Je Harry Potter gay? Karanténa vyzývá k ponoření do alternativního světa fanfikce

Když mi bylo asi dvanáct, přečetla jsem kompletního Hobita a Pána prstenů. Dva tisíce stran textu byly mé prepubertální mysli domovem po několik báječných týdnů, začala jsem se učit psát elfí runy a s o rok mladším bráchou jsem rozebírala před spaním všemožné detaily mytologie Středozemě. Poslední dobou se do těch dob v mysli často vracím, zavřená doma s kočkou a knihovnou mám totiž dojem, že bych konečně měla mít čas na čtení. Ale i přes absenci jakéhokoliv jiného rozptýlení se mi prostě už nedaří to, co bylo mému dvanáctiletému já vlastní, tedy ponořit se do příběhu tak, že všechno okolo prostě přestane existovat. E-maily, nedopsané články, špinavé nádobí, Netflix a celosvětová pandemie s tragickými následky nikam nemizí. Příběhů, které mě dokážou udržet vzhůru do tří do rána a pohltit natolik, že zapomenu i na to, že jsem neměla večeři, je prostě čím dál tím míň. Ale – následuje přiznání – pořád je ještě nacházím na internetu. Pokud čtu místo večeře, čtu totiž většinou fanfikci.

Odjakživa jsem k tomu vlastně měla předpoklady. Od doby, kdy jsem objevila Tolkiena, ráda utíkám do světa fantasy, později jsem se naučila číst sci-fi, tedy žánry, které fanouškovské příběhy produkují v podstatě nejvíc. A taky jsem vždycky měla tendenci číst oním všepohlcujícím způsobem, kdy jsem v knížce prostě žila. Jenže někdy to bylo složitější než jindy, protože jsem ne vždycky našla v příběhu postavu, se kterou bych se dokázala ztotožnit. Moje fantazie si do příběhu Pána prstenů, zabydleného převážně muži stejně ušlechtilými jako asexuálními, onu postavu domyslela ještě předtím, než jsem zjistila, že něco jako fanfikce vůbec existuje a že podobné soukromé fantazie mají na internetu spoustu místa, kde se můžou stát veřejnými a inspirovat spoustu dalších čtenářek hladových po reprezentaci vlastních zájmů a motivací. Když jsem na to – zhruba o deset let později – přišla, bylo to pro mě něco jako zjevení.

Od Shakespeara ke Star Treku

Fanfikce, tedy doslovný překlad anglického „fanfiction“, by se hezky česky dala opsat jako „příběhy psané fanoušky“. Do téhle škatulky spadá všechno, co na základě originálního díla napíšou jeho čtenáři a následně zadarmo (většinou) online publikují. Pokud si pod tím potřebujete představit něco konkrétního, tak vězte, že na internetu existují tisíce a tisíce stran příběhů z univerza Harryho Pottera – v některých (dost možná nadpoloviční většině) je Harry Potter gay, v jiných Hermiona černoška. Některé sexuální orientaci ani etnickou identitu hlavních postav nemění, ale dopisují alternativní konce, doplňují chybějící scény, domýšlejí příběhy vedlejších postav, které v kánonu – tedy rozuměj v originální sérii J. K. Rowlingové – rozvedené nejsou. Některé z nich jsou zoufale špatně napsané a po pěti větách z nich bolí oči i mozek, ale spousta z nich jsou mistrovská díla talentovaných vypravěčů či vypravěček a jako návrat do světa, který s poslední vydanou knihou ze série skončil, fungují naprosto dokonale.

Není dokonce ani neobvyklé, že fanoušci píšou fanfikci na fanfikci – někdo například napíše příběh z pohledu Harryho, jiný autor ten samý příběh z pohledu jiné postavy, třeba Draca Malfoye. Pro různé druhy, subžánry a specifické tropy existují příslušná pojmenování – canon-compliant, pokud chcete číst něco, co nemění příběh originálu, canon-divergent, pokud se toužíte odchýlit, post-canon, pokud chcete vědět, jak to pokračovalo dál. Het, pokud vás gay Harry nezajímá, slash pokud naopak po ničem jiném než po detailech jeho vztahu s Dracem netoužíte. Na Archive Of Our Own si snadno můžete v konkrétním fandomu podle těchto tagů a zkratek příběhy třídit – takže pokud si chcete přečíst příběh Draca a Harryho, který se odehrává pět let po skončení originálního příběhu J.K. Rowlingové, nejsou v něm explicitní sexuální scény a je zaměřený primárně na homosexuální milostný vztah, hledáte #postcanon #slash #fluff #drarry. Poslední tag je pojmenování pro tzv. ship, tedy relationship (můžete hledat třeba i Dramione). AO3 také má také rating podle explicitnosti sexuálního obsahu nebo filtry pro potenciálně potenciálně „triggering“ obsah typu nekonsenzuální sexuální styk nebo násilí.

Literatura opomíjených

Není náhoda, že všichni výše jmenovaní tvůrci jsou ženy autorky, a nikoliv muži autoři. Význam fanfikce je zásadní nejenom pro marginalizované žánry, ale – možná především – pro marginalizované skupiny autorů a autorek, třeba právě žen, ale také LGBTQ+ lidí, lidí s jinou barvou pleti než je bílá. Ti všichni totiž v onom oficiálním kánonu často horko těžko hledají reprezentaci toho, co sami prožívají a jak sami sebe vnímají – Harry Potter je opět skvělým případem. Že si tolik lidí představuje Hermionu jako černošku a Harryho jako gaye samozřejmě není náhoda, ale právě do slov a obrazů hozená touha potom se v kánonu vidět, potkat sobě podobné, přečíst si něco, k čemu se lze vztáhnout a co odráží žitou realitu čtenářů a čtenářek. A ta není ani výhradně bílá, ani výhradně hetero. (A pokud je v někdo třeba napůl Číňanka, většinou nemá legrační jméno jako „Cho Chang“, které nedává smysl a zaměňuje jméno a příjmení).

Podle vlastního průzkumu AO3 je 80 % zaregistrovaných uživatelů ženského pohlaví. To je poměr donedávna úplně opačný než v oficiální literatuře a nejde předstírat, že to spolu nijak nesouvisí. The Guardian cituje úspěšnou fantasy autorku Naomi Novik, která říká, že „popularita fanfikce mezi ženami souvisí s tím, jak málo je v literatuře žen protagonistek, které nejsou prezentovány jako romantický cíl nějakého muže.“ Novik také říká, že jediný rozdíl mezi její profesionální tvorbou a fanfikcí, kterou ráda a často píše je, že „to druhé dělá pouze z lásky.“ 

Mezi etablované autorky, které se k psaní fanfikce otevřeně přiznávají, patří také třeba jedna z nejúspěšnějších spisovatelek žánru young adult Rainbow Rowell. Ta v roce 2013 vydala román „Fangirl“, jehož hlavní postava Cath píše fanfikci na smyšlenou knižní sérii o adolescentním čaroději jménem Simon Snow, který navštěvuje školu čar a kouzel ve Watfordu. Na koho Rowell naráží, je zjevné. Románová Cath udělá z meta-románového Simona gaye a napíše příběh o tom, jak se zamiluje do svého úhlavního nepřítele, upíra Baze. A aby toho nebylo málo, Rainbow Rowell se po vydání Fangirl zamyslela a řekla si, proč by vlastně Simon Snow měl zůstat jenom knihou v knize? A tak napsala „Carry On“ (česky jako Nedej se), fantasticky čtivý a zábavný příběh Simona a Baze, který se čte jako Harry Potter, ale mnohem víc cool, gay a se soundtrackem od Davida Bowieho.

„Carry On“ už má pokračování a příští rok vyjde závěrečná kniha trilogie a na AO3 mezitím vzkvétá fandom – například autorka pod přezdívkou Basic Bathsheba sepsala dnes už v rámci fandomu legendární „Rebel Rebel“, který vypráví celý příběh z pohledu Baze, má 230 tisíc slov a další desítky různých kratších doplnění od jiných fanoušků. Jak Carry On, tak Rebel Rebel jsou extrémně zábavné, skvěle napsané a naprosto svébytné příběhy, jejichž kvalita a originalita může Harrymu Potterovi směle konkurovat. Metapříběhy o metapříbězích posouvají původní dílo mnohem dál, než by jeho autorka kdy dokázala dohlédnout.

Je to hlavně o komunitě

„Slash fic“, tedy fanfikci, kde hraje ústřední roli gay pár, píše i Lucie. Když se jí ptám na její začátky, říká: „Bylo mi čtrnáct a já měla najednou pocit, jako by mě někdo vyvedl z mého pokojíčku a ukázal mi svět tam venku – že se na věci dá dívat i z opačného úhlu pohledu, přemýšlet, co by kdyby a jak a co, že co je v knížce, není konečná. A jak jsem byla ze slashe nadšená a bylo ho málo, začala jsem ho psát taky.” Lucie souhlasí s tím, že oblíbenost fanfikce mezi ženami a zároveň fakt, že možná nadpoloviční většina spadá právě do škatulky slash, souvisí s chabou reprezentací jiných než mužských heterosexuálních charakterů v kánonu. „Zároveň spousta žen využívá 18+ slash jako kompenzaci za pornografii – není nutné všechno vidět, všechno do detailu popsat, představivost hodně ženám stačí. A co teprve, když v tom figurují oblíbené postavy?“

Podobně o fanfikci mluví i moje kamarádka, ve fanouškovské komunitě známá pod přezdívkou Winterpool, která se pohybuje ve fandomu superhrdinských příběhů jako tzv. fanartist, tedy ilustrátorka a kreslířka, která buď kreslí vlastní komiksy a scény nebo ilustruje příběhy jiných fanoušků. „Ono se třeba stane, že si člověk k nějaké postavě vytvoří do jisté míry osobní vztah, a to pak mívá potřebu dokreslit jí alternativní konce a postavit ji do situací, které by tvůrce kánonu ani nenapadly – případně by se do nich nemohli pustit, jelikož by neprošly u mainstreamového publika. Nemluvě o tom, že když už to autor nebo kreslíř začne brát takhle osobně, může si skrze tu svoji oblíbenou postavu vyzkoušet různé situace, prozkoumat nějaké životní možnosti – to vše hezky v bezpečí doma za klávesnicí a tabletem,” vysvětluje Winterpool v čem je fanfikce osvobozující a dodává, že tímhle způsobem, tedy prostřednictvím fanfikcí a fanartů, může čtenář nebo autor prozkoumávat i velmi intimní věci, například vlastní genderovou identitu.

Ani Winterpool ani Lucie se psaním či kreslením neživí. „Baví mě psát, hrát si se slovy, vyleštit třeba těch 100 slov, aby to mělo správně načasovanou pointu, rytmus... Jindy se toho strašně moc naučím. Hodinu dvě čtu články o reálné postavě nebo o nějakém místě či technickém vynálezu, který chci do povídky dostat. A nakonec – možná především –, je psaní fanfikce o sdílení. O sdílení textů, komentářů, o debatách, o nových přátelstvích, a to jak v reálném životě, tak online. Fanfikce by nikdy nebyla fanfikcí, pokud by kolem toho nebyla ta silně propojená komunita lidí,” říká Lucie.

Otevřenost, diverzita, bezpečný prostor, to všechno jsou věci, které ve fanfikci hledají všichni, jejichž identita v oficiálním literárním kánonu tolik prostoru nemá. Zároveň je to prostor nekonečné fantazie pro všechny, kteří nejenom čtou rádi knihy, ale i čtou rádi o knihách, kteří nejenom v dětství trávili hodiny tím, že příběh pitvali do posledních detailů. Fanfikce je útočištěm pro ty, kteří fikční světy preferují před každodenností. Především je ale hojivým balzámem a lékem na život ve světě, kde je hlavním imperativem produktivita a talent je zbytečný, pokud ho nelze zpeněžit.

Pokud by vás v domácí izolaci už nekonečně štval Netflix a chill, vězte, že oceán fantazie, sladké prokrastinace i osvobozující odvahy napsat si to všechno po svém je od vás jenom pár kliknutí. A není z něj cesty zpět.