Zlaté glóby dávají naději, že už svět nebudeme sledovat jen z mužské perspektivy
Zlaté glóby, druhé nejprestižnější ocenění hned po Oscarech, se předávaly v neděli 1. března ve speciálním online přenosu. Ženy byly oceněny víc než kdy dřív v historii ceny. Přesto ale Glóby čelí kritice za složení poroty a letošní ročník působí spíš jako výjimka z dlouho platného pravidla. A spekuluje se i důvodech, proč z nominací vypadla Michaela Coel, tvůrkyně oceňovaného seriálu Můžu tě zničit.
Když Chloé Zhao reagovala na to, že právě získala Zlatý glóbus za režii – jako teprve druhá žena v historii ceny –, krátce poděkovala, ocenila svoje kolegy a pak promluvila o soucitu jako hlavním hnacím motoru své práce. Na rozdíl od ostatních nominovaných neseděla při zoom callu v drahé róbě, s vycizelovaným pozadím a profesionálním nasvícením. Měla na sobě zelené tričko, v ruce hrneček s čajem a její střídmý projev působil i v tomhle netradičním on-line ročníku jako zjevení.
Její třetí celovečerní snímek Země nomádů získal cenu také za nejlepší film v žánru drama, čímž rozšířil stávající sbírku hlavních ocenění z Benátek a Toronta a stal se také největším favoritem letošních Oscarů. Film se empaticky noří do života lidí na okraji americké společnosti – sledujeme v něm kočovníky žijící v přívěsech a cestující za prací napříč celou Amerikou, v popředí s ovdovělou svéráznou Fern (Frances McDormand).
Zhao se stala první ženou s asijským původem, která získala Zlatý glóbus za režii, a druhou ženou celkově. Za 78 let existence cen bylo nominováno přes 350 režisérů a pouze 8 žen (z nichž dvě dvakrát). Soška putovala k Barbře Streisand za Yentl (1984) a až po 38 letech (!) k Zhao. Zbylými nominovanými ženami byly Jane Campion za Piano (1993), Sofia Coppola za Ztraceno v překladu (2003), Kathryn Bigelow za Smrt čeká všude (2008) a 30 minut po půlnoci (2012), Ava Duvernay za Selmu (2014) a ještě jednou Barbra Streisand za snímek Pán přílivu (1991).
„Tihle lidé nás nereprezentují“
Systematické přehlížení ženských tvůrkyň se stalo velkým tématem Zlatých glóbů už v loňském roce. Nejen že se už několikátý rok po sobě neobjevila žádná žena v kategorii režie, zcela opomenuty byly také scenáristiky, a jejich díla chyběla i v kategoriích nejlepších filmů. Vzhledem k tomu, že mnoho ženských režisérek figurovalo v žebřících top filmů roku, zdály se nominace o to předpojatější.
Režisérka Alma Har’el, která ten samý rok na Sundance úspěšně uvedla svůj snímek Honey Boy, situaci komentovala slovy: „Letos jsem byla poprvé uvnitř [sálu nominačního večera]. Věřte mi: Tihle lidé nás nereprezentují.“ Následně vyjmenovala devět režisérek, mezi nimi Lulu Wang (Malá lež), Gretu Gerwig (Malé ženy), Olivii Wilde (Šprtky to chtěj taky) nebo Celine Sciammu (Portrét dívky v plamenech), „jejichž filmy významných způsobem zapůsobily na diváky“. Pokračovala: „To jsou naše ocenění. A nikdo nám je nevezme.“
Glóby na HBO
Chcete se na oceněné seriály podívat hned? Z nabídky HBO vybíráme tři, které se nám líbí nejvíc.
Kdo ještě neviděl seriál o střetu ženského emancipačního hnutí s americkými tradičními manželkami (kde se ty druhé staly nečekaně silným soupeřem), měl by si doplnit vzdělání. Ms. America má hned několik rovin hodných pozornosti; vedle portrétů ikon feministického hnutí Glorie Steinem nebo Betty Friedan je to právě ona druhá strana "manželek a matek", která skrze dezinformační kampaň, politický tlak a "obranu tradičních hodnot" dokázala zabránit ratifikaci ERA (Equal Rights Amendement) a efektivně zbrzdit prosazování rovnosti mužů a žen. Navzdory vážnému tématu je seriál výjimečně zábavný a Cate Blanchett v roli záporňačky Phyllis Schlafly budete milovat i nenávidět.
Normální lidi
Knižní předloha seriálu Normal People udělala před pár lety, kdy v Irsku vyšla, pořádné vlny. Křehký příběh o lásce je psán veskrze moderním jazykem, dokáže dobře odstínit nuance prvního milostného vztahu se všemi jeho pochybnostmi, zámlkami a touhami. Seriál za knihou nijak nezaostává a jeho dvěma protaganistům propůjčili citlivou tvář skvělí mladí herci Paul Mescal a Daisy Edgar-Jones. Dynamika mezi nimi se mění stejně jako se mění prostředí, kde se potkávají; zatímco na střední je Connell hvězda a Marianne je neoblíbenou šprtkou, na vysoké se jejich role obrátí. Normální lidé nejsou klišovitou story o první lásce, ale příběhem o komplikovaném vzplanutí dvou rozdílných lidí, připoutaných k sobě navzdory všemu.
Mělas to vědět
Seriál režírovaný Susanne Bier je na první pohled klasickým whodunnit pátráním v kulisách boháčů z horního Manhattanu. Terapeutka Grace, ztvárněná Nicole Kidman, se vzrůstajícím zděšením sleduje, jak se její dokonalý život rozpadá, když je její stejně charismatický manžel (Hugh Grant) obviněn z vraždy mladé matky. Šestidílná série diváka skrze skutečná i falešná vodítka umně manipuluje k odhadům, kdo je tu tedy nakonec vrah (a v určitou chvíli se zdá, že to může být skutečně kdokoliv) a vrcholí soudním dramatem. Je ale také tichou obžalobou třídy superbohatých, kteří si jdou po krku mnohem tvrději než třída přistěhovalců a latinos, kterými opovrhují.
Dva roky předtím vyvolala rozruch Natalie Portman, když slavnostní vyhlášení cen za režii ohlásila slovy: „A tady jsou všichni ti mužští kandidáti.“ Zcela absurdně tehdy v nominacích chyběla Greta Gerwig, přestože její snímek Lady Bird zvítězil v hlavní kategorii jako nejlepší komedie. A od roku 2015, kdy se v kategorii objevila Ava DuVarnay se Selmou, byla kategorie zcela prostá žen.
Proto bylo příjemným překvapením, když byly letos ženy nominovány hned tři: kromě Zhao ještě Emerald Fennell za podvratný thriller Nadějná mladá žena a Regina King za konverzační dobové drama One Night in Miami. Že by byla nominovaná více než jedna ženská režisérka, se nestalo dosud nikdy. Udílení cen je nejen významným symbolickým gestem, ale také oceněným režisérkám otevírá dveře vstříc dalším spolupracím a finančním možnostem, které byly dlouhé roky ženám zapovídány.
Systém, který nutí ženy selhat
V současnosti ženy režírují pouze 16 procent ze 100 nejvýdělečnějších filmů roku. Loni to bylo 12 a dva roky zpátky dokonce jen 4 procenta. Situace tehdy dala vzniknout „Výzvě 4 procent“ v rámci organizace Time’s Up: kdokoli se do ní zapojil, přislíbil, že bude v následujícím roce spolupracovat s ženskou režisérkou. Projektu se kromě mnoha hollywoodských herců a hereček účastnila také filmová studia jako Amazon, Universal, MGM, Paramount nebo Warner Bros.
Ještě předtím, v roce 2016 – více než rok před vypuknutím MeToo –, si znevýhodňování režisérek všimla také americká Komise pro rovné zaměstnanecké příležitosti a zahájila vyšetřování. To podpořila Kathryn Bigelow, jedna z hrstky nominantek na Zlatý glóbus a jediná režisérka, která kdy za svou práci získala Oscara: „Přestože Hollywood vypadá jako komunita pokrokově smýšlejících lidí, tahle strašlivá situace pro ženské režisérky stále trvá,“ komentovala to tehdy.
Podle vyšetřující komise v Hollywoodu existují seznamy potenciálních režisérů sestavené výhradně z mužských jmen, ženám jsou odepírány velké produkce či akční filmy, protože jsou na ženy „příliš náročné“, a na rozdíl od mužů jim často není umožňováno vymanit ze škatulky „nezávislých filmařek“. Amy Pascal, bývala spolupředsedkyně Sony Pictures, mluví o „neviditelné hoře“ předsudků a o systému, který je postaven tak, že ženy nemůžou nic jiného než selhat.
Jane Fonda a příběhy, které jsou slyšet
Znevýhodňování žen za kamerou se netýká jen režisérek. Podreprezentované jsou i scenáristky, střihačky, producentky a kameramanky. A nejen u filmu, ale i v televizní produkci. Z letošních 15 seriálů a minisérií nominovaných v hlavních televizních kategoriích najdeme jen čtyři, za nimiž stojí ve významných vedoucích tvůrčích pozicích ženy: Lovecraftovu zemi, Normální lidi, Mělas to vědět a Neortodoxní.
Pod Lovecraftovou zemí je podepsaná afroamerická producentka Misha Green. Normální lidi spolurežírovala Hettie Macdonald a scénář podle knižní předlohy napsala britská scenáristka Alice Birch. Drama Mělas to vědět vznikalo pod taktovkou dánské režisérky Susanne Bier. A minisérii Neortodoxní vytvořilo hned několik žen: Anna Winger s Alexou Karolinski a Marií Schrader.
Psali jsme
Připomeňte si recenzi seriálu Můžu tě zničit, který loni na podzim pro Heroine napsala Marie Heřmanová. „Michaela Coel měla nad natáčením absolutní kreativní kontrolu – příběh o tom, jak odmítla milionový deal Netflixu, protože streamovací gigant jí onu kontrolu odmítl poskytnout, se pomalu stává legendou. Když potom poslala pitch seriálu do BBC One, dostala do druhého dne e-mailem odpověď, že stanice má o seriál seriózní zájem a Coel dostane všechno, o co si řekne.“
Negativní ohlasy nebo rovnou otevřené pohoršení vzbudilo podcenění nebo vyložené opomenutí některých kriticky oslavovaných seriálů. Seriál Ms. America o boji za ženskou rovnoprávnost v Americe, na němž se kromě tvůrkyně Dahvi Waller podílelo velké množství ženských filmařek, z hlavních kategorií úplně vypadl a nominovaná byla jen Cate Blanchett za hlavní roli. Britský seriál Michaely Coel Můžu tě zničit o vyrovnávání se se znásilněním byl dokonce ignorován zcela.
I cena Cecila B. De Milla, která se uděluje za celoživotní přínos, doputovala téměř vždy do rukou mužských tvůrců. Mezi 68 oceněnými najdeme jen 16 žen, přičemž z velké většiny jde o herečky. Oprah Winfrey byla v roce 2018 první ženou tmavé pleti, která se stala nositelkou tohoto ocenění, a svou plamennou řeč tehdy věnovala obětem sexuálního násilí.
Tento rok cenu převzala herečka a celoživotní politická aktivistka Jane Fonda a ve své děkovné řeči se zaměřila na důležitost empatie: „Jsme vypravěči. Příběhy jsou v těžkých dobách, jako je tato, nezbytné. Pomáhají nám navzájem se vidět v jiném světle.“ Jeden příběh ale podle ní odmítáme vidět a slyšet: příběh o tom, které hlasy necháváme ve filmovém průmyslu zaznít a které necháváme naopak umlčet. Fonda vyjmenovala několik filmů a seriálů, které jí tento rok rozšířily obzory a pomohly k větší empatii, mezi nimi oceněnou Zemi nomádů, nejlepší cizojazyčný snímek Minari o korejské rodině přistěhovalců v Americe nebo seriál Sekerka, který se odehrává v komunitě londýnských imigrantů z Karibiku od konce 60. do poloviny 80. let minulého století.
Kdo Glóby rozdává?
Zlaté glóby byly v nominacích vždycky trochu výstřední. Cenu předává HFPA, Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu a celý nominační proces se významně liší od dvou dalších prestižních cen. Na rozdíl od Oscarů, kde hlasuje zhruba 10 tisíc členů Akademie, a cen BAFTA, kde je to 8 tisíc jednotlivců z rozličných odvětví filmového průmyslu, o Zlatých glóbech rozhoduje jen necelých 90 (!) zahraničních novinářů se sídlem v Jižní Kalifornii.
Pár dní před letošním předáváním způsobilo poprask, když se ukázalo, že Asociace mezi nejenže nemá jediného člena černé barvy pleti, ale že žádným nedisponovala za posledních 20 let. Existují dokonce i pochybnosti i profesionalitě porotců; v minulosti bylo potvrzeno, že sem patří například bývalá Miss Universe nebo amatérský boxer a herec epizodních rolí v béčkových filmech, vystupující pod státnickým pseudonymem Alexander Nevsky.
Moderátorky večera Amy Poehler a Tina Fay se do netransparentního složení Asociace během večera také několikrát opřely. „Je jich asi 90. Říkám ‚asi‘, protože někteří jsou možná přízraky. A proslýchá se, že člen z Německa je jen párek s nakresleným obličejem,” vtipkovaly. Nic jiného jim ostatně nezbývalo. Zástupcům HFPA zase v přímém přenosu nezbylo než přislíbit, že budou usilovat o větší diverzitu.
Je to ale jen první, opatrný krok. Ještě pořád jsou filmy tvořené ženami naprostou menšinou. Na plátně tak nejčastěji sledujeme svět převyprávěný z mužské perspektivy, s mužskými hrdiny nebo ženskými hrdinkami pocházejícími z mysli mužských autorů. Byť polovinu nás všech diváků nezpochybnitelně tvoří ženy, vidět a slyšet stále nejsme dostatečně. Vítězství Chloé Zhao a jejího křehkého portrétu ženy na okraji je skvělou zprávou, ale čeká nás ještě dlouhá cesta.
