Země nomádů: portrét chudé Ameriky a nejpoetičtější film roku 2020

Země nomádů začíná strohým textem o tom, že v lednu roku 2011 se v nevadském městě Empire zavřel sádrovcový důl. Empire bylo jedno z nemnoha amerických měst, která byla vystavěná pouze kvůli průmyslu. Lidé, kteří tam kvůli práci přišli, tam pak žili, zakládali rodiny, plánovali si budoucnost a snili své sny. Se zavřením dolu ale pro tamní obyvatele nebyla žádná práce, a tak se museli odstěhovat pryč. Někteří tam prožili většinu svého života, a tak ztráceli nejen živobytí a materiální jistoty, ale také místo, kterému říkali domov. 

Jedním z těchto lidí je i hlavní hrdinka, svérázná šedesátnice Fern (vynikající Frances McDormand), kterou hned v úvodních záběrech sledujeme v širokých záběrech, jak se loučí se všemi svými věcmi a vydává se ve své malé dodávce na cestu po Spojených státech. Její vůz je od té chvíle také místem, kde žije. Jak sama ve filmu říká, není bez domova, je pouze bez domu. Brzy se také dozvídáme, že jí nedávno onemocněl a zemřel milovaný manžel, a tak je její putování nejen hledání nových míst, kam ve světě patřit, ale také jakýmsi procesem přijímáním ztráty a vyrovnání se se zármutkem.

Fern je jako hlavní hrdinka silná, nezávislá a nikdy se neoddává sebelítosti, která by mnohé mohla po tak tragických událostech přemoci. V tom je stejná jako film, který o ní vypráví. Navzdory všem nepříjemným událostem není sentimentální a netlačí s emocemi na pilu. To je dané především pevnou režijní rukou Chloé Zhao, čínsko-americké filmařky, která má za sebou již dva filmy s obdobnou tématikou, a to debut Song My Brother Taught Me (2015) a snímek Jezdec (2017). Obě díla pojednávají o lidech na okraji, ale také jsou silně napojená na krajinu a prostředí, ve kterém se odehrávají. A spojuje je jakýsi polodokumentární přístup, který kombinuje fakta s fiktivními postavami a příběhy. 

Svobodní lidé bez životních jistot

To platí i pro aktuální Zemi nomádů vycházející z knihy Nomadland: Surviving America in the Twenty-First Century americké novinářky Jessicy Bruder, která popisuje fenomén postarších Američanů bez stálého domova a zaměstnání. Do sociální reality filmařka dosadila fiktivní hlavní hrdinku i jejího charismatického nápadníka jménem Dave (David Strathairn). Kolem herců v hlavních rolích jsou většinou autentičtí neherci, skuteční nomádové. Jsou to povětšinou lidé mezi šedesáti a sedmdesáti lety, jejichž finanční budoucnost byla zničena v roce 2008 ekonomickou krizí. Mají často tak malé důchody, že z nich nemohou vyžít, a to i přesto, že mnoho z nich celý život tvrdě pracovalo. V důsledku toho se vydávají na cestu ve svých obytných příbytcích a berou dočasné práce v barech a restauracích, ale také v obrovských skladech Amazonu. O nelidských pracovních podmínkách v těchto velkoskladech se už delší dobu mluví a jsou předmětem mnohých právních sporů. 

Pracuje v nich i Fern, kterou sledujeme ve vizuálně působivých velkých celcích zachycujících obrovský korporátní komplex, kde působí maličká, jako kolečko stroje. Ale sledujeme ji i zblízka – když si povídá s kolegy v jídelně a směje se. Díky této rovnováze film nikdy nespadne do okaté kritiky ani útrpného sentimentálního dramatu. Život Fern a nomádů kolem ní je ukazován ve své celistvosti. Od samoty a finančních problémů přes radost a smích až po společnou solidaritu a vzájemnou pomoc, kterou by člověk žijící tradičně jen těžko dostal od souseda přes ulici. Je v tom hluboce zakořeněná dualita úplné a radostné svobody a zároveň pocitů osamocení a vykořenění ze společnosti, ve které pro ně není místo.

Velkolepost krajiny i blízkost mezi lidmi

Zhao ve svém polodokumentárním přístupu umí dokonale rozpoznat, kdy je třeba jít k hrdince blízko a kdy nechat promlouvat samotné prostředí. V tom ostatně vyniká její dvorní kameraman Joshua James Richards, kombinuje odosobněné snímání, kdy se kamera drží velkých celků s důrazem na působivou americkou krajinu nebo na již zmíněné továrny a fast foodové řetězce, s až intimními záběry z osamoceného života Fern, která si sama v malé dodávce připravuje jídlo. Do velkých detailů kamera zachází často i při setkání s dalšími nomády, ke kterým mí Fern pro spřízněnost osudem blízko. Nejsilnější scéna přichází ke konci, v nádherném dialogu mezi Fern a duchovním vůdcem nomádů, skutečným antikapitalistou, spisovatelem a cestovatelem Bobem Wellsem. On a Fern sdílejí svůj zármutek. Ona po zesnulém muži, on po svém synovi, který si vzal život. V takových chvílích je pozorujeme zcela zblízka. Vidíme detaily tváří a gest, jako by se nám divákům lidsky zcela otevírali.

Většina snímku je zdánlivě natočená v době tak zvané zlaté či magické hodiny, tedy v první a poslední hodině slunečního svitu, což dává jeho obraznosti specifickou a až snovou kvalitu. Obdivuhodné je, že i když se jedná o nádherný a v pravém slova smyslu poetický film, neztrácí nic ze své špinavé autenticity a dokáže přenášet až fyzický pocit náročného životního stylu a vyčerpání z neustálé práce. Také svoboda nomádů je přitažlivá a působí na první pohled idylicky, přitom vnímáme nejistotu, co se stane, pokud se někomu z nich porouchá auto nebo se zraní někde v poušti bez pomoci.

Mýtus o putování

„Ztratit se nebyla otázka geografie, jako spíš identity. Vášnivé touhy, možná snad i akutní potřeby, stát se nikým a kýmkoliv. Zahodit okovy, které ti připomínají, kým jsi a za koho tě ostatní mají,“ napsala americká spisovatelka Rebecca Solnit ve své esejistické knize A Field Guide on Getting Lost. To platí i pro Fern, pro kterou je cesta nejen nutností existenční, do které ji dohnala její finanční situace, ale také existenciální. Je to pro ni způsob, jak zpracovat svůj zármutek a přijít na to, kým je, když ztratila vztahy i místo, které ji po většinu života definovalo.

Země nomádů tak podvratně vychází z amerického mýtu o putování po Státech, tolik přítomné v americké literatuře i kinematografii. Ať už se jedná o mlčenlivé kovboje na koních, co dopadali zločince utíkající přes hranice, či spisovatele jako Henry David Thoreau (jehož deníky nedávno vyšly v nakladatelství Paseka), nebo beatnické cestopisy Jacka Kerouaca. Převrací tak maskulinní narativ o drsných mužích hledajících sebe (v případě Kerouaca často právě na úkor žen) a vzrušení spojené s cestováním. Místo nich je tu Fern, šedesátiletá vdova, která je mnohdy silnější než tito dávní hrdinové, jen to nedává okázale najevo. 

Většinu času se zdá, že s krajinou spíše splývá a souzní s ní, než že by ji objevovala. Nádherným paradoxem pak je, že snímek, který ve své podstatě kritizuje americký sen za to, že mnoho z těch, co v něj věřili, zanechal chudé a osamocené, se odehrává v kulisách, které tradičně vidíme jako dokonalé ztělesnění jeho představy. Něco podobného dělala jiná režisérka, Britka Andrea Arnold, ve filmu American Honey. Tam ukazovala postupnou deziluzi a čím dál tím víc destruktivní životní styl mladých Američanů. Země nomádů je ale o to silnější, že nám ukazuje putování a neukotvenou budoucnost většinou starých lidí, u kterých se automaticky předpokládá, že jsou zajištění a po nových zážitcích už netouží. 

Nezávislost až do konce 

Dílo Zhao vyniká také nezvyklým narativním obloukem, který se zdárně vymyká klasickým klišé, která jsme zvyklí v příbězích o ženách vídat. Pozvolna se vyvíjecí přátelství se sympatickým Davem, který hrdince několikrát ochotně pomůže a evidentně v ní našel zalíbení, například naznačuje, že film bude tuto linku následovat a dovede nás až k finálnímu romantickému vyústění. To by totiž Fern v tradičním scénáři samozřejmě spasilo a ona by s někým novým konečně překonala smrt svého muže a byla schopná začít znovu žít.

Nic takového tu ale není a Země nomádů nám tak ukazuje, že současné režisérky a scénáristky netvoří prvoplánově. Nedávají nám na problémy svých titulních hrdinek jasné odpovědi, ženy hledají řešení po vlastní trase, která je náročná, ale zato je zcela jejich, navzdory očekáváním všech ostatních. Dave je příjemný a komplexní člověk. Není to rozhodnutí dané jeho charakterem nebo špatnými činy, ale čirou nezávislostí. 

Země nomádů je v rámci kritického přijetí jeden z nejúspěšnějších loňských snímků. Dostal v Benátkách Zlatého lva, v Torontu cenu diváků a na letošních Zlatých glóbech zvítězil jako nejlepší film. Chloé Zhao se navíc stala teprve druhou ženou, která toto ocenění získala za nejlepší režii. Je tak velmi pravděpodobné, že podobné úspěchy snímek čekají i na Oscarech, které se letos budou vyhlašovat až 25. dubna. A bylo by to uznání skutečně zasloužené. Těžko bychom hledali za poslední rok dílo tak nepodbízivé a klidné, jdoucí si vlastním tempem, a přesto radikálně empatické, poukazující na ta lidsky vůbec nejdůležitější témata. Nezbývá než doufat, že se uskuteční i plánované uvedení Země nomádů v českých kinech.