají smysl (třeba ten, že není vhodné, aby děti pobíhaly po place), jiné budou mít nejspíš problém dodržet i mnozí dospělí návštěvníci („Dítě by mělo být schopné jíst na takové úrovni, jak se v lepším podniku očekává“).

Celý seznam je psaný poměrně arogantním tónem, který – jak se zdá podle reakcí – odrazuje i ty, kteří by bistro normálně navštívili. Řada lidí však tvrdí, jak je skvělé, že si někdo nastaví podobná pravidla, nebo že jsou děti prostě nesnesitelné. Častá je i reakce, že majitelé mají přece právo nastavit si podmínky, jaké uznají za vhodné, a nikdo jim do nich nemá co mluvit.

Zajímavý postřeh k celé záležitosti měla Zdeňka Šíp Staňková, autorka knihy Děti jsou taky lidi, která se ve svém veřejném působení zabývá dětským traumatem. V reakci na svém Instagramu psala, že záplava podpůrných reakcí může znamenat, že si jejich pisatelé a pisatelky prošli výchovou bez úcty a respektu – a jejich obrannou reakcí v dospělosti je, že tento styl vehementně obhajují.

Jedná se o podnětnou úvahu, jejíž ozvuky můžeme spatřovat i v jiných debatách. Když se třeba bavíme o tom, jestli je nebo není dobrý nápad zavést školné na univerzitách, tak se vždycky vyrojí komentáře ve stylu „jen ať se snaží, však mně taky nikdo nepomáhal“. Přitom by dávalo smysl zaujmout stanovisko přesně opačné – já jsem to měl*a těžké a nepřeju další generaci, aby si procházela podobnými obtížemi. Výchova nerespektující dítě a jeho potřeby, školní docházka, která člověku může vzít veškerou vnitřní motivaci něco se učit a přináší jen jednorázové odměny a tresty, bossing v zaměstnání… To všechno jsou zkušenosti, které se na člověku podepíšou na celé roky, někdy na celý život – a vážně není třeba, aby si jimi procházeli i další.

Jenže takový přístup vyžaduje, aby se člověk porýpal v tom, čím si prošel, a analyzoval to. Probírat se několik měsíců, možná let v zážitcích, na které by jeden nejradši zapomněl, není zrovna nejsnazší aktivita – a samozřejmě ne všichni na to mají kapacitu a prostředky. Když se tedy bavíme o tom, co by děti podle našeho názoru měly nebo neměly, jak by se měly chovat a kde by měly ideálně trávit čas, tak často neúmyslně odhalujeme nezhojené roky svého vlastního dětství.

Dovolit si setkat se s jiným a nechat se tím zážitkem změnit je nakonec jednou z kvalit, jíž disponujeme v dětství a kterou je obtížné si s přibývajícími roky uchovat. Kdybychom se tak vehementně nepředháněli v tom, kdo chce víc děti ukáznit, tak bychom s nimi nakonec mohli prostě jenom trávit čas – a vychovávat se spolu s nimi. Jenže to vypadá jako příliš radikální krok v zemi, kde veřejný prostor patří jen pár vyvoleným.