Sexismus, politika, naléhavost. Oscary si všímají žen, etnických menšin a starých lidí
Americké filmové Ceny akademie, které u nás byly odvysílány v noci z neděle na pondělí, mají letos několik prvenství. Kupodivu ne tolik kvůli protipandemickým opatřením, kvůli kterým přenos vypadal velmi odlišně než v přechozích letech, ale především kvůli oceněným filmům a tvůrcům. Víc než kdy dřív ceny odrážejí to, že už ani Hollywood není hlavně bílý a mužský.
Předávání Oscarů letos proběhlo o dva měsíce později než obvykle. Tradiční Dolby Theatre nahradilo losangeleské nádraží, odkud přenos načas vyhnal lidi bez domova, a režie večera se ujal Steven Soderbergh. Ke snaze udělat z události navzdory covidové situaci večírek přistoupili nominovaní různě: Glenn Close zatwerkovala, Daniel Kaluuya na pódiu projevil svým rodičům vděk za to, že měli sex, a asi nejsympatičtěji to vyřešil vítěz hlavní mužské herecké kategorie Anthony Hopkins: zůstal doma, cenu za něj neměl kdo převzít a z plátna za předávajícím Joaquinem Phoenixem tak na diváky zírala jen Hopkinsova statická černobílá fotka.
Významný však tento rok bezpochyby byl: především pro svou inkluzivnost, která se projevila už v samotných nominacích. Byl to ročník mnoha poprvé. Poprvé byly za režii nominovány dvě ženy. Poprvé se v hereckých kategoriích objevili dva Asiaté. Poprvé byl nominován producentský tým tvořený výhradně Afroameričany.
Svoji letošní spanilou jízdu, při níž sbírala jednu cenu za druhou, nakonec potvrdila režisérka Chloé Zhao, jejíž elegická Země nomádů, nořící se do života stárnoucí ženy nucené cestovat za prací po americkém Středozápadě, zvítězila jak v kategorii nejlepší film, tak v kategorii režie. Podobně jako tomu bylo u Zlatých glóbů, Zhao se stala teprve druhou takto oceněnou ženou v historii cen.
Pionýrkou, která jako první rozbila sérii 80 (!) po sobě jdoucích mužských vítězství, byla v roce 2010 Kathryn Bigelow s filmem Smrt čeká všude. Kromě ní si nominaci vysloužily už jen čtyři ženy: Lina Wertmüller (1977 za film Pasqualino Sedmikráska), Jane Campion (1994 za Piano), Sofia Coppola (2004 za Ztraceno v překladu) a Greta Gerwig (2018 za Lady Bird). A teď poprvé žena asijského původu, která se navíc stala vítězkou. Porazila tak zavedená jména jako David Fincher (Mank) či Thomas Vinterberg (Chlast), nováčka Lee Isaaca Chunga (Minari) a druhou ženu v kategorii a režijní debutantku Emerald Fennell (Nadějná mladá žena).
Sexismus, politika, naléhavost
Že se za devadesátiletou existenci Cen akademie až do letoška v kategorii režie nesešly dvě ženy, je smutný fakt, který dokresluje, jak pomalu se systémový sexismus i v poměrně progresivním prostředí odbourává. To, že byla nakonec oceněna také Emerald Fennell za původní scénář k variaci rape revenge žánru Nadějná mladá žena, není žádná úlitba novým pravidlům (která budou beztak platit až od roku 2024, a navíc se uplatňují jen v kategorii nejlepší film), nebo novým trendům, ale něco, co by nás už dávno nemělo vůbec překvapovat.
Progresivní revoluce se nekoná
Loni na podzim oznámila americká filmová akademie rozšíření pravidel, která už předtím čítala 38 stran podmínek. Od roku 2024 se podle nich budou kvalifikovat snímky ucházející se o Oscara za nejlepší film (takže se vůbec netýkají zbylých 23 kategorií), deklarovaným cílem má být větší zastoupení podreprezentovaných skupin na plátně a ve štábu.
Po bližším prozkoumání jsou nová pravidla však tak vágní, že by jimi prošel například i Jih proti Severu. Stačí totiž splnit jen dva z mnoha podbodů pravidel. Zastoupení podreprezentovaných skupin se navíc nemusí týkat obsazení, ani tématu, ale i placených stáží, nebo týmu distributorů. V podstatě je možné přihlásit do soutěže sexistický homofobní snímek obsazený výhradně bílými muži a oslavující rasismus – stačí, když necelou třetinu štábu budou tvořit ženy a v placených stážích se objeví jeden jediný příslušník z etnické menšiny.
Ne že by letošní nominace nebyly zároveň politickým statementem. V ročníku konajícím se během přetrvávající pandemie, po masových amerických protestech následujících po zavraždění George Floyda, po dramatické výměně prezidenta, útoku na washingtonský Kapitol a vzestupu nenávisti proti asijsko-americké komunitě asi nelze očekávat nic jiného.
V hlavní kategorii tak letos figurují témata jako krize identity (Země nomádů, Sound of Metal, The Father), ztráta zaměstnání a celkově dosavadního způsobu života (Země nomádů, Sound of Metal, Minari), historie amerického anti-establishmentu (Judas and the Black Messiah, Chicagský tribunál) a kultura znásilnění (Nadějná mladá žena).
Černobílý biografický snímek Davida Finchera Mank působí ve výběru poněkud anachronicky, nejen protože záměrně pracuje se stylovými prostředky 40. let, ale celkově jako by se pohyboval v určitém vakuu a postrádal naléhavost zbytku nominovaných, opírajících se do ožehavých problémů současnosti. Oscar za kameru a výpravu se pak u Manka, pojednávajícím o scénáristovi H. J. Mankiewiczovi v době, kdy psal Občana Kanea, jeví logicky - ocenit lze zarputilou, v něčem omračující, ale přece jen povrchní snahu o návrat do minulosti zase jen v “povrchních” kategoriích.
Hlavní nebo vedlejší role?
Není to tak dávno, co se světem prohnal hashtag #OscarsSoWhite, když nominace postrádaly černošské zástupce. Vyšlo najevo, že složení Akademie je stran rasy okatě nevyvážené: z 90 % bílé. Od té doby se čísla mírně zlepšila a letos bylo nominováno historické množství Afroameričanů. Přesto vznikla podivná situace, když byly dva výrazné mužské herecké výkony klasifikované jako vedlejší role místo hlavních. Daniel Kaluuya a Lakeith Stanfeld, oba černoši, přitom v dramatu Judas And The Black Messiah, vyprávějícím příběh dvou členů politické organizace Černí panteři, neoddiskutovatelně ztvárňují ústřední postavy.
Cenu si nakonec odnesl právě Daniel Kaluuya za svou roli vůdčí postavy Černých panterů Freda Hamptona, kterého v roce 1969 zavraždila FBI v jeho vlastním bytě, a jehož postava se mihne také ve frenetickém soudním dramatu Aarona Sorkina Chicagský tribunál. S prázdnou odešel Leslie Odom Jr., nominovaný za vedlejší roli v konverzačním dramatu Reginy King One Night in Miami, a z hereček Viola Davis, nominovaná za hudební drama Ma Rainey – matka blues, adaptaci divadelní hry o bluesové hudebnici, a Andra Day, která si zahrála jazzovou zpěvačku Billie Holiday v The United States vs. Billie Holiday.
Zatímco vítězství Frances McDormand za Zemi nomádů se však víceméně očekávalo, překvapení nastalo u hlavní mužské role, kde bylo pravděpodobně – i na základě nezvyklé dramaturgie večera, kdy předávání cen za hlavní herecké role následovalo až po vyhlášení nejlepšího filmu – počítáno s vítězstvím Chadwicka Bosemana in memoriam za roli trumpetisty v Ma Rainey – matka blues. Sošku nicméně nakonec získal Anthony Hopkins za zdrcující portrét rozkladu lidské paměti The Father, snímek, jenž byl zároveň oceněn i za adaptovaný scénář.
Afroamerická zkušenost
Afroamerickou zkušenost zkoumá také vítěz nejlepšího krátkometrážního filmu s názvem Two Distant Strangers. Jednoduchou, ale efektivní zkratkou ukazuje, s jak rozdílnou realitou se potýká černošská komunita v Americe při jednání s policií, a přímo vzdává hold Georgi Floydovi, který byl loni v lednu zavražděn policistou Derekem Chauvinem poté, co mu Chauvin devět a půl minuty klečel na krku.
Po vlně zločinů z nenávisti, které proti americko-asijské komunitě stouply během pandemie o 150 procent, se snímek Minari stává i přes svou nekonfliktnost a apolitičnost filmem s naléhavým poselstvím.
Vzhledem k tomu, že vyhlášení následovalo jen pár dní poté, co byl Chauvin shledán vinným ve všech bodech obžaloby, lze považovat vítězství filmu, který je věnován všem policií neprávem zabitým Afroameričanům, za symbolické gesto. K rasismu v Americe se postupně na pódiu vyjádřilo mnoho tvůrců, včetně Reginy King („Kdyby to tenhle týden v Minneapolisu, [kde byl Chauvin odsouzen], dopadlo jinak, nebyla bych teď tady, ale na protestech“), Tylera Perryho („Odmítám někoho nenávidět, protože je Mexičan, černý, bílý nebo LGBTQ, (...), policista, (...) Asiat. Doufám, že všichni odmítneme nenávist.“) a Daniela Kaluuyi, který promluvil o Černých panterech, jednotě a nutnosti vidět pravdu.
Oceněn byl také film Duše, historicky první snímek studia Pixar s hlavním hrdinou černé barvy pleti. Oscar za nejlepší píseň pak připadl songu se symptomatickým názvem Fight For You od H.E.R. (Judas and the Black Messiah). A úplně poprvé dostaly Afroameričanky Oscara za nejlepší masky (za Ma Rainey – matka blues).
Trochu jiný večírek
Kromě žen a Afroameričanů letos Akademie vyzdvihla i tvůrce s asijskými kořeny. Po loňském vítězství Parazita a letošní nominaci Minari by se sice mohlo na první pohled zdát, že minimálně Korea má na Oscarech již své nezpochybnitelné místo. Nicméně do téhle doby byli Asiaté menšinou, kterou Hollywood velice úspěšně systémově ignoroval. Youn Yuh-jung, která tento rok získala sošku za vedlejší roli svérázné babičky v dramatu Minari o korejské rodině přistěhovalců v Americe, je teprve čtvrtou Asiatkou v této kategorii a první Korejkou, která kdy vyhrála v jakékoli herecké kategorii. Po vlně zločinů z nenávisti, které proti americko-asijské komunitě stouply během pandemie o 150 procent, se stává Minari, i přes svou nekonfliktnost a apolitičnost, filmem s naléhavým poselstvím.
Náhodou není ani fakt, že v hlavní kategorii tři filmy z osmi tematizují alternativní způsoby bydlení (kromě Země nomádů také Minari a Sound of Metal, sonda do života bubeníka ztrácejícího sluch). A dva snímky (The Father a Země nomádů) spojuje ne zrovna hollywoodsky atraktivní motiv stárnutí. Mít stabilní domov už totiž není samozřejmostí, a obzvlášť v souvislosti se stářím tenhle fenomén vyvstává čím dál zřetelněji. Americká filmová akademie dala na srozuměnou, že k této situaci není slepá, a vyzdvihla filmy, kterým není současná společenská a ekonomická krize lhostejná. Pořád to byl elitní hollywoodský večírek. Atmosféra na něm se ale mění.
