Vraťme obézním lidem důstojnost

Nejspíš je dnes už každému jasné, že reality show chtějí především šokovat. Uvykli jsme si je otevřeně konzumovat a ještě otevřeněji je jakožto nízký žánr odsuzovat. Jsou účinným nástrojem normalizace negativních společenských jevů, jako je domácí násilí (Výměna manželek) či alkoholismus (Prostřeno). Jak si stojí obezita?

V České republice má televizní hubnutí tradici již od sedmdesátých let a Nebezpečného světa kalorií Rajko Dolečka. Diváci se kromě klasického fondu jako Jste to, co jíte z roku 2006 mohli setkat také se zahraničními formáty – asi nejznámější je anglický Zhubni, nebo přiber, kde si nezdravě hubení účastníci na několik dní vymění svůj běžný denní jídelníček se svým nezdravě obézním protějškem, aby následně zahájili proces „nápravy“ pod odborným dohledem.

Jste to, co jíte přilákalo v dobách největší slávy k televizím obrazovkám statisíce diváků. Zůstala pachuť nad kauzami a necitlivým přístupem mentorů (například proměnlivý postoj doktorky Cajthamlové ke kouření) a především upevnění názoru, že hubnutí je o vůli, tlusté partnery nikdo nechce a hubené tělo je klíčem ke štěstí. Jste to, co jíte v sobě kombinovalo profesionální přístup ze strany výživových odborníků a lékařů a zhmotnění emocí, které účastníky stigmatizovaly.

Dramatická kamera a hudba při zabírání postavy ve spodním prádle před zahájením procesu hubnutí, stoly hrůzy s odporně rozházeným týdenním jídlem (je nepochopitelné, jak mohla produkce dovolit takové plýtvání): diváci si uvykli cítit hlavně znechucení a účastníky hubnoucích pořadů chápat jako nevděčné objekty pomoci. Mezi obezitu a odpornost se položilo rovnítko, kterého se tuzemské formáty hubnoucích pořadů nezbavily ani v roce 2020.

Místo motivace šikana

Novější pořady z žánru docu-reality se snaží budit vyšší očekávání. Zaštiťují se profesionálním dozorem, jejich proklamovaným cílem je pomoci účastníkům zlepšit zdraví a působit osvětově i na diváky. Pravda je ale stejná jako u starších zástupců reality TV, ne-li horší. Za motivačními slogany a proklamacemi o zdravém životním stylu se divákům odhaluje šikana, urážky, dehonestace, nedostatek především psychologické odbornosti a redukce osobností účinkujících na menší ZOO pro příliš tučné savce: prasátka, hrošíci, tučňáci a sloni jsou jen občas proloženi nějakým tím tlusťochem nebo špekounem.

V televizi Prima nedávno skončila divácky úspěšná show Tlouštíci. Osm statečných se osm měsíců snaží zhubnout a jít vstříc zdravému životnímu stylu a krásnější postavě pod drobnohledem týmu expertů, ale především diváků. Pořad Tlouštíci je přitom bez ohledu na přítomné odborníky názornou ukázkou, jak se odsudky ve společnosti směrem k obézním osobám jen posilují. Lze hodnotit pozitivně, že se do pořadu zapojila i profesionální koučka a poskytuje účastníkům psychickou podporu, protože „hubnutí je i v hlavě“ (byť většina z nich by potřebovala spíše pomoc skutečného psychologa). I výživový poradce je osoba na svém místě – Lukáš Roubík mimo jiné stojí za Institutem moderní výživy, který dlouhodobě vede na sociálních sítích osvětovou kampaň proti mýtům o výživě a hubnutí. Jenže když pak v pořadu zaznívají věty jako „ty jenom dělej, co se po tobě chce“ nebo doporučení nahrazovat běžná jídla „speciálními produkty“, optimismus rychle mizí.

Asi nejsmutnější byl pátý díl: paní Kristýna váží přes dvě stě kilo, sama o sobě prohlašuje, že je závislá na jídle, a často se přejí tak, že zvrací. Žije s přítelem, který od pohledu váží nejméně o sto třicet kilogramů méně a přiznává, že si ji rád vykrmuje, což moderátor žoviálně přejde větou „Její hubený přítel miluje sladké“. Tým odborníků vůči účastníkům okamžitě nasadí soudružskou tykačku a osvědčenou strategii brutálního ponížení a vyvolání strachu („Ty brzo umřeš!“). Že si koučka, internista, dva výživoví poradci ani trenér nevšimli, že paní Kristýna by mohla být klasickou obětí vztahu feeder–feedee jakožto jedné z forem domácího násilí a potřebovala by v první řadě terapeutickou pomoc namísto roztomilého přirovnávání k pandě, mluví samo za sebe.

Snad ještě horší je, že nikdo z týmu neupozornil na to, že její vztah k jídlu má rysy závislosti (závislost na jídle přitom může doprovázet podobné bažení jako alkohol nebo tvrdé drogy). Stejně tak o záchvatovitém přejídání a možné bulimii nepadlo ani slovo. Není proto divu, že paní Kristýna zhubla za osm měsíců jen zanedbatelné množství tuku, vůči týmu odborníků byla extrémně defenzivní a její přítel celý pokus snadno sabotoval nezdravými nákupy a pozváními do fast foodu.

Bez ponížení a s respektem

Jde to ale i jinak. Na televizní stanici TLC či na YouTube je možné sledovat asi nejpopulárnější americkou docu-reality o hubnutí Můj 300kilový život. Přes osm let už tým doktora Nowzaradana sleduje životní příběhy těch nejtěžších případů morbidní obezity. Kamera detailně snímá nahá těla účastníků při hygieně i v nemocnici při operativním zmenšení žaludku, avšak naprosto odlišným způsobem, než na jaký jsme u hubnoucích pořadů v České republice zvyklí: bez ponižování. Divák tak může při sledování tohoto formátu cítit překvapivé emoce – soucit a podporu.

Zájemci o operaci musí nejprve změnit svůj životní styl, aby si váhu udrželi. V pořadu se objevují fotografie z jejich dětství, účastníci se svěřují se zátěží, kterou si z minulosti přinášejí (často jde o sexuální zneužívání nebo znásilnění), a při odstraňování těchto traumat se jim dostane psychoterapeutické pomoci. O jídle se v pořadu otevřeně mluví jako o droze, prostředku pro zaplnění prázdnoty. Odborníci se snaží pomoct s psychickými problémy (nejčastěji deprese, výjimkou není ale ani závislost na tlumicích prostředcích, protože vysoká váha lidem způsobuje nesmírné bolesti při pohybu). Hubnutí v tomto televizním pojetí proto logicky není prezentováno jako cesta za lepší postavou, ale jako nástroj k záchraně života, a zdravé stravování tu neznamená dietu, ale celoživotní cestu. Úspěšnost těch, kteří se po zákroku podrobili terapii, je proto násobně vyšší než u lidí, kteří ji odmítli, nástupem na terapii je také často podmiňována další účast v pořadu.

Můj 300kilový život zdůrazňuje potřebu komplexní terapeutické péče a destigmatizace obezity jako problému vůle, chuti, slabosti či vrozených dispozic, díky tomu ho lze považovat za vzorovou cestu, kterou by se docu-reality o hubnutí měly vydat. Příběhy úspěšných účastníků navíc americké společnosti vždy znovu připomínají, že podmínkou štíhlosti je přístup ke zdravému (tedy drahému) jídlu, protože všichni účastníci si po celou dobu hradí potraviny sami.

Silná vůle nestačí

Pořady o hubnutí jsou nesmírně populární, tudíž mají moc změnit ve společnosti pohled na obezitu a problémy s ní spojené. Nejde teď ani tak o hnutí za přijetí plus size postav, jako spíše o rozluštění psychologického pozadí vztahu obézních osob k jídlu, o normalizaci šedé zóny mezi „tlustou“ a „hubenou“ existencí a konečně o jazyk, který se v souvislosti s obezitou a procesem hubnutí používá. V tuzemském přístupu k obézním lidem se totiž stále postupuje metodou „nazýváme věci pravými jmény“, bez ohledu na možné pocity osob, kterých se to týká. Pro nejlepší příklady není nutné hned sledovat Tlouštíky, stačí se rozpomenout na věty, které leckteré ženy slýchají odmalička od svých babiček a příbuzných („ty jsi ale boubelka“, „chlapi mají rádi drobný a hubený holky“, „co je malé, to je hezké“).

Docu-reality o hubnutí prohlubují a upevňují oblíbené klišé, že nadváhy se zbavíte hlavně díky silné vůli. Psychologické příčiny obezity, ať individuální, nebo celospolečenské, jsou opomíjeny nebo banalizovány a postaveny na okraj cesty za zdravým životním stylem a sebepřijetím. Šance začít na obezitu nahlížet jako na nejčastější projev poruchy příjmu potravy zůstává promarněna. Zatímco například váhové výkyvy s dramatickými vnějšími projevy v důsledku anorexie jsou správně chápány jako skutečná porucha, která zasluhuje odbornou pomoc a soucit,  k obézním lidem zatím postrádá i to nejzákladnější – důstojnost.