Alibi mužů, kvůli kterým padla. Film o Amy Winehouse raději vůbec neměl vzniknout

Amy Winehouse zazářila krátce, ale intenzivně. Jeden z nejoslnivějších okamžiků své kariéry zažila v roce 2008. Během předávání cen Grammy zaznělo z pódia její jméno celkem pětkrát. Jednou dokonce z úst jejího idolu, legendárního amerického jazzmana Tonyho Bennetta. Od něj uslyšela, že song Rehab, v němž se vyzpívala z boje se závislostí, se stal nahrávkou roku. Když za sošku následně děkovala, publiku utkvěla v paměti zejména věta „Pro mého Blakea, mého uvězněného Blakea“. Adresátem byl její tehdejší manžel Blake Fielder-Civil. Ve filmu nesoucím název zpěvaččina druhého a posledního studiového alba je tato událost rekonstruována věrně, prakticky slovo od slova. Nejikoničtější část proslovu, zmínka o partnerovi odpykávajícím si mnohaměsíční trest za napadení majitele baru, však chybí.

Je běžné, že tvůrci životopisných dramat něco přidají a něco uberou. V tomto případě jde navíc o zdánlivou maličkost – z jiných scén se dozvídáme, že byl Blake zatčen a skončil v base. Když ale vypuštěný výrok připočteme k jiným opomenutím a zkreslením, kterých se film Back to Black dopouští, vyvstane před námi spíše autorský záměr.

Vyprávění o autorce jednoho z nejprodávanějších britských alb 21. století totiž působí jako alibi lidí, kteří se zasloužili o její pád. Jejího exmanžela i otce Mitche Winehouse vykresluje film o poznání lichotivěji než střihový dokument Amy z roku 2015. Ten krom zpěvaččina chaotického života zachytil také nepolevující tlak jejího okolí, které se staralo víc o výhody plynoucí z ženiny hvězdné slávy než o její psychické zdraví. Mrazivá je v dokumentu sekvence, v níž se rodinné dovolené účastní i televizní štáb pozvaný právě otcem umělkyně. V době, kdy se jeho dcera snažila pozornosti novinářů, lačných po dehonestujících detailech z jejího soukromí, stůj co stůj vyhnout.

Nebezpečí číhá venku

Aktuální film má jasno v tom, kdo za zpěvaččino sebedestruktivní chování nese zodpovědnost. Ne bezohlední muži, dětské trauma či narušená citová vazba, ale smečka paparazziů, zlomené srdce a nenaplněná touha po dítěti. To jsou tři hlavní motivy, které propojují pásmo kapitol z Amyina krátkého života.

Dívku z londýnského Camdenu sledujeme od jejích 18 let, kdy v dětském pokoji skládá písně, které pak zazní na jejím debutovém albu Frank. Následuje smlouva s nahrávací společností, zpěv v klubech i televizních talk shows, osudové setkání s Blakem, vyprodané koncerty, Grammy, alkohol a jiné drogy. Ve druhé půlce filmu už slouží pěvecká vystoupení spíš coby orientační body, abychom věděli, kde na časové ose se nacházíme. Gros vyprávění se od kreativního procesu a budování image přesouvá ke sledování toho, jak umělkyně propadá závislostem a nenachází lásku.

Starostliví muži, padlá žena

Když Amy Blakeovi zrovna kýčovitě nevyznává lásku, svěřuje se mu, že by chtěla být mámou a mít alespoň šest dětí. Dohromady to udělá asi třikrát. Poprvé v zoo při pozorování lvích mláďat. Do očí bijící zvířecí metafory jsou tady podobně časté jako dlouhé introspektivní pohledy do zrcadla, které v žádném životopisném filmu nemůžou chybět. Poslední kapkou na tohle téma se pro Winehouse na konci filmu stává informace, že Blake má dítě s jinou ženou. Při vší úctě k umělecké licenci jde o dost nejapný způsob, jak film uzavřít – zploštit jedinečnou a komplikovanou umělkyni na nesamostatnou naivku řízenou mateřským instinktem. Její neštěstí jako kdyby vycházelo z neschopnosti dostát stereotypním ženským rolím. Po hlubších příčinách její bulimie, impulzivního chování a drogové závislosti se film nepídí.

Zatímco skutečný Fielder-Civil obeznámil Amy s tvrdými drogami, ten filmový ji seznámí s americkou dívčí kapelou The Shangri-Las, která se stane její velkou inspirací. Místo toho, aby se jeho přičiněním stala závislou, nachází díky němu svůj unikátní zvuk. Drogy podle scénáře poprvé zkouší, když je sama. Filmový Mitch Winehouse je zas v podání bodrého Eddieho Marsana prototypem podporujícího rodiče. Když se mu Amy svěří, že by chtěla na odvykačku, okamžitě zavelí „Jdeme!“. Ujišťuje ji, že už nemusí hubnout (jakkoli hereččina váha zůstává v průběhu celého filmu stejná), nikdy na ni netlačí, aby koncertovala, když se na to necítí, a rozhodně ji na již zmiňované rodinné dovolené nevystavuje štábu stanice Channel 4, který natáčí dokument My Daughter Amy.

Idealizace Blakea a Mitche není dána tím, že by se film držel výhradně zpěvaččiny zasněné perspektivy. Mnohé záběry sice jsou subjektivní, zejména kvůli vizualizaci vlivu různých návykových substancí, ale jiné se hlediska hlavní hrdinky zcela vzdávají. Obvykle proto, abychom viděli, jací starostliví dobráci oba muži jsou. To je například jediný zjevný účel dialogu s kamarádem, během kterého se Blake dušuje, že s Amy rozhodně nebyl kvůli penězům. Při křečovité snaze ukázat, jak moc Mitchovi a Blakeovi na protagonistce záleželo a jak málo jim ona naslouchala, se z filmu vytrácí samotná Amy Winehouse a její hudba. Když v mimoobrazovém komentáři vypráví, jak chce svým zpěvem zpříjemňovat životy druhých, jde jen o frázi, která není podepřená žádnou scénou, kde by k něčemu takovému došlo.

Padesát odstínů šedi

K nevýraznosti protagonistky přispívá vedle její apatie a plytké psychologie bohužel i výkon Marisy Abela v hlavní roli. Sice statečně nazpívala všechny písně, zdárně imituje cockneyský přízvuk a se šedesátkovým účesem na hlavě připomíná svůj předobraz i vzhledově, ale tolik důležité charisma postrádá. Skutečná Amy Winehouse předběhla dobu, když vsadila na autenticitu dřív, než se z ní v šoubyznysu stala ta nejoceňovanější hodnota. Počínání té filmové, podřízené opotřebovaným klišé životopisných vyprávění, naproti tomu vyznívá nuceně. Osobitost chybí i fádní režii. Vybledlý obraz má zřejmě odrážet hrdinčinu citovou vyprahlost, ale film s tímto konceptem důmyslně nepracuje a ve výsledku akorát vypadá šedivě a nehezky. Vystoupení na Glastonbury a jiných slavných štacích jsou napodobena věrně, ale bez přidané hodnoty. Kamera nebo střih nepomáhají vyjádřit zpěvaččinu podmanivou energii. Jediná obrazově nápaditější scéna, nahrávání Back to Black, proto z filmu trčí, jako kdyby se jednalo o videoklip vytvořený původně pro jiné účely.

Režisérka Sam Taylor-Johnson a scenárista Matt Greenhalgh mohli z příběhu Amy Winehouse vytěžit film o slávě, penězích, voyeurismu nebo přehnaných nárocích na to, jak by se ženy měly chovat a vypadat. Místo toho se rozhodli vyprávět sentimentální báchorku o nešťastné lásce, která jako by ani nevznikla kvůli Amy a jejím fanouškům. Hlavním smyslem díla se zdá být očištění jména těch, kdo oportunisticky zneužívali její zranitelnosti a měli podíl na jejím tragickému konci. I kdybychom si ale odmysleli eticky sporné retušování skutečnosti a svalování viny na oběť, zůstane Back to Black zbytečným, ve všech ohledech podprůměrným filmem. Hloubku a opravdovost získává jedinkrát, během závěrečných titulků, ke kterým Nick Cave chraplavě a procítěně zpívá svou baladu Song for Amy.

Pokud ale chcete pochopit, jakou bolest Amy Winehouse pociťovala a jakým talentem disponovala, uděláte nejlíp, když si poslechnete jedno z jejích alb.