Seriál Normal People je křehký portrét věcí, které se stávají jen jednou za život
Irská spisovatelka Sally Rooney si už za svou relativně krátkou kariéru vysloužila mnoho různých přezdívek a přirovnání. Jane Austen pro mileniály, Salinger snapchatové generace. Stihnout se stát tímhle vším ještě před třicítkou skrze dva útlé romány o mladých lidech v Irsku je skutečně úctyhodné. Většina literárních kritiků se shodne na tom, že je to i zasloužené, ale čtenáři a možná hlavně čtenářky se tak úplně neshodnou.
Obě knihy (Conversation with Friends z roku 2017, česky vyšlo jako Rozhovory s přáteli, Normal People z roku 2019, česky zatím nevyšlo) si sice vysloužily řadu nadšených reakcí a patřičný „hype“, ale rozhodně to není čtení pro každého. Obyčejní lidé i konverzující přátelé Sally Rooney jsou podivně a někdy protivně křehcí, neschopní komunikovat nebo naopak komunikující až moc, málokdy jednoznační, identifikovat se s nimi není vždycky jednoduché, v jejich životech se nedějí spektakulární a zásadní zvraty. Psaní Sally Rooney je pro nedostatek jiných slov subtilní a může se proto snadno stát, že vás v nějakém rozpoložení či záchvěvu prostě mine. Ale pokud se naopak strefí, jako se to stalo třeba mě, je z toho hluboký literární prožitek, o to lepší, o co je vzácnější.
Frustrující křehkost i politika
Onen zmíněný „hype“ ještě před vydáním českého překladu knihy nyní opět rozvířila seriálové adaptace druhého románu Normal People, která vznikla v produkci Hulu a BBC. Seriálu, na kterém se sama Rooney podílela jako spolu-scénaristka, se podařilo onu knižní subtilnost téměř dokonale převést do vizuální podoby a výsledek je civilní, křehký a přitom intenzivní a dojemný.
Při hodnocení knižní předlohy i seriálu je nutné předem vzít v úvahu dvě věci – jedná se o v nejlepším slova smyslu generační výpověď a i když to tak na první pohled nevypadá, velkou roli v ní hraje sociálně-kritická a politická rovina. Obojí, podpořené navíc často deklarovanou levicovou orientací Sally Rooney, může být pro část publika zdrojem značné frustrace. Generační deprese, nevyjasněná sexuální identita, nefunkční vztahy traumatizovaných lidí, přehnaná sebereflexe jdou ruku v ruce s ekonomickými těžkostmi, pocitem sociální izolace, přehnanou sebereflexí a ironickým i neironickým důrazem na vlastní privilegia.
To, co moje generace prožívá jako každodenní realitu, kterou přetáčí v ironické memy a obsah na Instagramu, generace našich rodičů prostě nechápe. Klišé o psaní pro mileniály se tak nelze vyhnout, protože Sally Rooney opravdu vystihuje, ale na rozdíl od mnoha jiných se tady nejedná o vyprázdněnou nálepku, ale o upřímné politické prohlášení. „Bylo by pro mne velmi složité psát o mladých lidech, kteří odchází z domova na studia, a nekonfrontovat je s ekonomickými nerovnostmi, které se v té době objevovaly, jako třeba oslabování podpory lidí z dělnické třídy, kteří se dostali na univerzitu“, cituje Rooney magazín Jacobin. Onou specifickou dobou a specifickým místem je Irsko po krizi v roce 2008, která položila ekonomiku na kolena a více jak půl milionu mladých lidí donutila emigrovat, ale podobnou zkušenost má generace mileniálů po celém světě. Rooney píše z jejich pozice, o nich a ze všeho nejvíce pro ně.
Láska mezi společenskými třídami
Eponymní „obyčejní lidé“ jsou Marianne (Daisy Edgar-Jones) a Connell (Paul Mescal), spolužáci ze střední školy v irském maloměstě. Connell je populární, talentovaný ve sportu, hodný a trochu nesmělý a proto extrémně žádoucí u spolužaček. Marianne je nepochopený outsider, chytřejší než většina spolužáků i učitelů, se kterými neumí a ani nechce komunikovat. Dohromady je svede fakt, že Connellova matka je uklízečkou a hospodyní v domě Marianniny bohaté rodiny. Jejich náctiletá láska a objevování sexuality probíhá v podstatě potají, mimo svět sociálních interakcí se spolužáky a zbytkem obyvatel maloměsta. Jejich vztah je proto extrémně intimní a extrémně křehký. Jedním z nejsilnějších momentů v knize, které se povedlo v seriálu poměrně přesvědčivě zachytit, je chvíle, kdy se Connell rozhodne Marianne nepozvat na závěrečnou pomaturitní párty, protože se bojí, že spojení s ní sníží jeho těžce vydobytý sociální status.
Sociálně-politická rovina románu byla diskutovaná tisíckrát ze všech různých stran a je tím, co některé recenzenty uvádí do extáze.
Příběh se následně přesouvá do Dublinu, kde se Connell a Marianne znovu potkají jako studenti na Trinity College, kde Connell studuje literaturu a Marianne politiku a historii. Jejich role se proměňují, z Connella je v hlavním městě outsider, z Marianne naopak populární „it girl“. Těžko hledat lepší ilustraci tolik zprofanovaného pojmu „sociální kapitál“, než je právě postupná proměna postavení, které Connell a Marianne mají ve svých prolínajících se společenských kruzích. Sociální nerovnost poznamenávající jejich vztah vyplývá napovrch v těch nejbolestnějších momentech, které je od sebe vzdalují - třeba v momentu, kdy Connell přijde o práci a nemůže si dovolit platit v Dublinu nájem a Marianne mu nedokáže nabídnout, aby bydlel u ní, protože jí nenapadne, že je to důležité.
Sociálně-politická rovina románu byla diskutovaná tisíckrát ze všech různých stran a je tím, co některé recenzenty uvádí do extáze a jiné naopak dráždí, ale v Normal People není centrální. Mnohovrstevnatost na první pohled jednoduchého příběhu je právě v tom, že politická rovina se vyjevuje v subtilních každodenních situacích, občas je tematizovaná v konverzacích mezi protagonisty, ale není sama o sobě námětem, je prostě jenom tím, čím je i v realitě, strukturálním pozadím našich každodenních rozhodnutí. Normal People jsou ale ze všeho nejvíc ultimátní love story o dvou lidech, kteří společně prožívají něco extrémně intenzivního, vrací se k sobě a nedokážou se jeden od druhého odpoutat, zároveň si ale ubližují, vzdalují se sobě a složitě si hledají cestu zpátky.
Nevídaně dobrý sex na plátně
Vtah Connella a Marianne je něžný, hluboce romantický a v zásadě určující pro životy obou. Jednou z věcí, kterou se v seriálu povedlo zachytit zcela věrně knize a výsledek je možná ještě intenzivnější a lepší ve vizuální než v literární podobě, je sexualita. Sexu je v seriálu překvapivě hodně, ale ani v jednom okamžiku není samoúčelný a zvláště v případě Marianne je v podstatě naprostým obnažením její vnitřní bolesti i radosti.
Režisérky seriálu Lenny Abrahamson a Hettie MacDonald najaly na natáčení sexuálních scén speciální koordinátorku, která intenzivně pracovala s herci a výsledek je jedna z nejvíc erotických a zároveň nejméně pornografických věcí, které v současné televizní tvorbě najdete. Jak poznamenává americký magazín Vulture, který sexuálním scénám věnoval celou speciální pochvalnou recenzi, seriálové podobě Normal People se podařilo nevídané – zobrazit dobrý sex, tak jak se opravdu děje v životě, ne jak se většinou děje na plátně.
Heroine má newsletter!
Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.
Obsazení hlavních rolí je další obrovskou předností seriálu. Neokoukaní irští herci Edgar-Jones a Mescal nejsou ani jeden typicky krásní, ale oba jsou dostatečně atraktivní na to, abyste se na ně chtěli dlouho dívat, i když u toho nejsou oblečení (nejdelší sexuální scéna má celých devět minut, ale uteče to jako voda). Chemie mezi nimi je nepopíratelná, stejně jako herecké schopnosti obou. Knižní Connell je člověk mála slov a mnoha emocí, což by mohlo navádět k okázalému herectví, Paulu Mescalovi se ale daří téhle pasti úplně vyhnout. Podobně pokorná a neokázalá je i režie, tempo seriálu plyne přesně tak jak má a dvanáct dvacetiminutových epizod obsahuje poměrně málo výplňkové vaty. Divácký požitek umocňuje i parádní soundtrack (pusťte si „Strange Weather“ od Anny Calvi a Davida Byrnea) a taky zcela povrchní fakt, že se na to tak nějak prostě dobře dívá (mě třeba utkvěla v hlavě většina Marianniných outfitů). Tohle všechno dělá standardně dobrý seriál v době quality TV, ale Normal People mají navíc onu podobně neokázale geniální literární předlohu, kterou se daří velmi věrně zachytit.
Věci, které se stávají jen jednou za život
Normal People vypráví o něčem, co jsme všichni zažili, ale pravděpodobně už nemůžeme zažít znovu – o okamžicích, kdy se náctiletá láska láme do osudové a kdy se zároveň z dětí, kterým připadá osudové všechno, stáváme dospělými, kteří chápou, že věci jsou pomíjivé. Příběhů a knížek, které tohle dokážou, je víc a každý máme nejspíš ty svoje. Já mám s intenzivním pocitem, že všechno končí a zároveň všechno začíná spojené tak nesourodé věci jako hypnoticky ujetou adaptaci Romea a Julie od Baze Luhrmana a román Jana Eyrová od Charlotte Bronteové – jsou to pro mě už navždycky definující příběhy velkých emocí a schopnosti je opravdově prožívat, na hranici kýče nebo klidně za ní, protože když je člověku sedmnáct, moc na tom nezáleží.
Mám s nimi spojené taky jiný druh intenzity, který má tendenci se s dospělostí vytrácet a zůstává po něm prázdno a to je schopnost prožívat fikční příběhy všepohlcujícím způsobem. Moje dospívání bylo také dobou, kdy jsem četla do rána, kdy jsem se do knížek a filmů přesouvala a svět okolo pro mě přestával existovat. Stírala se hranice mezi tím, co jsem prožívala sama v sobě a tím, jak jsem se vztahovala ke světu. Každé slovo, každá věta, každý obraz dokázaly vyvolat hořkosladké svírání u srdce a touhu, aby to nikdy neskončilo.
Normal People jsou možná ze všeho nejvíc právě o tomhle, o tom pocitu svírání u srdce, o věcech, které jsou jenom jednou, ale celý život v nás zůstanou hluboko uložené a vždycky nás budou něčím definovat, lidé, setkání, slova, stránky z knížek, scény z filmů, setkání náhodná a krátká i dlouhodobá, s dobrými i špatnými konci. Nejkrásnější na knížce a nejlepší na seriálu je právě to, že se jim tenhle hořkosladký svíravý pocit daří zprostředkovat neokázale, bez zbytečného patosu a o to působivěji.
