Komiks Jedno obyčejné léto kanadských sestřenic Mariko a Jillian Tamakiových, který v červnu vyšel v nakladatelství Paseka, je vše, jen ne obyčejný. Jednoduchý, ale komplexní. Civilní, ale hluboký. A také zakazovaný v mnoha amerických dětských knihovnách lidmi, kteří se stydí nebo bojí mluvit o sexualitě či zkušenostech menšin a přehlížených.
První stránce Jednoho obyčejného léta nedominuje žádný obrázek, ale citoslovce asociující chůzi po štěrku či suchých větvičkách a spadaném listí. Mužská postava nese v náručí malou dívenku po cestě k chatce kdesi u lesa na pláži. Tou holčičkou je Rose Wallaceová, která vzpomíná na poslední návštěvu Awago Beach. Svět byl tehdy bezpečný a rodina v pořádku.
Jenže při další návštěvě Awago je všechno jinak. A Rose nevytrhne ani prázdninová kamarádka Windy. Společně chodí k vodě, navštěvují se, obráží místní večerku a zároveň půjčovnu DVD a do nezávazných řečí čím dál víc proniká cosi temného. Pochopení, že obě mají i jiný život mimo Awago, který silně ovlivňuje jejich přátelství. Deprese Roseiny matky. Jaksi na okraji prožívané drama nechtěného těhotenství místních dospívajících…
V jedné staré písničce se zpěvák svěřuje, že ať dumá, jak dumá, na letní chandru není žádnej lék. Měsíce plné slunce, nových lásek a odpočinku by měly ve vzpomínkách a příbězích zářit optimismem, ale skutečnost bývá často jiná. Nostalgická, melancholická, někdy vyloženě depresivní. Každé léto totiž jednou končí. Především pro dospívající je to často smrtící skutečnost. Staré vztahy a konstelace berou za své s přechodem na jinou školu, zdánlivá volnost bez povinnosti připravovat se do školy otevírá cestu nejen k sebezpytování, ale i k odkrývání nemilých pravd o svých blízkých.
Scénář bravurně pracuje práce s útržky informací, vzpomínek a domněnek, ze kterých si vypravěčka Rose dává dohromady nový příběh svého života.
Mistrem letních emočních masakrů je Stephen King. Nejen v epicky pojatém románu To, ale i v krátké novele Tělo čelí jeho dětští hrdinové především limitům vlastního přátelství. Podobně zamíchá léto s osudy postav ve třetí sérii seriálu Stranger Things. A v komiksu popsal léto plné svobody, ale také maskovaných obav z budoucnosti a konce přátelství už Daniel Clowes v grafickém románu Mrtvej svět. Právě posledně jmenované dílo dokládá, že na to, aby do oparu opalovacích krémů, syčících bublinek vychlazené limonády a bezcílného poflakování městem pronikla temnota, nepotřebujeme nadpřirozená monstra. Základem je vždy empatie a schopnost pracovat s pamětí a jejími asociacemi.
Mariko a Jillian Tamakiovy to dobře vědí. Jejich příběh je plný drobných odboček k postavám, které se kolem Rose a Windy jen mihnou a zase zmizí, ale udrží se kdesi v hlavě, aby třebas po létech vydaly své svědectví. Scénář bravurně pracuje práce s útržky informací, vzpomínek a domněnek, ze kterých si vypravěčka Rose dává dohromady nový příběh svého života, v němž se musí najít místo pro selhávající matku, první zaslepenou lásku či iracionální nenávist k potenciální sokyni. Ve správnou chvíli pak přichází okamžik, kdy se celá konstrukce zhroutí a ukáže se, že Roseina nenávist k nebohé Jenny dost možná nemá nic společného s pohledným, ale lidsky nedospělým prodavačem přezdívaným Dacan.
Působivost příběhu zdůrazňuje i zvolené grafické řešení. Na stránkách komiksu vidíme spíše načrtnuté budovy a postavy, přičemž ilustrátorka nepodléhá tlaku trhu kreslit lidi příjemné a krásné. O to více pak ale ožívají noční oblohy a vodní plochy a lesní zákoutí. Často celostránkové obrazy skvěle pracují s atmosférou a s nevtíravým Roseiným komentářem vzbuzují pocit čehosi fatálního.
Jedno obyčejný léto se tak i díky strohé, ale působivé kresbě, která dokáže zachytit koloběh přírody stejně jako vnitřní zmatky hrdinek (nebo směšně vážný pokus o tanec), řadí k působivým komiksům typu Pod dekou, Černá díra či již zmíněný Mrtvej svět. I zde se řeší to, že o problémech je třeba mluvit a držet někoho ve zlaté kleci nebo v zajetí tradic a společenských tabu je cesta do pekel.
Ano, Rose i Windy mluví o sexu, stejně jako o něm slyší mluvit jiné. Ale na tom není nic pobuřujícího. Pobuřující je spíš to, že protože se musí s pro ně novými koncepty sexuality vyrovnat samy, málem mezi nimi dojde ke zničující hádce kvůli označení jedné dívky jako šlapky – nebo hůř, holky, co si prostě neumí dát pozor.
Mariko Tamakiová sama prohlásila, že pokud se budou zakazovat příběhy jako Jedno obyčejný léto – které se v žebříčku nejzakazovanějších knih v amerických knihovnách propracovalo v roce 2016 na první a ještě v roce 2018 na sedmou příčku – nepovede to k žádnému posílení morálky ve společnosti. Prostě se jen bude ignorovat důležité téma a zkušenost lidí, kteří si přece také zaslouží pozornost.
Komiksová řada nakladatelství Paseka rozhodně nežije v mýtu, že vážná, dospělá témata nemají v dílech pro děti a dospívající co dělat. U Jednoho obyčejného léta platí stejně jako u loni vydaného komiksu Essex County Jeffa Lemireho, že nezáleží na tom, kolik komiksových i nekomiksových cen získalo. Důležité je jen to, kolik dětí a dospívajících v nich nalezlo svůj hlas a poučení, že mlčení není nikdy řešení.