Revoluce ve fantasy. Hrdinky už nejsou chlapi v sukních
Když americká spisovatelka N. K. Jemisinová psala první díl trilogie Zlomená země, dospěla do bodu, kdy se musela svěřit své redaktorce s pochybnostmi, jestli je knihu vůbec schopná dokončit. Je možné zpodobnit reálné problémy současnosti ve fiktivním světě, aniž se staly triviálními? Po půlroční pauze knihu nakonec dopsala. Zbytek je takříkajíc historie.
Zlomená země se po právu stala nejdůležitější fantasy minimálně posledního desetiletí. Jednotlivé svazky trilogie vyhrály Huga, nejprestižnější ocenění angloamerické fantastiky, v kategorii nejlepší román. Mimochodem, bylo to nejen poprvé, kdy někdo vyhrál tři roky po sobě, navíc s knihami patřící do jedné série (v letech 1986 a 1987 se to povedlo se dvěma knihami O. S. Cardovi a v letech 1991 a 1992 L. M. Bujoldové), ale také poprvé, kdy Huga v této kategorii vyhrála afroamerická autorka.
Nora K. Jemisinová: Brána z obelisků. Druhá část trilogie Zlomená země. Přeložil Roman Tilcer. Vydal Host v roce 2019. 384 s., 322 Kč (cena u nakladatele)
Jemisinová je tak vůdčí osobností změn, kterými fantastika po roce 2000 prošla (a stále prochází). Ve svých knihách nezapomíná na žánrové kořeny a možnosti, ale odmítá zavírat oči před problémy reálného světa s jeho rasovou, sociální i genderovou diverzitou. Tomu odpovídají i postavy, jejichž příběhy a konflikty nenaplňují tradiční představu o (anti)hrdinech fantastiky. A ne nadarmo autorku u nás v současnosti vydává brněnské nakladatelství Host, které „jinou“ fantastiku soustavně mapuje.
Zlej otec Země
Žádná epická fantasy nemůže být lepší než svět, ve kterém se odehrává. V tomto žánru jde totiž v prvé řadě o identifikaci právě se světem. Proto má třeba Pán prstenů z dnešního pohledu tak dlouhý úvod, proto autoři přirozeně inklinují k vícedílným ságám. Je třeba pochopit, jak daný svět funguje, co je s ním špatně… a čtenář musí chtít, aby byl napraven, vyléčen. Pro autory je to výzva, i když výsledkem je až příliš často jen další pseudostředověké dobrodružství s vykradenými tolkienovskými motivy. N. K. Jemisinová patří k hrstce těch, jejichž svět je skutečně jiný a od základu formuje jak postavy, tak příběh.
Ženské hrdinky jsou ve fantasy většinou pořád jakýmisi potomky Pipi Dlouhé Punčochy. S nadsázkou: šermují, intrikují, chlastají i šukají „jako chlapi“. Jemisinová nabízí jiný typ postav.
Název prvního dílu trilogie, Páté roční období, vychází ze skutečnosti, že tzv. Tišina je opakovaně sužována přírodními katastrofami, které ohrožují samotnou existenci lidstva. Sopečné výbuchy, masivní uvolňování plynů, tektonické posuny – to všechno je souhrnně označováno jako páté období; čas, kdy přestávají platit běžná společenská pravidla a nejdůležitější je prosté přežití komunity. Takzvané spoly jsou bezezbytku orientované na přežití v nekonečném boji s nepřítelem, kterým je „zlej otec Země“ – planeta tu není matka a zdroj života, ale naopak jako ohrožení.
Každý jedinec musí patřit do nějaké užitkové kasty – například plemeníci se starají o udržení zdravých pokrevních linií a zároveň mají na starosti „selektivní“ rozhodnutí. Zásady přežití jsou tesány do kamene, který jediný může přežít páté období, a nejrůznější kamenná přirovnání jsou přirozenou součástí jazyka. Divokou kartou je zde orogénie – schopnost „čítit“ síly Země. Orogénové, vulgárně rogři, jsou jedinci nadaní schopností ovládat a tišit otřesy půdy a silou vůle distribuovat kinetickou energii. Nejsou ovšem žádnými spasiteli. Normální lidé, tišáci, se jich bojí a opovrhují jimi. Páté roční období vyprávělo příběh tří rogryň, které bolestivě zjišťují, jaká je jejich role a možnosti v životě.
Heroine & fantasy
Udělejme fantasy zase bílou!
Seriál Kolo času od Amazon Studios má být novou Hrou o trůny. Vášně budí dřív, než se začal točit. Tři z pěti ohlášených herců mají africké nebo aboriginské kořeny. Kam až nás dovedla zlá, zlá politická korektnost! Konec světa se blíží i ve fantasy.
Rez, hnis a okorání
Holčičku Damaju prodá vlastní rodina do Opory, řádu, kde se může vycvičit a sloužit všemu lidstvu. Zkušená oporská orogénka Syenit má doprovázet zdejšího náladového génia Alabastra na zdánlivě rutinní výpravě (a ideálně s ním zplodit potomky, protože orogéni jsou v Opoře řízeně chováni). A Essun, životem zkoušená žena středního věku, přijde jednoho dne domů, kde zjistí, že manžel ubil jejich tříletého syna a kamsi uprchl s dcerou. Nedlouho poté dojde ke katastrofě obřích rozměrů. Začíná období, které bude podle nejoptimističtějších odhadů trvat několik tisíc let…
Ženské postavy už ve fantasy dávno nejsou něčím výjimečným. Stále se však ve většině případů jedná o jakési potomky Pipi Dlouhé Punčochy – akční a rázné „holky do nepohody“. S nadsázkou, jsou to hrdinky, které šermují, intrikují, chlastají i šukají „jako chlapi“. Ovšem Jemisinová nabízí jiný typ postav. Podobný, jaké nedávno vykreslil David Vann ve skvělém románu Akvárium.
Jemisinová píše lidské matky a dcery a partnerky, které jsou formovány společenskými tlaky stejně jako těmi zemskými. Co jejich okolí zaselo, v nich vyklíčilo v krutý plevel. Předsudky, strach, osobní traumata a zklamání. Jak v jednu chvíli zazní v Bráně z obelisků – Essun je tři mrtvé děti od jakékoliv naděje v lidské dobro. O tom, že veškerá příkoří a nespravedlnost, kterých se kdy dočkala, bohužel ventiluje v zdeformovaném mateřském citu při výchově svých potomků, ani nemluvě.
Pro podobný typ hrdinek se zdá epická fantasy doslova geneticky nevyhovující, ale právě v tom je největší vítězství Jemisinové jako autorky. Její ženy – protože hrdinky je zde příliš omezující a nepřesné slovo – jsou uvěřitelné, jejich poškození má jasnou logiku a pomáhají posunout žánr zase o kus dál.
„Jemisinová.“ To je odpověď na otázku: „Pokud si mám letos přečíst jednu jedinou fantasy, která by to měla být?“
V Bráně z obelisků přitom už víme jednu důležitou věc – a skutečně to není fakt, že otec Země se zlobí, protože lidé kdysi „odstrčili“ Lunu. Je to odhalení, že Damaja, Syenit a Essun jsou jedna a tatáž osoba, jen zastižená v různých etapách svého chápání světa. V druhé knize už Jemisinová přistoupila k mapování následků. Nabídne i kapitoly věnované pohledu Essunina manžela a přeživší dcery, stejně jako obrozeného záporáka Skaffy, který je jednou z nejzvrácenějších otcovských figur v žánru.
Nora K. Jemisinová se narodila v roce 1972 v Iowě. Vystudovala psyhologii a pracovní poradenství. Píše sci-fi a fantasy a je držitelkou celé řady žánrových cen včetně Nebuly a Locusu. Za jednotlivé díly trilogie Zlomená země dostala v letech 2016–2018 jako zatím jediný autor tři ceny Hugo za nejlepší román v řadě.
Z její knižní bibliografie, která dosud čítá osm románů a sbírku povídek, česky vyšel první díl trilogie Dědictví s názvem Sto tisíc království (Argo, 2013) a první dva díly trilogie Zlomená země – Páté roční období a Brána z obelisků (2018 a 2019, Host), závěrečný díl Kamenné nebe má česky vyjít příští rok.
Brána z obelisků tak sice nabízí silnou a vtahující linii boje o přežití ve světě, který čím dál rychleji spěje k tomu, co známe z Cesty Cormaca McCarthyho, včetně pragmatického zvažování, kdy přistoupit ke kanibalismu, aby se zabránilo hrozící demenci a úpadku lidského materiálu. To hlavní je však působivá studie vnitřní hniloby, jazykem Tišiny rzi, která se šíří v lidech a v krizových chvílích je zbavuje všeho lidského. A tato studie neprobíhá na vedlejších postavách nebo na protivnících hrdinů. Ne, ona je uvnitř Essun a všech, kteří by měli držet světlo lidskosti v těch nejtemnějších možných časech.
Navíc se Jemisinová šikovně vyhýbá všem nástrahám fantasy klišé – netypickými postavami to začíná, vyhýbáním se velkému globálnímu konfliktu armád dobra a zla konče. Její epická fantasy se přirozeně stává postapokalyptickým komorním survival hororem, kde emoce generuje především pokřivený vztah matka–dcera a mučitel–náhradní otec. A jako bonus se sluší připomenout, že tato fantasy ze světa, kde lidé ovlivňují tektoniku a existují tzv. kamenožravci a planeta je živoucí zraněný otec plný vzteku, vznikla i díky účasti Jemisinové na vědeckém sympóziu pro spisovatele a lidi z médií, aby nepsali blbosti a nemysleli si, že ve fantastice je možné všechno, „protože sci-fi“ a „protože fantasy“.
I pro tuto lekci je Jemisinová přesně tou autorkou, kterou uslyšíte jako odpověď na otázku: „Pokud si mám letos přečíst jednu jedinou fantasy, která by to měla být?“
Autorem titulní ilustrace je Joshua Mays.
