Podvodníci z Netflixu. Příběhy Simona Levieva a Anny Delvey o nás odhalují víc, než si myslíme

Když se řekne sňatkový podvodník, donedávna jsme si vybavili možná prvorepublikový film s úlisným elegánem, který si žije na vysoké noze, ale do kapsy má hluboko, nebo nigerijského prince vášnivě zamilovaného do postarší obtloustlé Američanky. Nejnovější dokument Netflixu „Tinder Swindler“ o Simonu Levievovi však ulovil významné prvenství, a možná i proto tolik zarezonoval v tuzemském mediálním prostoru a na sociálních sítích. Poprvé otevírá společenskou diskusi o fenoménu vztahových podvodníků a rozkrývá psychologické mechanismy lží, budování důvěry a funkci peněz nejen v online vztazích. Mísí v sobě archetypy pohádkového prince, barona Prášila a Robina Hooda. Podle reakcí veřejnosti však přesto největší díl viny nesou ženy.

Pohádka o diamantovém princi

Anglický výraz „swindler“ nemohl v posledních dnech a týdnech minout žádného předplatitele největší streamovací platformy Netflix nebo alespoň zběžného čtenáře bulvárních i nebulvárních médií. Švindlíř. Podvodník. Bájný lhář. Baron Prášil. Slibotechna. Pohádkář. Sňatkový podvodník. Byla by škoda ochudit se o barvité české výrazy, které všechny dávají fenoménu swindlera další a  hlubší rozměry. Kdo tedy byl Simon Leviev a proč je zásadní o něm mluvit? 

Simon Leviev se pomocí fotografií z luxusních dovolených, soukromých tryskáčů, drahých restaurací a ve značkovém oblečení vydával za syna izraelského multimilionáře v diamantovém byznysu. Fotografie nahrával na platformu pro online seznamování Tinder. Modus operandi byl následující: ženy, které se s ním spojily, obratem sám kontaktoval, udělal na ně dojem životním stylem a penězi – první rande probíhala v pětihvězdičkových hotelech, či dokonce na cestě soukromým tryskáčem. Pro navázání intimní blízkosti využíval své mimořádné pohlednosti a fotogeničnosti. Většina komunikace probíhala online, takže si ženy nemohly ověřit informace, které jim o sobě sděloval, a dočasnou nedostupnost omlouval pracovními cestami po celém světě. Osobních údajů sděloval minimum, a pokud už, pak byly vylhané, ale uměním naslouchat, které citově vyprahlé ženy zklamané z předchozích vztahů vyzdvihovaly, si v řádu dní a týdnů získal jejich takřka absolutní důvěru.

Fiktivní vztah posouval rychle na vyšší úroveň (příslib společného bydlení a života), a to natolik důvěryhodně, že partnerky neváhaly a posílaly mu svá citlivá osobní data – kopii pasu, číslo bankovního účtu a kreditní karty. Po nějaké době, kdy si byl jistý emocionálním poutem se svou obětí, které ještě přiživoval předstíraným strachem o svůj život („My enemies are after me!“ Jdou po mně!), je požádal o první „laskavost“ – převod finančních prostředků s odůvodněním v bezpečnostním nebo technickém problému na jeho bankovních účtech a kreditních kartách. 

S důvěrou v opravdovost vztahu ženy transakce opakovaly, až jednoho dne nutně došlo k sejmutí růžových brýlí – ale až poté, co už se se svými průměrnými příjmy točily v dluhové spirále. Levievův extrémně vysoký životní standard nemohly ale financovat jen ženské oběti. Rozsah jeho podvodné činnosti (nebo činnosti v šedé zóně ekonomiky, práva a morálky) musely nutně financovat i jiné „projekty“, jejichž účastníci-oběti se raději z pocitu studu za svůj špatný úsudek nepřihlásily.

Být odporně bohat

Jen krátce po zveřejnění „Tinder Swindler“ Netflix uvolnil další, tentokrát hraný seriál o Anně Sorokině, známé také pod jménem Anna Delvey. Za „Inventing Anna“ stojí etablovaná seriálová tvůrkyně Shonda Rhimes, českému divákovi známá díky populárnímu seriálu Bridgerton, romantice opět z prostředí nejvyšší společnosti, avšak té viktoriánskoanglické.

Ve srovnání se Simonem Levievem nebyla Anna žádný troškař a pod maskou bohaté německé dědičky se jí podařilo obelhat osobnosti vyšší newyorské společnosti dostatečně na to, aby do ní investovali své peníze. Dokonce málem získala úvěr na 40 milionů dolarů pro nikdy nezaloženou Anna Delvey Foundation, nadaci pro obchod s uměním. Seriál, který by si bezesporu zasloužil samostatnou vlastní recenzi, odhaluje mechanismus, jak Anna jako žena a cizinka propracovaně, chladně a bezcitně získává status dívky z nejlepší americké společnosti. 

Ve chvíli, kdy Anna zjistí, že se její roky budovaný vzdušný zámek o financování vlastního uměleckého projektu „většího než galerie Soho“ zhroutil, cynicky prohlašuje: „Money are to be spent. – Peníze jsou k tomu, abychom je utráceli.“ Všemi díly „Inventing Anna“ se prolíná pocit Annina pohrdání lidmi z lepší společnosti, těmi skutečně, skutečně bohatými („Jsem odporně bohat.“). Pohrdání jejich důvěřivostí a neschopností. Pohrdání penězi a majetkem jakožto hodnotami, které uznávají. Pohrdání odhalením, že takzvaný život v lepší společnosti ve skutečnosti není nic jiného než „švindl“, protože smetánka se obvykle nevyznačuje lepšími schopnostmi, krásnějšími těly, renesančními znalostmi ani ctnostným duchem. Její příslušníci se liší jen a jen majetkem a penězi. A právě v nejhlubším nitru tohoto pohrdání se zrodila otázka: „Když mohou oni žít lépe, proč ne já?“

Série o Anně Delvey ale krutě odhaluje skutečnou měnu ve světě těch opravdu bohatých: kontakty. Jsi tím, s kým se znáš. Dostaneš se tam, kam tě doporučí. Jedno seznámení ti otevře dveře tam, kam by tě jen samotné peníze nikdy nedostaly. Anna tuto hru pochopila velice záhy – a umožnila jí dostat se do těch nejvyšších vrstev, do světa mecenášů umění a finančních investic. Čím výš ale vzlétla, tím rychleji se jí začal rozpouštět vosk na ambiciózních mladých křídlech, stejně jako bájnému Ikarovi. Ani stovky kontaktů a doporučení totiž nedokázaly zaplatit jeden hotelový účet.

Syndrom paní Bovaryové

V tuzemském prostředí nás nepřekvapí, že mezi reakcemi na příběhy žen z dokumentu „Tinder Swindler“ na sociálních sítích převažuje primitivní victim blaming, který se transformoval do pohledu, že nikoli Leviev, ale ženy byly zlatokopky a chtěly se po jeho boku mít dobře. Je tedy vlastně v pořádku, že za svou lačnost po „lepším životě v lepší společnosti“ zaplatily. Je však jednoznačně špatné chtít mít se dobře a využít k tomu možné (legální) cesty? Pokud společnost kritizuje ženy a muže, kteří touží prožít život v luxusu a lepší společnosti, pak zapomíná, že tento archetyp je nám podvědomě vštěpován již od dětství. O čem jiném je pohádka o Popelce? O úspěšném vstupu do lepší společnosti podvodem. O čem jsou životopisné příběhy anglických vévodkyň? Už odmala v sobě jako holčičky neseme touhu vyslovenou legendární Tornádo Lou v Limonádovém Joeovi: „Toužím být jinou. Lepší.“

Rozhodně se nejedná o fenomén současný. Nadčasově jej popsal francouzský spisovatel Gustav Flaubert v klasickém realistickém románu Paní Bovaryová. Nešťastně provdaná mladá žena je frustrovaná z nenaplněného života, z nemožnosti dosáhnout na společenskou úroveň, kam podle sebe patří. Silná ženská touha být jinou, lepší, se fatálně projeví účastí na plese společenské smetánky. Když už se na ples dostane a překročí stín své společenské vrstvy, zůstává na něm až do konce, co nejdéle, vytěží ze situace maximum bublinek a tanečků. Po plese následuje deprese z návratu do šedi manželského života a ženských povinností. Silou vůle se snaží uchovat si poslední odlesky hvězdného večera, uchovat je ve své duši jako světlo, které bude prozařovat šedé dny každodennosti. Ve chvíli, kdy pochopí, že i poslední jiskřička již vyhasla, raději průměrný život dobrovolně opouští.

Vzpomněla jsem si na paní Bovaryovou před mnoha lety jednou ráno, když jsem se vrátila ze svého prvního večírku v „lepší společnosti“. Byla jsem v prvním ročníku na univerzitě a v rámci působení v divadelním spolku jsme zajišťovali zábavné představení pro jednu z největších českých advokátních kanceláří u příležitosti výročí jejího založení. Pamatuju si, jak jsem plula luxusními prostory galerijní restaurace a propojených teras, zatímco v nižších patrech hrál živý orchestr. Jak u každého nalití vína asistoval someliér, jak si významní pánové ořezávali v separátním salonku doutníky a degustovaly se drahé likéry. V jeden moment mě tam posedl pocit absolutního ponížení a zároveň neochvějné jistoty, že jednou na takový večírek přijdu jako jedna z těch dam v dlouhých šatech, a ne jako holka se secvičeným dramatickým projevem, jako lepší obsluha s darovanou halenkou, ze které jsem špatně odtrhla cedulku a všimla si toho až na konci večera.

Peníze budou a my nebudeme?

Vzbudila jsem se na posteli v bytě, ke kterému jsem neměla nájemní smlouvu, a se zjištěním, že jsem zaspala zápočtový test. Snažila jsem se stejně jako paní Bovaryová, aby to krásné, ten lesk světel, oblak parfému a cinkot skleniček, přetrvalo v mysli co nejdéle. Máme se za takovou touhu opravdu stydět? Nenachází se v ní nic menšího než střetávání amerického pohledu na individuální úspěch a glorifikaci peněz a pozůstatku socialistické mentality rovnosti. Kde jinde bychom měli nacházet zlatou střední cestu než právě v Čechách? 

Každý v sobě neseme onu jiskřičku touhy madam Bovaryové. A nemusíme ji realizovat jako Anna Delvey epesními finančními podvody ani trénovat extrémní společenské dovednosti hraničící se sociopatií. Můžeme si ji uchovávat a hýčkat, můžeme se za ni trochu stydět, můžeme na ní postavit úspěšnou kariéru. Můžeme brojit proti jejímu vymýcení ze společnosti a snažit se ve své práci bohatým brát a chudým dávat, veřejně či skrytě. Můžeme ji v pozdější fázi dospělosti opustit a vysmát se jí jako projevu materialismu a nezralosti.

Žádný přístup ale není primárně špatně. Na společenské fascinaci smetánkou se zatím nic nezmění, stejně jako na příběhu dalších a dalších Ann Delvey a Simonů Levievů. Bohatí lidé zůstanou stejně (hodně) důvěřiví a vynalézavost talentů prahnoucích po pozlátku pochybných večírků, značkového oblečení a společenského statusu se neoslabí. „Peníze budou a my nebudeme,“ říkával můj dědeček koncem každého měsíce. Tohle úsloví si ale může každý vyložit po svém.