Minisérie Mrs. America ukazuje, že bez vzájemné solidarity ženy svá práva nevybojují
Když rozčarovaná Gloria Steinem v sedmé epizodě Mrs. America říká „Je mi zle z utahování našich snů, abychom vyhověly středu,“ mohlo by jít o motto celé minisérie, která v devíti dílech sleduje více než desetiletou snahu skupiny žen o prosazení zrovnoprávňujícího dodatku americké ústavy.
Tzv. Equal Rights Amendment (ERA) by ženám přiřkl stejná práva jako mužům a zakázal diskriminaci na základě pohlaví. K jeho představení poprvé došlo na počátku dvacátých let minulého století, jen tři roky poté, co americké sufražetky vybojovaly ženské volební právo. Série kanálu Hulu od Dahvi Waller, jedné z autorek Šílenců z Manhattanu (Mad Men), se odehrává v sedmdesátých letech, kdy boj za schválení ERA nabral na intenzitě. Úspěch feministek jako Steinem, Betty Friedan nebo Bella Abzug se zprvu zdál být takřka jistý. Stačilo přesvědčit už jen pár kongresmanů.
Velení opozičního tábora se ovšem ujala republikánka Phyllis Schlafly, která dokázala letákovou kampaní a emotivními projevy plnými argumentačních faulů zmobilizovat veřejnost a významně přispěla k tomu, že dodatek ve stanoveném termínu neratifikoval požadovaný počet států. Ke schválení ERA dodnes nedošlo. Zásluhou Schlafly a jejího protifeministického tažení ve Spojených státech naopak posílily konzervativní skupiny a odklon od liberalismu byl na počátku osmdesátých let stvrzen zvolením Ronalda Reagana prezidentem.
Ani dějiny žen nejsou dějinami velkých a definitivních vítězství, ale stále trvajícím zápasem.
Mrs. America nepřepisuje historii, nedává moc do rukou utlačovaných a nenabízí iluzorní útěchu. Dějinné události naopak kopíruje velmi věrně, což vedle přesné rekonstrukce některých veřejných střetů dokládá také prokládání hraných pasáží příslušnými dobovými dokumentárními záběry. Jakkoli ale jde o kroniku kompromisů, ústupků a proher, díky vypravěčské lehkosti, svižným dialogům a chytlavému soundtracku budete mít na konci namísto deprese chuť pustit se do akce.
Rozpory a vnitřní dilemata
Zaměření pozornosti zrovna na ERA nám připomíná, že ani dějiny žen nejsou dějinami velkých a definitivních vítězství, ale stále trvajícím zápasem. Podobnou úvahou bylo zřejmě motivované rozhodnutí učinit ústřední postavou vyprávění Phyllis Schlafly a nikoliv některou z ikon druhé vlny feminismu. Vývoj, kterým prochází autorka výroků jako „mateřství je svoboda“, propojuje příběhové linie ostatních žen. Skoro každá z epizod nabízí empatický portrét jedné z nich a poukazuje na neoddělitelnost osobních dramat od politického zápasu.
Schlafly je přesvědčená, že by se každá žena měla podvolit partnerovi a pečovat o děti. Pokud to nedělá, zřejmě nenarazila muže, který by o ní měl zájem. Její vlastní ochota přijmout nařízenou roli je zřejmá od pilotní epizody, kdy impozantně nastoupí na scénu na vysokých podpatcích a v bikinách se vzorem americké vlajky. Následně si přízeň mužů získává lichotkami, poslušností a upozaďováním vlastních potřeb. Důvodem ovšem není její naivita. V podání Cate Blanchett, která je zároveň producentkou Mrs. America, představuje Schlafly cílevědomou a inteligentní osobnost, která dobře chápe, že pokud má získat politický vliv, musí se podřídit mužské představě o tom, jak by se jako žena měla chovat.
Když se Schlafly během střetu s rétoricky zdatnějšími oponentkami dostane do úzkých, zalže, zaútočí nebo změní téma. Aktivity svých soupeřek připodobňuje k bolševické revoluci a varuje před nástupem feministické totality. Po schválení dodatku podle ní ženy budou muset narukovat do armády a odletět bojovat do Vietnamu, rozvedeným matkám budou odebrány děti a všechny oddělené toalety se promění v unisexové. Jde o ničím nepodložené výroky, ale Schlafly je jejich omíláním dokáže proměnit v ústřední témata veřejné debaty a vyvolat paniku.
Jak v jednu chvíli poznamená přední liberální politička a aktivistka Bella Abzug, Schlafly sice kvůli víře v tradiční hodnoty odmítá ženskou emancipaci, ale sama je díky svému vlivnému postavení jednou z nejvíc osvobozených žen ve Spojených státech. Přestože své posluchačky přesvědčuje, že opustí-li domácí pozici a začnou se namísto pečení chleba věnovat kariéře, ztratí ochranu a lásku svých mužů, sama investuje většinu energie do kampaně. Je lobbistkou na plný úvazek, nikoliv ženou v domácnosti, za kterou se v médiích vydává.
Heroine má newsletter!
Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.
Její pokrytectví zprvu vychází z neschopnosti přijít s nosným protiargumentem. Když ji dojde, že nejsnáze zvítězí ten, kdo získá víc pozornost a vzbudí větší rozruch, stávají se silné emoce a informace vytržené z kontextu součástí její vyjednávací taktiky. Stejně jako mnozí dnešní politici a samozvaní strážci tradic, také Schlafly své posluchače straší modelem světa, který existuje pouze v její hlavě. Ženy, kterým jde ve skutečnosti o rovná práva pro všechny, prezentuje jako privilegovanou skupinu osob přesvědčených o vlastní důležitosti. Série tak skrze postavu schopné politické organizátorky osvětluje nástup rétoriky dominující současnému politickému diskurzu (jeden ze závěrečných titulků nás výmluvně informuje, že Schlafly krátce před svou smrtí vydala knihu The Conservative Case for Trump).
V rukou méně citlivých tvůrců by se postava Schlafly mohla snadno proměnit v bigotní monstrum. Zásluhou citlivého herectví Cate Blanchett a zohlednění hlubších motivací pro její jednání ale její komplikované podstatě rozumíme, jakkoli s ní nemusíme souhlasit. Scenáristické kvarteto ji ostatně zlidšťuje, ale v sympatickou figuru se ji proměnit nesnaží. Na druhé straně tvůrci neromantizují ani feministky. Ty jsou také vykreslené jako ženy plné rozporů a vnitřních dilemat, občas netrpělivé, sebestředné nebo nespravedlivě přísné.
Zástupkyně obou názorových frakcí jsou tak nejednoznačnými postavami, zas a znovu hledajícími balanc mezi osobním přesvědčením a veřejnými zájmy. Když Margaret Sloan, černoška, svobodná matka a lesba, během redakční schůzky feministického časopisu Ms. nadnese téma tokenismu na pracovišti ve vztahu k osobám jiné barvy pleti, setká se s pasivně agresivní reakcí. Její kolegyně, vnímající problémy z perspektivy bílých příslušnic střední třídy, nevědí, jak na slepou skvrnou ve svém vnímání reality reagovat. Podobně se Betty Friedan zdráhá otevřít diskuzi o právech leseb a queer identitě z obavy, že by hnutí kvůli přílišné ožehavosti tématu přišlo o přízeň politiků.
K nejsilnějším momentům série patří ty, kdy ženy bojující za ERA dokážou překonat názorové rozpory a sjednotit síly.
Waller se na závažné i malicherné spory rozdělující členky feministického hnutí nezaměřuje proto, aby se nimrala v jejich nedostatcích. Oproti Šílencům z Manhattanu k tomu ani nemá dost prostoru. Upřímnost, s jakou na průkopnice moderního feminismu pohlíží, jí především umožňuje ukázat, jak obtížné je pro podobně rozmanitý kolektiv lidí najít společnou řeč a prosadit změnu. Vyvolat mezi lidmi konflikt je snazší, což si dobře uvědomovala Schlafly a umně s tím pracují i současní populističtí politici. Proto k nejsilnějším momentům série patří ty, kdy ženy bojující za ERA dokážou překonat názorové rozpory a sjednotit síly.
Skutečný nepřítel
Postava Cate Blanchett sice tvrdí, že se nikdy nesetkala s diskriminací, ale její interakce se šovinistickými politiky nebo necitlivým manželem, který svou ženu navenek podporuje, ale zároveň nechce připustit, aby jej zastínila, dokládají opak. Také soustavné podceňování ze strany kolegů, kteří v ní vidí schopnou cukrářku nebo zapisovatelku, snáší s nelibostí maskovanou nuceným úsměvem. Nejtvrdší rána přichází na konci poslední epizody, kdy během telefonátu s Reaganem ve vší hořkosti zakusí, komu obvykle patří poslední slovo.
Paralely a odlišnosti mezi Schlafly a feministkami, projevující se ve výrocích a chování jednotlivých postav, ale také v barevném ladění scén, stylu snímání nebo volbě hudby, představující řídící princip důmyslně strukturované série. Záběry se Schlafly se zpravidla točí okolo ní – představuje ústřední bod a diriguje své okolí. Když je pozornost upřena na feministické hnutí, podobná centrální postava v záběrech chybí, síly jsou rozloženy rovnoměrněji, tempo je dynamičtější, pohyby méně rigidní.
Schlafly feministkami opovrhuje na základě přesvědčení, že chtějí být jako muži. Ze vzácných okamžiků, kdy vypadne ze své role dokonalé manželky, je ale patrné, že ve skutečnosti usilují o totéž co ona – aby jejich pohlaví nerozhodovalo o tom, zda budou druhými brány vážně. Míra svobody a seberealizace všech ženských postav v Mrs. America, ať už jsou pro nebo proti ERA, závisí na benevolenci mužů. Na všechny jsou kladeny nesplnitelné požadavky v pracovním i osobním životě, všechny čelí dvojímu standardu, musejí se přetvařovat a potlačovat to, co jim je vlastní.
Nejkomplexnější z mnoha portrétů, které zdařilá, kvalitativně vyrovnaná minisérie nabízí, je proto nakonec portrét mocenských vztahů. Boj za ženská práva, tělesnou autonomii a rovné odměňování trvá tak dlouho a je tak frustrující, protože namísto toho, aby byly ženy vládnoucím systémem vedeny ke spolupráci, jsou jím poštvávány proti sobě. Skutečně obávaným nepřítelem, který ženy situuje do závislé pozice a nutí je neustále ustupovat od toho, nač mají nárok, není Phyllis Schlafly, ale patriarchát.
