Proč nerozumíme rapu

„Odkdy je hudba tak důležitá?“ ptá se hlavní hrdina seriálu Mad Men, legendární tvůrce reklam Don Draper, poté co si klient řekne o spot podkreslený chytlavou písničkou. V závěru epizody, která se odehrává v roce 1966, pak zamyšleně pouští gramodesku Revolver od Beatles. Díky nim se tehdy pop music stala nepřehlédnutelnou.

Internet sice od té doby rozlámal publikum na spoustu menších dílků s odlišným vkusem, vliv hudebních ikon na kulturu je ale pořád obrovský.

Nástup rapu (nebo můžeme říkat hip hopu) na přední příčky hitparád vyvolává podobnou draperovskou otázku. Stal se totiž stejně důležitým, jako kdysi býval rock. Jeho vznik se obvykle spojuje se začátky sedmdesátých let, kdy se poprvé hrál na parties v Bronxu. Globální hudební scéně začal dominovat někdy po přelomu tisíciletí a dnes už jsou hudební fanoušci zvyklí na stabilní přítomnost rapových stars v top ten tracích na Spotify a videích na YouTube.

Když dostane Kanye West jeden ze svých pravidelných záchvatů (přicházejí vždycky, když potřebuje prodat kolekci tenisek), vyfotí se s Trumpem, prohlásí se „Stevem Jobsem kultury“ nebo rovnou oznámí, že bude sám kandidovat na prezidenta, věnují tomu média pozornost nejen kvůli tomu, že je to zábavné. West vydal v roce 2010 jedno z nejlepších rapových alb historie a stále se mu hudebně víceméně daří. Jeho deska My Beautiful Dark Twisted Fantasy před osmi lety završila první dekádu dominance žánru a zatvrdlým fanouškům kytar definitivně dokázala, že i rap může mít svá auteur alba, svého Bowieho i své Beatles, i když budou z podstaty doby v lecčems jiní.

Striptérky a bolestíni

Světoznámí jsou dnes jak hédonističtí rappeři jako Gucci Mane, legendární otec atlantské scény, dřív závislý na kodeinovém sirupu, tak profesorsky přesný Kendrick Lamar přednášející svou dokonalou flow o rasové nerovnosti. Nebo reprezentant gangsta rapu Chief Keef, pocházející z jižního Chicaga, kde se na ulicích denně střílí. Příběhy, které žánr vypráví, nejsou jen o úspěchu a penězích, ale taky o emocích. Rap má své smutné a zranitelné sad boys, populární jsou i ženy, otevření homosexuálové, lesby a trans lidé – přes všechen mužský šovinismus obsažený v samotné DNA žánru.

Nejúspěšnějším rapperem současnosti je ostentativně citlivý, napůl židovský Kanaďan Drake. Nejsledovanější ženou je Cardi B, bývalá striptérka z Bronxu, jejíž cesta vtipně přepsala typickou trajektorii úspěšného rapového umělce. Tím je většinou muž, jehož první hity často prokazují kvalitu tím, že dostanou osazenstvo vyhlášených strip klubů do největšího varu – track, který má na place mezi striptérkami a hosty největší ohlas, je něco jako producenty vybrané demo. Cardi B se díky popularitě získané na Instagramu povedlo z role tančícího křoví dostat na pozici hlavní hvězdy nočního byznysu a vedle Nicki Minaj dnes plní roli ženské rapové superstar a vzoru pro budoucí rapperky, kterých je pořád víc.

Pulitzer

Na vrcholku žebříčku nejprodávanějších umělců původně černošského žánru je paradoxně stále král nultých let Eminem. Největší hvězdy současné dekády jsou ale opět většinou tmavší pleti. O trůn „černých Beatles“ si názvem svého hitu předloni řekli Rae Sremmurd, minulý rok na něj však média posadila zemitou atlantskou trojici Migos, která baví viditelnou souhrou mezi členy jedné rodiny, smyslem pro humor a osobitou rytmikou. Trackem Bad and Boujee i dalšími na albu sebejistě nazvaným Culture se Migos povedlo vzbudit pocit euforie a vzájemného napojení, který vzniká, když se v jižní Africe, New Yorku a undergroundovém klubu v Praze fascinovaně tancuje na track tří kluků, které donedávna nikdo neznal a kteří se evidentně dobře baví.

Letos na jaře získal Pulitzerovu cenu Kendrick Lamar za album Damn, „virtuózní sbírku písní propojených autentickým jazykem a dynamickou rytmikou, předkládajících dojímavé viněty zachycující život současných Afroameričanů v jeho hloubce i šíři“. Ačkoliv si cenu z populárních hudebníků dříve odnesl jenom Bob Dylan, v kontextu dnešního postavení rapu se zdála volba poroty spíš jako sázka na jistotu než jako překvapivý tah. „Lamar potřebuje tuhle poctu méně než ona jeho,“ glosoval americký Atlantic.

Natruc zbohatnout

V porovnání s rockerstvím má rap v dnešní době, kdy už si nedovedeme představit jiný život než v kapitalismu, jednu výhodu. Jak na mnoha příkladech popisuje v knize Hudba ohně český hudební publicista Karel Veselý, neobsahuje vzpouru proti systému ani proti starší generaci, a nijak se tedy nebojí „zaprodat“. Naopak. Historicky utlačované menšině jde o úplně jiný druh vzpory. Afroameričané stále usilují především o možnost uspět v dnešním světě stejně jako bílí. Pokud je vzorem milionář v drahém obleku s majetkem a vlivem, jsou hvězdy rapu zvyklé se stylizovat právě do tohoto obrazu a ještě ho drze přehánět. Jako třeba v sedm let starých záběrech z klipu Otis ke společnému tracku Kanye Westa a Jaye-Z. V době, kdy si svět už nějakou dobu naplno uvědomuje důsledky ekonomické krize a formuje se hnutí Occupy Wall Street, dva černošští milionáři bezstarostně blbnou před obří americkou vlajkou a jezdí autem plným modelek sem a tam.

Jejich pohoda kontrastuje s nihilismem hudební ikony devadesátých let Kurta Cobaina, ačkoliv právě k němu se obrací dnešní generace mladých rapperů. Cobainův smutek podle autora legendárního webu k-punk.org Marka Fischera prohlubovala deprese ze zbytečnosti jakékoliv vzpoury. „Věděl, že jeho písničky jsou jenom dalším spektáklem, že pro MTV není nic atraktivnějšího než protest proti ní samotné. Bylo mu jasné, že každý jeho krok bude předem napsané klišé, a že klišé je už samotné uvědomění si téhle reality,“ napsal Fischer.

Ačkoliv s jeho odkazem dnes nakládají ti, jimž jejich původ velí osedlat si zábavní průmysl s gustem, neznamená to, že by důvodů ke smutku měli méně. Slyšet byl v hudbě nedávno zavražděného mladého talenta XXXTentaciona, rozdělujícího publikum kvůli fyzickému napadání své přítelkyně, i depresivních rapperů proklamativně závislých na opiátových tabletkách Xanaxu a OxyContinu, jako je Lil Xan. Díky nim se v rapu nepřehlédnutelně objevuje téma americké opiátové krize, při níž se opiáty denně předávkovává téměř stovka lidí.

Rap je zkrátka schopen zvedat aktuální témata i průběžně měnit svůj zvuk, zatímco třeba kytarovky dnes vypadají a znějí pořád stejně jako na přelomu tisíciletí. Emancipační boj, příběhy o cestě ze dna na vrchol, narcistní výlevy o vlastní výjimečnosti spolu s důraznými, temnými, téměř apokalypsu věštícími beaty kontrastují s devadesátkovou pohodičkou i „MTV zvukem“ nultých let. Čím dál víc spoluutvářejí společenskou atmosféru i debatu.

Pokud bychom chtěli dát dohromady dobový soundtrack, hudební doprovod této dekády, tempo by musely udávat právě dramatické beaty dnešního rapu.

Zo stoky hore

Konzervativní české publikum mělo vždycky potíž se základními rapovými manýrami. Od devadesátek mělo rap za cosi pro teenagery a smálo se vytahaným kalhotám. Když Supercroo přišli se svými texty o tom, že „tvůj cimrman styl prcá dobrman“, jejich drzost se pokládala za projev primitivismu. Možná víc, než Hugo Toxxx a James Cole sami čekali. „Jasně, ta deska tě nejdřív urazí. Pokud k tomu nepřistupuješ s nějakýma vědomostma, tak to nemůžeš dát,“ pouští se do vysvětlování Hugo Toxxx ve čtrnáct let staré epizodě legendárního Paskvilu v České televizi. „Je to ale mega nadsázka,“ dodává. „Někteří lidi úplně opomíjejí stylovost toho alba, poslouchají to jenom proto, že se tam hodně říká prdel,“ stěžuje si James Cole.

Pro ty, kdo u nás poslouchají rap, jsou právě Supercroo spolu s Penery strýčka Homeboye (PSH) nejlepší skupinou české hiphopové historie. Jenže „vyprodávat haly místo Gotta a Vondráčkové, protože lidi by měli chodit na nás“ se Toxxxovi a Coleovi nikdy nepovedlo. Vladimíra 518 z PSH sice média stihla zařadit do okruhu celebrit, kterých se pravidelně ptají na stav české demokracie, rap však stále kdekdo ze starších generací považuje za nepochopitelně agresivní, primitivní žánr, který to nově schytává i za sexismus. Občas to vypadá, že je nám dobrý leda pro předvolební videa.

Tradice textů o bohatství, děvkách, oblečení od Gucciho a dalších statusových symbolech v Česku naráží na neochotu pochopit, že vyjadřovací styl obyvatel amerických chudinských čtvrtí není konfrontační a ramenatý bezdůvodně. Rytmusovskému „zo stoky hore“ se v rovnostářském Česku, kde většina obyvatel nikdy nebyla v chudinské čtvrti nebo romské osadě, nefandí. Těžko vysvětlovat českému voliči ODS ve středních letech, proč si člen nejslavnějšího rapového uskupení devadesátých let Wu-Tang Clan kdysi zajel vyzvednout potravinové lístky limuzínou a nechal se u toho natočit MTV a že to řada lidí dokonce považuje za užitečný aktivismus. Tenhle druh vzpoury je nám cizí.

Rap, který pohladí

Rap máme rádi, když se podobá tomu, na co jsme zvyklí. Ideálně to pro české publikum trefily projekty jako Xindl X, který se označuje za rappera s kytarou, nebo Prago Union, jehož frontman Kato v textech předvádí hračičkovskou hru se slovy, u nás tradičně považovanou za sofistikovanou, i když je vyznění tracků většinou banální. Vyplatí se i dělat si z rapu rovnou legraci jako Kapitán Demo.

Neochota porozumět rapovým klišé souvisí s celkovou zaseklostí české pop music. Tak jako v jiných oblastech české kultury se u nás pokusy o solidní standard často považují za něco, co patří do alternativy. Skutečně zajímavý, nekompromisní rap, vyprávějící o hraničních zkušenostech a destruktivním životu, u nás nemá šanci dostat se daleko.

Na internet ale může vyhodit svůj pokus každý, k tvorbě není potřeba nic jiného než počítač, takže se i u nás objevují výborné, špatně kopírovatelné projekty z ulice. Třeba tracky Tylera Durdena z Gynger Money Gangu potloukajícího se po Praze na pervitinu a bez představy o zítřku. Nebo aktuálně rap romského rappera Dollar Prynce ze Smíchova. Jeho „sleduj, more, jak cikán v bavoráku jede“ nebo „sbírám mrtvý gadže“ zaručuje, že promotérů, kteří ho budou chtít pustit do klubu, nebude nikdy moc.

To však nijak nebrání tomu, aby sbíral „views“, tedy počty zhlédnutí nebo poslechů na internetu, stejně jako další nové hudební projekty, které předsudky starších ročníků nezajímají. U těch mladších totiž zaseklost české pop music roli nehraje, hudební vkus už jim formoval internet. Všechno to, co starším ročníkům připadá směšné a primitivní, případně u nich vyvolává pocit, že „toto už není hudba“, berou prostě jako součást žánru.

Orchestrion navždy

Nejúspěšnější česká verze trendy tvořícího (z podstaty regionu však spíš kopírujícího) ballera (tedy toho, kdo to dotáhl ze dna na vrchol) je Jakub Vlček. Dříve byl známý jako Logic, dnes si říká Yzomandias. V obecném povědomí sice není, se svými lidmi z labelu Milion+ (za všechny třeba Nik Tendo) ale koncertuje po celé zemi a „všecky děcka“ ho znají. Jeho parta už na rozdíl od kdysi mladého Toxxxe a Colea nemá potřebu disssovat hvězdy staré české pop music. Jejich publikum je nejspíš už ani nezná. Milion+ se logicky orientuje spíš podle youtubových a instagramových kanálů atlantských rapperů nebo mladých Evropanů, kteří je umějí nejlíp napodobovat.

Yzomandiasovi vyčítají kopírování zahraničních vzorů snad všichni, kteří jeho hudbu považují za odpad. Kornoutek se zmrzlinou vytetovaný na tváři kluka z Karlových Varů (stejný má Gucci Mane), skrrrrrrt a další skřehotavé zvuky weird rapperů vložené do českých textů rozesmějí snadno. Rap je ale na kopírování, odkazování a vzdávání poct postavený – a parta kolem Yzomandiase svoji „game“ hrát umí. Podobné stížnosti si zkrátka opět vyslechnete spíš od těch starších.

Podle logiky amerického zábavního byznysu by měli být právě Nik Tendo a další těmi, kteří se objevují ve večerních televizních pořadech, jako je Tvoje tvář má známý hlas. Televizní pořady se ale stále nezbavily pachuti starých estrád, do kterých víc patří Hana Zagorová nebo účastníci Superstar. Paradoxně je tak u nás někdo, kdo v drahém trendy oblečení rapuje o úspěchu, penězích a popularitě, v určitém smyslu součástí undergroundu. Na straně českého rapu chyba není, to české televize si zvykly cílit na seniory, ob dva roky opakovat Chalupáře a každým sobotním večerem nechat provázet Marka Ebena. Do takto namíchaného koktejlu kluci s divnými rysy, rýmy o drogách a tetováním na obličeji moc nezapadají.

Chlapci z Piešťan

Na Slovensku je všechno trochu jinak. Největší tamní rapová hvězda Rytmus, jeho starý parťák Ego z Kontrafaktu nebo Majk Spirit to do mainstreamu bez problémů dotáhli. Rytmus i Spirit se objevili v porotě Hlasu Česko Slovenska společně s Michalem Davidem nebo Pepou Vojtkem, první z nich vystoupil i na Miss Slovensko.

Slovenský rap je taky věrnější podstatě žánru, profesionálnější než ten český a figuruje v něm víc známých romských jmen, mimo Rytmuse to jsou třeba P.A.T. nebo Čavalenky. U nás je nejznámější Gipsy, který však vždycky zdůrazňoval, že je „jiný“ než ostatní Romové. Na rozdíl od Rytmuse, který hrdost na svůj romský původ akcentuje, podobně jako černošské hvězdy.

Na české uskupení, které by dokázalo rap „přeložit“ pro mainstreamové publikum, aniž by vytvořilo příliš krotkou českou verzi, čekat nejspíš nemusíme. Ti starší svůj vkus měnit nebudou, mladší mají svoje kanály plné rapu ovládnuté. Pokud je hudba Yzomandiase a labelu Milion+ jenom pro děcka vychovaná internetem a Toxxx s Colem jsou pro normální lidi pořád nepochopitelní, zůstává zřejmě jen Vladimír 518, který je díky svým přesahům do jiných oborů, žijící legendě PSH a ochotě chodit do médií postavou všeobecně srozumitelnou.

Starý rým Supercroo „jedna dva tři čtyři pět, děti musí poznat, co je rap,“ už ale i u nás začíná platit, jen s menším zpožděním. Vaše dítě má nejspíš všechny novinky z dnešního rapu na tabletu dávno zkouknuté.