Neutěšenci: Ishiguro v novém románu nasedá do okružní tramvaje pamětí
Publikováním obsáhlého románu Neutěšenci se prozatím uzavřelo české vydání Nobelovou cenou oceněného britského spisovatele Kazua Ishigura. Jedná se o román v mnohém odlišný od jeho nejznámějších děl, přesto však typicky ishigurovský a podmanivý.
Do nejmenované evropské metropole, která na první pohled připomíná podivný mix Prahy, Vídně a Krakova, a na pohled druhý Hameln těsně po zaznění prvních tónů krysařovy flétny, přijíždí světoznámý klavírista Ryder. Má vyléčit kulturní život obce, který upadl a zkostnatěl. A následně přinést městu nový impulz, uklidnit tamní vášně a ukázat jeho obyvatelům cestu z minulosti. Protože takovou moc má v Ishigurově románu hudba, univerzálně sjednocující a shrnující všechno lidské snažení.
Od prvních okamžiků Ryderova příjezdu se jeho poslání cosi staví do cesty – zmatky v programu i neustálé požadavky všech ctitelů, které ho odvádí od povinností a nakládají mu tíhu předpokládaného pochopení a moudrosti... A to vůbec nemluvíme o problémech se světoznámým hráčem fotbalu Devítkou či otázce správného kachlíčkování bytu. Není nakonec lepší spokojit se s dobrou snídaní v okružní tramvaji, která se zjevuje jako deus ex machina? Vždyť inspirovala i zpěvačku Stacey Kent a její Breakfast on the Morning Tram, kterou doporučuji jako soundtrack k četbě.
Jak dlouho jezdí výtah?
Kazuo Ishiguro se jako spisovatel prosadil v průběhu osmdesátých let trojicí relativně útlých románů Vybledlá krajina s kopci, Malíř pomíjivého světa a především Soumrak dne. V jazykově vytříbených dílech představil postavy svázané konvencemi v životě i vyjadřování. Jejich promluvy byly plné společenských úliteb a prázdných frází, přesto se pod nimi skrývaly emoce a traumata, o kterých jejich nositelé často ani netušili. Ishiguro dokonale spojoval britsko-japonskou zdvořilost a sklony držet emoce za oponou s fenoménem nespolehlivého vypravěče s ještě nespolehlivější pamětí.
Neutěšenci pak nechali vyprázdněnou zdvořilost a schopnost mnoha slovy neříct nic zásadního nabobtnat do hrozivých rozměrů, aniž by ovšem čtenáře znechutili. Všechny ty fráze, jimiž se lidé vzájemně uklidňují, uprošují a vyhýbají odpovědnosti, totiž mají u Ishigura nezpochybnitelný rytmus. A především jejich neurčitost spolupracuje s podobně neurčitým světem, v němž se postavy pohybují. Pokud totiž byla paměť u předchozích autorových knih tématem, nyní se stává nejen místem děje, ale doslova podstatou románu.
Základním stavebním kamenem knihy je právě cesta po stopách paměti mezi okamžiky jednotlivých aktů vzpomínání a zapomnění. Od snových, ale realistických románů tak Ishiguro přešel k naprosto nereálné, ale o to pravdivější noční můře. Vypovídající je hned začátek Neutěšenců, kdy Ryder spolu s portýrem Gustavem nastupuje do výtahu – a jedou a jedou a Gustav mluví, občas se do debaty zapojí někdo další, o kom nevíme, kdy a kde přistoupil...
Umberto Eco kdysi jako anekdotu napsal, že pokud ve Jménu růže postavy vedou rozhovor a přechází klášterní nádvoří, padne mezi nimi jen tolik slov, kolik reálně vysloví dva lidé středního věku při průměrně rychlém přecházení dané vzdálenosti. Radikální solidnost fikčního světa byla tím, co ovlivňovalo vše ostatní. Neutěšenci fungují zcela obráceně - radikální přelétavost paměti konstituuje svět a určuje, co a komu se v něm bude dít.
A náhle tam byl...
Román je tak plný náhlých zjevení postav, které Ryder během svého života poznal a potkal. Jeho hotelový pokoj je náhle přesně tím pokojem, v němž strávil jako dítě dovolenou někde v Anglii. Městská zástavba přechází bez varování v les, ve vzdálené usedlosti jsou zadní vrátka do hotelu v centru, ke slavné galerii se není nikdy možné dostat přímo kvůli nesmyslně postavené zdi přetínající ulici, a sám čas, jehož se postavám neustále nedostává, je rozdělen jen do kategorií spěchu a pozdního příchodu. Řada scén románu kompletně přebírá konvence noční můry – náhlá nahota na veřejnosti, neschopnost dohonit někoho bez ohledu na rychlost běhu, neustálé potácení se v kruzích a dialogy, které najednou navazují na promluvy, jejichž začátek ani střed neměl čtenář nikdy možnost poznat.
Heroine má newsletter!
Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.
Ishiguro svůj nespolehlivý svět buduje pomocí naprosto jednoduchých promluv a obrazů, které se zdají být až směšně konkrétní, jen aby se pokaždé ukázala jejich vyprázdněnost. Ostatně potměšilý humor je dalším prvkem, na který nebyli do té doby Ishigurovi čtenáři zvyklí, ale který nakonec do koncepce Neutěšenců dokonale zapadá.
Vtip je zde obsažen ve všem, ať už se Ryder hádá s kolemjdoucími o Devítce (ve skutečnosti figurka jeho dost možná syna Borise), zatvrzele jako dítě odmítá mluvit se svou partnerkou (ostatně „nemluvení“ je ve světě románu ultimátní zbraní konečného vytěsnění čehokoliv) nebo poslouchá obsesivní vyznání portýrů toužících změnit náhled veřejnosti na jejich profesi. Vrcholu pak dosahuje v typicky snovém míchání motivů, jako když Ryder navštíví noční projekci Vesmírné odysey 2001, v níž vystupuje i Clint Eastwood.
Neutěšenci tak fascinují svou důsledností, s níž se odmítají poddat jakémukoliv realistickému čtení. Jako takoví mohou být těžkým oříškem, paradoxně i těžším než třeba Ishigurova čistě žánrová exkurze v dystopické sci-fi Neopouštěj mě. Rozhodně jsou však silným zážitkem a vzdor všemu jednou z nejbolestnějších zpráv o mezilidských vztazích, partnerských i společenských, stejně jako sebeklamu, na jaké můžete v literatuře narazit.
Kazuo Ishiguro: Neutěšenci. Argo, Praha 2020, překlad Alena Dvořáková.
Literární tipy: Grónský queer román a básně z hospody
Konečně se naučit druhý jazyk, najít si originální koníček, pustit si všechny seriály, posouvat se a rozvíjet. Většina z rad k přežití lockdownu počítala s tím, že se s pandemií najednou objevila i hromada času. A taky s tím, že jsme všichni šprti, využívající vynucené volno k sebezdokonalování. Nejsme. Ale chvíli času na čtení si přece jen většina z nás našla.
Přečtěte si literární tipy Apoleny Rychlíkové.
