„Začít s tranzicí mi trvalo čtyřicet let, ale stálo to za to.“

Na sklonku loňského roku vyšlo nové vydání tvé debutové knihy Křivé ostří. Na obálce se nyní i tehdy před lety psalo: Křivé ostří je čistokrevná fantasy z pera šermíře a dobrodruha, který ví, o čem mluví. Pořád se cítíš šermířem a dobrodruhem?

(Upravuje si se zrcátkem make-up) Jsem pořád stejná. Střelená dáma v nesnázích, která si toužila hrát na rytíře. Asi abych se mohla zachránit sama. A příroda mi možná chtěla pomoct, tak ze mě toho rytíře opravdu udělala. Se vším všudy. Díky jejímu „daru“ jsem si mohla hrát doopravdy, až do úplného omrzení, a pak dál, pořád dál, i když už jsem uvnitř ječela, že konec, že už to nevydržím, že chci z té hry ven a konečně být sama sebou. Takže ano, vždycky jsem toužila po dobrodružství. A že jsem žena, vím od dětství, takže to je také stále stejné. Ale navenek jsem se za poslední dva roky změnila, nu, takřka k nepoznání.

Potkávali jsme se pracovně nad tvými povídkami. Vždycky jsi na mě působila jako takovej smutnej chlap, co nestíhá. Mimochodem se ti omlouvám, že jsem si z tebe pro tvoje nestíhání vždycky dělal legraci. Měla jsi někdy chuť podobný lidi seřvat, protože o tobě nic nevědí?

Vůbec ne. Všechno jsem to brala jako zasloužené a zakopávala jsem se hlouběji pod hromadu vlastních výčitek. Jediný člověk, na kterého jsem pravidelně řvala, jsem byla já sama. Nerozuměla jsem si, nefungovala jsem – a teprve teď chápu, že jsem o sobě vážně nic nevěděla. Dnes už funguju zdravěji, ale restů z minulého života mi zbylo hodně. Dva roky po začátku tranzice stále ještě nestíhám to, co bych chtěla.