Svatba na první pohled? Láska naslepo není odvaha, ale pohodlnost
Nová reality show Svatba na první pohled se tváří jako inovativní experiment, ale místo toho je sázkou na jistotu. Šimrá pod bradou očekávání společnosti, že mladí lidé mají žít ve spokojených hetero-párech. Podporuje představu, že svatba je středobodem života a rozvod životním selháním. Navazuje na historicky ozkoušený model výběru partnera rozhodnutím třetí strany.
Nedávno se mě klientka cestou ze soudu zeptala, zda si myslím, že mi práce rodinného právníka zasahuje do milostného života. V jejím hlase jsem cítila očekávání, že někdo takový v sobě jistě chová cynismus vůči lásce. S klidným svědomím ale přiznávám, ze k mé profesní deformaci rozhodně nepatří vztahová skepse. Jestli mě něco deformuje, tak sledování reality show o manželství. Právě reality show a docu-reality o vztazích a manželství podle mého názoru dokážou zachytit přístup společnosti dané země k manželství včetně jeho právních a společenských limitů lépe než sebedramatičtější soudní jednání.
Jaká je evoluce svatebních reality shows a docu-reality? Od lidsky trapných počátků jako The Bachelor, kdy se dámy ucházely o post té pravé pro televizního beta samce z výprodeje, je suverénně nejpopulárnější americká 90 Days Fiancé. Kamera zde sleduje vztahy zrychlené do tří měsíců, vztahy pod časovým tlakem rozhodnutí uzavřít sňatek. Nevyhýbá se problematice mladých nevěst z rozvojových zemí věkem těsně nad hranicí zákona, nigerijským „scamerům“ ani otázkám náboženské konverze a předsudků vůči muslimům a na osudech vybraných párů tak velmi dobře zachycuje přístup americké společnosti k imigraci a kulturním odlišnostem.
Devadesátidenní námluvy
90 Days Fiancé již více než sedm sérií dokumentuje příběhy párů, z nichž jeden je občanem USA a druhý z pohledu mezinárodního práva občanem třetího státu. Aby spolu mohli žít na území USA, musejí zažádat u amerických úřadů o takzvané snoubenecké vízum. Po jeho získání pak mají tři měsíce na uzavření sňatku – v opačném případě vízu skončí platnost a snoubenec-cizinec musí zemi opustit.
Zapojíme vědu
O něco méně populární, ale přesto celosvětově úspěšná Love Is Blind zase aspirovala na to, že výběr zbaví všech vzhledových předsudků. Účastníci si svého partnera vybírali jen na základě rozhovorů vedených přes neprůhlednou stěnu, zato s možností dát si k takovému konkurzu několik skleniček vína. Po prvním kole výběru naslepo následovala společná dovolená, bydlení a – svatba, vše v řádu několika týdnů. Ne všechny páry, které se přes stěnu daly dohromady, nakonec svatbu uzavřely, nouze nebyla o dramatické útěky, dlouhá váhání či jednoduché „ne“. Formát Love Is Blind měl jistě mnohem větší potenciál v USA, kde dobře poukazoval na předsudky při výběru partnera jiné barvy pleti a jeho přijetí rodinou, jeho přenositelnost do dalších zemí ale právě proto zůstává přinejmenším sporná.
Konečně se i Česká republika dostala (po dlouhé odmlce od legendárního Hledá se máma a táta či Farmář hledá ženu) na mapu svatebních docu-reality, a sice premiérou Svatby na první pohled, jejíž první díl před několika dny odvysílala televize Nova. „Televizní show, jejímž cílem je… zázrak lásky.“ Novodobá trojice sudiček maskovaná za vědce, terapeuty a kouče účastníkům na základě vědeckého zkoumání (zasílání vzorků DNA až do daleké Ameriky a očmuchání zpoceného trička) též nalezne dokonale kompatibilního partnera. Toho sice nikdy nespatří, ale zato si jej mohou rovnou vzít za manžela. A pak? Pak nikdo neví, ale podle ukázek nás čekají slzy jako hrachy, exotický ostrov, prostřihy na instagramové fotky a velký kamerový štáb.
Strach z „upadnutí do lásky“
Při jednom ze svých propadů do všepohlcující zamilovanosti jsem před několika lety narazila na sérii přednášek Slavoje Žižeka o lásce. (Ano, to je ten filozof z memů se Stalinem, který žertuje o zeměpisném rozdělení Evropy podle přístupu žen ke znásilnění.) Čtyřikrát ženatý Žižek sám o sobě prohlašuje, že si musel vzít každou ženu, kterou kdy miloval. A právě obsah jedné z jeho krátkých přednášek mě ve vztahu k otázkám lásky formoval více než pětadvacetileté manželství mých rodičů, celoživotní víra v Boha, romány Hedwigy Courts-Mahler a všechny dosavadní zkušenosti dohromady. Žižek mluví o „fear of falling in love“ – strachu z „upadnutí“ do lásky, nad kterou nemáme kontrolu, a analyzuje, jak se dnešní společnost snaží lásku zkrotit pod záminkou výběru. Vytrácí se spontaneita, osudovost – romance a tragédie, chcete-li. Máme strach z toho se skutečně zamilovat, a proto se snažíme jen mít někoho rádi. Najít toho správného, ale hlavně nad výběrem neztratit kontrolu.
Máme prostě strach do lásky spadnout. Máme strach, že pokud věcem necháme volný, živočišný, nadzemský průběh, nedopadnou tak, jak bychom si přáli a jak od nás společnost očekává. Proto se svěřujeme do rukou rodiny, do rukou kamarádů a kolegů. Ti jako první suplují onen tým profesionálů ze Svatby na první pohled. To oni se nám jako první poohlížejí po kompatibilních protějšcích, nešetří radami, tipy ani triky. Selže rodina a kolektiv? Nasadíme vyšší kalibr, internet. Zde je výběr zcela v našich rukou. Výška, váha, věk, profese – my sami jsme novodobými otrokáři bílého masa, tedy potenciálně vhodného genetického materiálu pro rozmnožování. Sejdeme se, očmucháme, vyzkoušíme kompatibilitu styku a chemie a rozhodneme se, zda to stojí za to. Vědomě se rozhodneme, racionálně si vyhodnotíme partnerská pro a proti. Svoboda volby je ve skutečnosti smrtelnou křečí přirozené lásky.
Hodíme se k sobě, miláčku?
Možná si účastníci Svatby na první pohled pro sebe opravdu přejí jen to, na co má každý plnohodnotný účastník společnosti přece „nárok“ – vztah, kompatibilního partnera. Lásku. Nepřejme si ale partnera, který má hezké fotky na Instagramu, malého psa v novostavbě na hypotéku a začíná jako podnikatel. Přejme si raději jako Slavoj spadnout do propasti poživačné, všeobjímající, naplňující lásky. Chtějme se v tom druhém ztratit, konečky prstů ohmatávat okraje jeho duše. Cítit jeho vůni i přes ulici, milovat ho s jeho nedokonalostmi, šednoucími skráněmi, začínajícím bříškem a křivými zuby.
Když se dívám na obrazovce na ty (skoro bez výjimky) krásné mladé lidi, doufající ve vědu jako vyšší moc, která jim přiřkne to „ono“, je mi jich líto. Vzpomenu si na statistiky, kolik procent žen za svůj život nezažije orgasmus (ani ne vaginální, prostě orgasmus). A jen tuším, kolik procent člověčenstva okolo nás zažije za život tu všepohlcující lásku, nad kterou nemají kontrolu. Kolik, Slavoji, kolik? A vypočítal to tým odborníků ze Svatby na první pohled?
Vybíráme za vás
V začínajícím úspěchu Svatby na první pohled vidím kroky zpět k tmářství věků dávno minulých v převleku moderny. Ke světu, kdy se bohaté dcery továrníka sezdávaly s bohatými syny továrníka, ke světu, ve kterém vám rodiče v patnácti vyvolili toho pravého a vy jste s ním šťastně a vesele žila až do smrti, možná bez lásky, ale to jste neměla šanci pochopit. Možná byste chtěla zůstat bezdětná, jenže jste neměla šanci si děti nepořídit. Manželství by možná skončilo rozvodem, jen vám právní rámec neumožňoval rozvod provést. Princip je stále stejný: ostatní vědí nejlíp, kdo a co je pro vás nejlepší, a ještě vás zbaví toho obrovského břemene volby a výběru.
Škoda jen, že většině diváků a účastníkům nikdo nevysvětlil, že u skutečné lásky žádná volba neexistuje. A že rozvod jako opak svatby není symbolem životního selhání. Rozvod je pro stovky a tisíce manželů osvobozením a začátkem nové cesty. Je načase přestat na něj pohlížet jako na selhání a negativní statistiku, ale jen jako na právní nástroj v životě žen a mužů, který nemusí být o nic lepší ani horší než svatba. Možná by stálo o tom natočit také nějakou docu-reality, která bude stejně jako americké formáty lépe a skutečně odrážet stav české společnosti. I kdyby to mělo být až na druhý pohled.
